29 Odo 230/2006
Datum rozhodnutí: 30.08.2006
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 230/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně S., a. s., proti žalovanému JUDr. P. K., o žalobě na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 33/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2005, č.j. 4 Cmo 291/2004-54, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. ledna 2004, č.j. 3 Cm 33/2003-35, zamítl návrh žalovaného na obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn. 3 Cm 71/98, nevyhověl návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 2. dubna 1998, č.j. 3 Sm 62/98-11 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti návrhu na povolení obnovy řízení vyšel především z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 3 Cm 71/98 Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. listopadu 1999, č.j. 4 Cmo 1284/98-67, který nabyl právní moci 31. ledna 2000, potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. července 1998, č.j. 3 Cm 71/98-27, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. dubna 1998, č.j. 3 Sm 62/98-11, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit původní žalobkyni částku 3,240.000,- Kč s 6% úrokem od 16. listopadu 1997 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 10.800,- Kč.

Zastávaje názor, že žalovaným tvrzený důvod obnovy - promlčení nároku z hlavního závazkového vztahu (zajištěného směnkou, o jejímž zaplacení bylo v původním řízení rozhodnuto), ke kterému mělo dojít dnem 16. listopadu 2001 - jednak nebyl prokázán a jednak k němu nebylo možno z důvodu uvedeného v ustanovení § 175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) přihlédnout, soud prvního stupně neshledal návrh na obnovu řízení důvodným.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. června 2005, č.j. 4 Cmo 291/2004-54, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud - cituje ustanovení § 228 odst. 1 a § 233 o. s. ř. ve znění účinném po 31. prosinci 2000 - v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že žalovaný za důvod obnovy označuje tvrzení, podle kterého žalobkyně soudně neuplatnila pohledávku z kauzálního vztahu, která byla zajištěna směnkou, ač dnem 16. listopadu 2001 uplynula promlčecí lhůta pro její uplatnění , a tímto dnem bylo možno uplatnit novou námitku promlčení kauzální pohledávky .

Odkazuje na závěry Nejvyššího soudu formulované v usnesení ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, podle kterých žalobu pro obnovu řízení nelze opírat o důkaz o skutečnosti, která nastala až po skončení původního řízení, a zdůrazňuje, že původní řízení bylo pravomocně skončeno 31. ledna 2000, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel upozorňuje na vady, jimiž soudy obou stupňů zatížily řízení, jehož obnovy se domáhá, jakož i na to, že žalobkyně v rozporu se směnečnou dohodou zajištěnou pohledávku prodala, aniž o tom žalovaného uvědomila, čímž mu znemožnila účinně se ve věci bránit a předkládat důkazy, neboť tyto má v držení žalobkyně. Přitom v prodeji kauzální pohledávky dovolatel spatřoval splnění směnkou zajištěné pohledávky.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění obnovy řízení , zrušil.

V průběhu dovolacího řízení žalobkyně k 1. dubnu 2006 změnila obchodní firmu z A. a. s. na S., a. s. (viz úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddíl B, vložka 1031); v souladu s touto změnou Nejvyšší soud označil žalobkyni v záhlaví tohoto rozhodnutí.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b), § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení § 237 o. s. ř. platí obdobně (odstavec 2).

Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání za shodných podmínek jako ty, jež jsou uvedeny v § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s dikcí ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení.

Dovolání není přípustné ani ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a nejde o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Konečně dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.

Podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí pak v projednávané věci není splněna již proto, že dovolatel prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) právní závěr, na němž napadené rozhodnutí spočívá a podle kterého žalobu pro obnovu řízení nelze opírat o důkaz o skutečnosti, která nastala až po skončení původního řízení, nenapadá. Navíc jde jak správně uvedl odvolací soud - o právní názor vyslovený v usnesení ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, od něhož Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v této věci. Z pohledu (ne)možnosti předložení důkazu o prodeji kauzální pohledávky ostatně nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné také proto, že otázku prokázání namítaného převodu zajištěné pohledávky nepovažoval odvolací soud v původním řízení za právně významnou.

Jelikož dovolání není přípustné podle žádného z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěr o nepřípustnosti dovolání by nedoznal změn ani v případě, že by přípustnost dovolání byla posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž zřejmé, že tento v souladu s bodem 16, hlavou I., částí dvanáctou, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrh na obnovu řízení projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Rovněž odvolací soud tak správně měl projednat odvolání žalovaného podle občanského soudního řádu v témže znění; pochybení v tomto směru nicméně na závěr o nepřípustnosti dovolání žádný vliv nemá.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravovalo ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Ustanovení § 238a o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá proto, že napadené usnesení nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání pak nelze dovodit ani z ustanovení § 239 o. s. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na povolení obnovy řízení, není (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000) rozhodnutím ve věci samé (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V situaci, kdy z obsahu spisu nevyplývají (a v dovolání nejsou namítány) ani žádné vady řízení a rozhodnutí, se kterými ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001), když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2006

JUDr. Petr Gemmel, v. r.

předseda senátu