29 Odo 212/2005
Datum rozhodnutí: 14.12.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 212/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. J. Š., jako správce konkursní podstaty úpadkyně P., s. r. o., proti žalované C. a. s. v likvidaci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 271/2002, o 230,000.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 5 Cmo 315/2004-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2004, č. j. 3 Cm 271/2002-95, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 230,000.000,- Kč s úrokem ve výši 8,5% p. a. od 4. prosince 2001 do zaplacení.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žaloba stojí na dvou tvrzených skutcích. Předně, že společnost P., s.r.o. (dále jen společnost nebo též úpadkyně ) bez právní příčiny zaplatila žalované 30,000.000,- Kč. Dále, že žalovaná prodala společnosti akcie C., a. s. v likvidaci, které neměly adekvátní hodnotu a celý obchod byl nad možnosti společnosti, a že k prodeji došlo ve lhůtě šesti měsíců před prohlášením konkursu na majetek společnosti. To vše ve vztahu k částce 200,000.000,- Kč. Žalobce tedy odporuje obchodu, který se měl uskutečnit, podle § 15 zákona č. 328/1991 Sb. (dále jen zákon o konkursu ). Odvolací soud uzavřel, že nárok na 200,000.000,- Kč nelze posoudit jako bezdůvodné obohacení bez změny žalobního návrhu a jeho připuštění soudem. Podle odvolacího soudu není sporu o tom, že akcie společnosti C., a. s. v likvidaci byly původně v majetku žalované a dne 15. června 2000 se ocitly v rukou úpadkyně. Sporné je to, jakou cestou se k úpadkyni dostaly. Sporné však není, že úpadkyně téhož dne žalované zaplatila 230,000.000,- Kč. Rozpor je o účelu platby.

Odvolací soud konstatoval, že žalobce, přestože z řízení před soudem prvního stupně věděl, že musí prokázat existenci smlouvy mezi účastníky o převodu sporných akcií, existenci této smlouvy neprokázal. Taková smlouva podle odvolacího soudu nemusela být formalizována, mohla vzniknout i velmi neformálně, muselo by však jít o zcela určitou smlouvu, a muselo by být jasné, jak vznikla, kdo ji, byť neformálně, navrhl, co tím návrhem bylo a kdo a jakým třeba neformálním jednáním jej přijal. Také by muselo být zjištěno, kdo, komu a kdy akcie předal. Tedy elementární důkazy k nároku na zaplacení 200,000.000,- Kč podány nebyly. To samo o sobě postačuje k zamítnutí žaloby v této části, i kdyby žalovaná o významu platby neprokázala vůbec nic. Přitom není podstatné, že platba byla prokazatelně provedena z účelového úvěru poskytnutého Československou obchodní bankou, a. s. Z vyjádření této banky lze vzít za významné jen, že jí není známo, že by účel úvěru nebyl dodržen, nelze však tím považovat za dokázáno, že dodržen jistě byl, když výnos úvěru byl nejprve převeden na běžný účet úpadkyně a z něj teprve platba proběhla. Na běžném účtu však Československá obchodní banka již přímou kontrolu toho, co se platí, mít nemohla. Z pohledu ekonomického, nikoliv právního, lze konečně i placení směnky žalovanou, považovat za jakési zprostředkované placení akcií získaných od společnosti S. T. & C. L. (dále jen S. ). Do té doby totiž úpadkyně žádné peníze nevydala, ačkoliv akcie obdržela. Prvně je vydala až proti směnce. Z hlediska právního ovšem o placení ceny akcií nešlo, šlo již jen o výplatu prezentované směnky.

K nároku na 30,000.000,- Kč, který označila za bezdůvodnou platbu, žalovaná tvrdila, že obdržela od společnosti A. I. L. (dále jen A. ) směnku vystavenou úpadkyní, tuto jí předložila k placení a ta ji proplatila. Směnečnou listinu předložila žalovaná pouze v kopii. Je jistě pravda, že kopie, zejména je-li sporná pravost listiny, nepožívají při dokazování obecně přílišné důvěry. Zde je však nutno uvážit, že pokud by byla tvrzení žalované pravdivá, nemohla mít nic více v rukou, když směnku, stejně jako každý jiný listinný cenný papír, by byla musela nutně odevzdat proti placení dlužníku, tedy úpadkyni. Že úpadkyně nemůže nebo nechce originál směnky případně předložit, nemohlo by být přičítáno k tíži žalované. Ani tato úvaha by nemusela být dostatečná k závěru, že je prokázána existence směnky. Je však dostatečná k tomu, aby bylo možné uzavřít, že nepředložení originálu směnky nečiní tvrzení žalované nedůvodnými. Podstatné však je, že nejméně 4 osoby, navzájem nezávislé, a to svědci Ing. M., JUDr. V., Mgr. Ř. a Dr. Š. shodně prohlašují, že směnku viděli, měli ji v rukou, vystavili ji, indosovali, předložili k placení a zaplatili. Jejich prohlášení jsou v podstatném konformní. Přitom je nutno zdůraznit, že zejména u svědka Ing. M. není důvodu pochybovat o pravdivosti jeho výpovědi. Úvahy o jeho nespolehlivosti, jak je podává žalobce, nejsou přesvědčivé. Není vůbec jasné, co by měl Ing. M. získat tím, že vypovídal tak, jak vypovídal a co by ztratil, kdyby vypovídal tak, jak si představuje žalobce. Prohlášení JUDr. V. jistě není objektivně vzato pravdivé, pokud uvádí, že směnku vrátil klientovi. To by neodpovídalo ani logice standardního obchodu. V části, kde uvádí, že směnku viděl a indosoval, však je jeho prohlášení věrohodné i proto, že je souladné i s jinými důkazy. Konečně, zda bylo placení směnkou mezi žalovanou a A. sjednáno formálně správně, není podstatné. Jednak je pravdou, že to není námitka, která by mohla žalobci příslušet a navíc alespoň k neformální dohodě dojít muselo, když bez ní přece A. nemohla nikdy dát směnku z ruky a žalovaná se jí spokojit namísto skutečných peněz. Směnka také žalovanou zcela dokonale legitimuje ve smyslu článku I. § 16 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ). Z tohoto hlediska ani otázka existence společností S. a A. nehraje žádnou roli. Ostatně jejich existence sice není zjištěna, ale není ani zjištěno, že neexistují, nebereme-li samozřejmě za důkaz jejich neexistence tvrzení žalobkyně, že je neodhalila v určité databázi. Také oba účastníci shodně uvedli, že celá věc proběhla na popud Investiční a poštovní banky, a. s., i když žalobce popírá právě tento průběh. Není důvodu, proč by tato banka kazila realizaci svého plánu používáním fiktivních osob.

Dále odvolací soud uvedl, že je nutno souhlasit s tím, že za běžných okolností by byly posuzované převody jen těžko představitelné. Osoby, které by se na trhu vyhledávaly a teprve by dojednávaly smlouvy, nemohly by v žádném případě vše stihnout v době, kdy se tak skutečně stalo. Za zcela správný považuje poukaz na to, že ani akcie ani směnka by nemohly obíhat, aniž by tomu odpovídala příslušná protihodnota. Přitom pohyb obojího by byl protisměrný. Běžné obchody by takto proběhnout nemohly. Podle názoru odvolacího soudu však o standardní obchody nešlo.

Odvolací soud uzavřel, že jakkoli jde o záležitost zjevně nestandardní, nelze konstatovat, vzhledem k tomu, co lze mít za prokázáno, že by částku 30,000.000,- Kč žalovaná získala bez uznatelného právního důvodu, a že by částka 200,000.000,- Kč byla vůbec plněním na smlouvu o převodu cenných papírů, akcií C. a.s. a tím méně na smlouvu, které by bylo možno s úspěchem odporovat. Žaloba tedy důvodná není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Dovolatel namítá, že v napadeném rozhodnutí je evidentní rozpor mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním. Odvolací soud přestože konstatoval, že je nutno souhlasit s tím, že za běžných okolností by byly převody, které se uskutečnily mezi účastníky jen těžko představitelné, přesto přiznává žalované právo a rozhoduje v její prospěch, ač je žalovaná personálně propojena jak se statutárním orgánem úpadkyně, tak se svědkem Mgr. Ř., který není bez vztahu se svědkem JUDr. V. Cílem transakce bylo podle dovolatele zjevně oddlužení žalované na úkor úpadkyně, a to za součinnosti všech výše uvedených osob a bývalé Investiční a poštovní banky, a. s., to vše do šesti měsíců před podáním návrhu na konkurs žalobkyně.

Člen statutárního orgánu žalované RNDr. M. Š., musel vědět, že reálná hodnota akcií emitenta C., a. s. je vzhledem k její ekonomické situaci rapidně snížená, když tato společnost do šesti měsíců po 15. červnu 2000 vstoupila do likvidace a později byl na její majetek prohlášen konkurs. Bývalý statutární orgán úpadkyně Ing. M. věděl, že úvěr ve výši 230,000.000,- Kč nebude úpadkyně schopna splatit, neboť se nacházela v takové ekonomické situaci, že po čtyřech měsících od 15. června 2000 podala sama návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek. Výše uvedené skutečnosti jsou rovněž důvodem k posouzení výpovědí obou jmenovaných jako nevěrohodných. Dále dovolatel poukazuje na to, že žalovaná opakovaně měnila svá stanoviska a tvrzení v průběhu řízení, pokud jde o to, komu a z jakého titulu patří akcie C. a. s. Rovněž namítá, že soudy obou stupňů se omezily na zjišťování existence či neexistence smlouvy o převodu cenných papírů a nevzaly vůbec v potaz jeho tvrzení o tom, že tato smlouva musí být neplatná a že její existenci lze dovodit z podkladů včetně účetnictví . Kromě toho soud dostatečně a řádně nezkoumal právní důvod transakce. Omezil se na zkoumání skutkových tvrzení žalované o směnce a řádně se nezabýval tvrzením žalobce o tom, že žalovanou tvrzenému pohybu směnky by musel odpovídat pohyb akcií. Dovolatel vytýká též, že soudy v předmětné věci neprováděly žádné dokazování, týkající se případného pohybu akcií.

Dovolatel má výhradu i k závěru odvolacího soudu, že čtyři svědci ve věci byli vzájemně nezávislí a konstatuje, že soud neuvedl na základě jakých důkazů k tomu došel. Za nesprávné považuje též, že soud posoudil jako údajně zcela nově uplatněnou skutečnost, že akcie C. a.s. byly již v době, kdy byly v majetku žalované zastaveny, přestože se jedná o výsledek dokazování provedeného soudem prvního stupně, a to konkrétně příslušnou zástavní smlouvou. Odvolací soud k výše uvedené skutečnosti s odkazem na ustanovení § 205a o. s. ř. nepřihlédl, i když se o žádnou novotu nejedná.

Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že ačkoli odvolací soud konstatoval, že nárok na zaplacení 200,000.000,- Kč nelze posoudit, ani o něm rozhodnout jako o nároku na bezdůvodné obohacení beze změny žalobního návrhu, přesto přiznal žalované náhradu nákladů řízení. Takový postup je podle dovolatele v rozporu s § 15 zákona o konkursu, soud měl přihlédnout k účelu institutu odporovatelnosti a neúčinnosti právních úkonů podle § 15 zákona o konkursu (per analogiam) a podle § 25a tohoto zákona nepřiznat žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady dovolatele týkající se skutkových zjištění, stejně jako výhrady, týkající se tvrzených vad řízení. Protože ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem nenapadá, není dovolání do výroku ve věci samé přípustné.

Jediná právní otázka, kterou dovolatel předestírá k posouzení, se týká výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Proti výroku o nákladech odvolacího řízení není dovolání podle § 238 až § 239 o. s. ř. přípustné proto, že nejde o žádné z usnesení tam uvedených a přípustnost dovolání nelze vyvozovat ani z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé. Není-li dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení přípustné, nemohl se dovolací soud zabývat námitkou nesprávného právního posouzení povinnosti dovolatele uhradit žalované náhrady odvolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 7 a § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Jestliže povinný nesplní dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně 14. prosince 2005



JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu