29 Odo 233/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy: § 35 předpisu č. 40/1964Sb., § 266 předpisu č. 513/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 233/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) úpadkyni A. s. r. o., 2) V. N., 3) Ing. Š. L., 4) Ing. P. K., a 5) Ing. D. K., o zaplacení částky 7,150.606,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 78/98, o dovolání třetího, čtvrtého a páté žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2004, č.j. 4 Cmo 225/2003-252, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. listopadu 2002, č.j. 3 Cm 78/98-158, ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2003, č.j. 3 Cm 78/98-184, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 7,150.606,06 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 6,267.189,84 Kč od 7. února 1998 do zaplacení, částku 350,- Kč a náklady řízení ve výši 287.315,- Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž proti páté žalované je žalobkyně oprávněna domáhat se v rámci výkonu rozhodnutí uspokojení pouze z výtěžku zastavených nemovitostí (ve výroku specifikovaných).

V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobkyně Č. s., a. s. a první žalovanou byla uzavřena dne 20. října 1993 úvěrová smlouva, změněná dodatky č. 1 až č. 5, na jejímž základě byl první žalované poskytnut úvěr ve výši 6,482.842,- Kč. Jelikož závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté lhůtě nebyl splněn, žalobkyně požadovala vedle zaplacení jistiny i smluvní úroky, úroky z prodlení a poplatky za vedení úvěrového účtu, celkem 7,150.606,06 Kč a 350,- Kč spolu s úroky z prodlení z částky nesplacené jistiny a smluvních úroků. V dodatku č. 5 ze dne 20. prosince 1996 k úvěrové smlouvě první žalovaná uznala závazek z úvěru ve výši 5,255.000,- Kč jistiny po splatnosti a ve výši 1,000.000,- Kč dlužných úroků. Výše dluhu na jistině, smluvních úrocích a úrocích z prodlení byla prokázána obratovou historií k úvěru a výpisem z účtu právního předchůdce žalobkyně i žalobkyně. Pro neplnění podmínek úvěrové smlouvy předchůdce žalobkyně smlouvu vypověděl.

Druhý, třetí a čtvrtý žalovaní písemným prohlášením převzali ručení za splnění závazku k vrácení poskytnutého úvěru a mezi předchůdcem žalobkyně a pátou žalovanou byla uzavřena zástavní smlouva k nemovitostem ve vlastnictví páté žalované.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení žalované částky spolu se zákonným 15% úrokem z prodlení z částky nesplacené jistiny a smluvních úroků, neboť první žalovaná nesplnila závazek ze smlouvy o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně dohodnutých úroků a úroků z prodlení, povinnost druhého, třetího a čtvrtého žalovaných zaplatit žalovanou částku vyplývá z jejich ručitelských závazků a proti páté žalované je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky z titulu zástavního práva k nemovitostem jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí.

K odvolání třetího, čtvrtého a páté žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. září 2004, č.j. 4 Cmo 225/2003-252, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil.

Odvolací soud doplnil ve vztahu ke čtvrtému žalovanému dokazování a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, neboť ani nová tvrzení čtvrtého žalovaného a v odvolacím řízení nově provedené důkazy k těmto tvrzením, nemění nic na závěru, že úvěr byl poskytnut první žalované na základě platné úvěrové smlouvy a pohledávka z této smlouvy byla zajištěna ručitelskými závazky třetího a čtvrtého žalovaných a zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví páté žalované.

Námitku třetího a páté žalovaných, že jim bylo upřeno právo na spravedlivý proces, protože nebyli předvoláni k jednání, při němž soud prvního stupně ve věci rozhodl, považoval po přezkoumání postupu soudu prvního stupně za neopodstatněnou, poněvadž těmto žalovaným stejně jako čtvrtému žalovanému byla v souladu s ustanovením § 79 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) doručena žaloba do vlastních rukou současně s výzvou k vyjádření, čtvrtý žalovaný a pátá žalovaná se k žalobě vyjádřili, předvolání k jednání, při němž bylo ve věci rozhodnuto, bylo třetímu žalovanému a páté žalované řádně a včas doručeno postupem podle ustanovení § 46 odst. 2 věta druhá a třetí, odst. 5 a 6 o. s. ř. Nedostavili-li se k jednání, zbavili se i práva na poučení podle ustanovení § 119a o. s. ř., neboť tuto povinnost má soud jen vůči účastníkům přítomným při jednání.

Ve vztahu ke čtvrtému žalovanému odvolací soud uzavřel, že nelze učinit bezpečný závěr o tom, že poučení podle ustanovení § 119a o. s. ř., se mu nedostalo bez jeho viny, pročež se zabýval námitkou, že úvěrová smlouva uzavřená s A. s. r. o. platně nevznikla, neboť tato společnost k datu uzavření smlouvy právně neexistovala.

Byť tuto námitku uplatnili všichni odvolatelé, odvolací soud se jí zabýval s ohledem na zásadu neúplné apelace odvolacího řízení vyjádřenou v ustanovení § 205a o. s. ř. jen ve vztahu ke čtvrtému žalovanému a po doplnění dokazování se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva je platnou smlouvou a proto i ručitelský závazek čtvrtého žalovaného je platným závazkem. Odvolací soud dospěl k závěru, že první žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy existovala, i když k datu uzavření smlouvy nebyla do obchodního rejstříku zapsána změna obchodní firmy z původní K. T. spol. s r. o. na A. s. r. o., k níž došlo změnou společenské smlouvy dne 19. února 1993. První žalovaná, za niž jednal čtvrtý žalovaný, od změny společenské smlouvy jednala pod novou obchodní firmou a používala nové firemní razítko.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali třetí, čtvrtý a pátá žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé namítají, že uzavřela-li úvěrovou smlouvu K. T. spol. s r. o. pod obchodním jménem A. s. r. o., které nebylo v době uzavření smlouvy zapsáno do obchodního rejstříku a podle ustanovení § 8 obchodního zákoníku podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti pod obchodním jménem zapsaným v obchodním rejstříku, nejde o podnikání ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 obchodního zákoníku, ale o činnost, která není obchodním zákoníkem upravena. Žalobkyně není ani chráněna dobrou vírou dle ustanovení § 27 odst. 2 obchodního zákoníku, protože nesoulad mezi skutečným a zapsaným právním stavem v obchodním rejstříku nenastal a aktuální právní stav musel být žalobkyni znám.

Namítajíce neplatnost smlouvy o úvěru uzavřené osobou, která nebyla podnikatelem, mají dovolatelé za to, že jejich ručitelské závazky a zástavní smlouva jsou neplatné, neboť nezajišťují závazek z úvěrové smlouvy ze dne 20. října 1993. Plnění z této neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením první žalované, jehož vrácení ručitelskými závazky ani zástavní smlouvou zajištěno nebylo.

Dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno z pohledu tohoto ustanovení v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. l písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze spatřovat v závěru odvolacího soudu, že smlouva ze dne 20. října 1993 je platnou smlouvou o úvěru, byť je v ní jako úvěrový dlužník označena první žalovaná pod obchodní firmou A. s. r. o., v době uzavření smlouvy nezapsanou v obchodním rejstříku, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá co do dovoláním zpochybněného závěru o platnosti úvěrové smlouvy (a v návaznosti na to o platnosti ručitelských prohlášení a zástavní smlouvy) zásadní právní význam již proto, že postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc.

Řešení otázky platnosti výše uvedených právních úkonů není podle přesvědčení dovolacího soudu ani v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 55/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, uvede-li v písemném právním úkonu obchodní společnost nebo jiný podnikatel své obchodní jméno (nyní obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). V takovém případě jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu (§ 266 obchodního zákoníku, § 35 odst. 2 a 3 občanského zákoníku), neplatnost právního úkonu. Je-li možné tuto nesprávnost odstranit pomocí výkladu, jde o platný úkon nesprávně či neúplně označeného.

V rozsudku ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 6, ročník 1998, pod číslem 46, pak Nejvyšší soud uzavřel, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy.

Od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci. Byl-li ve smlouvě o úvěru dlužník označen jako A., spol. s r. o. , je takové označení strany úvěrové smlouvy rozporné, když identifikační číslo patřilo právnické osobě s jiným obchodním jménem a to K. T. spol. s r. o.

Závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o úvěru (a o platnosti ručitelských prohlášení třetího a čtvrtého žalovaných a o platnosti zástavní smlouvy) vycházející z toho, že stranou smlouvy (úvěrovým dlužníkem) je první žalovaná, založený na shora uvedených výkladových pravidlech, je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. l věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího, čtvrtého a páté žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. července 2005

JUDr. Petr Gemmel,v.r.

předseda senátu