29 Odo 209/2001
Datum rozhodnutí: 20.11.2001
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 předpisu č. 42/1992Sb., § 13 odst. 3 předpisu č. 42/1992Sb., § 233 odst. 3 předpisu č. 513/1991Sb., § 234 odst. 3 předpisu č. 513/1991Sb.




29 Odo 209/2001-139

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobce J.H., zast. advokátem, proti žalovanému Z.d.D., - v likvidaci, zast. advokátkou, o 560.770,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 269/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2000, čj. 37 Co 200/98-109, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud (poté co soud prvního stupně výrokem I. svého rozsudku rozhodl, že návrh na zaplacení částky 560.770,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 30.12.1993 do 23.10.1996 se zamítá), rozhodl výrokem I. napadeného rozsudku, že rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7.7.1997 čj. 8 C 269/94-69 se ve výroku ve věci samé mění tak, že se žaloba, aby byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 560.770,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 30.12.1993 do 23.10.1996 zamítá. Ve výroku o náhradě nákladů řízení pak napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce byl členem Z.d.D. jak před jeho transformací podle zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen transformační zákon ), tak po ní. Transformace družstva byla završena zápisem změn jeho stanov do obchodního rejstříku k 15.1.1993. Členství žalobce v družstvu zaniklo ke dni 30.9.1993. Odvolací soud vzal rovněž za prokázané, že žalobci byl jako oprávněné osobě podle zákona vypočten majetkový podíl (majetkový podíl z transformace), ve výši 560.770,- Kč. Žalobce přitom tvrdí, že tento majetkový podíl se nestal jeho členským vkladem do družstva po transformaci (§ 223 obchodního zákoníku - dále též jen obch. zák. ) a domáhá se jeho vyplacení.

Z provedených důkazů též vyplynulo, že se žalobce zúčastnil členské schůze žalovaného konané dne 30.11.1992, na níž byla schválena změna stanov družstva v rámci jejich přizpůsobení obchodnímu zákoníku. Z jeho účasti na této schůzi je pak třeba dovodit nejen to, že na jeho straně byla dána vůle být nadále členem žalovaného jako družstva po jeho transformaci, ale rovněž to, že projevil svůj souhlas se změnami stanov žalovaného, které byly na uvedené schůzi schváleny . Přitom součástí obsahu stanov se stal mimo jiné článek 4. odstavec 7., podle kterého je člen družstva povinen vložit celý doplňkový podíl (majetkový podíl z transformace bez vloženého živého a mrtvého inventáře) jako členský vklad.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem žalobce, že majetkové podíly vypočtené členům družstva v rámci jeho transformace nemohly bez dalšího získat charakter členského vkladu v družstvu a uzavřel, že k přeměně majetkového podílu vypočteného v rámci transformace družstva na členský vklad v družstvu je zapotřebí úkonu příslušné osoby, kterým projeví vůli v rámci transformace družstva vložit vypočtený majetkový podíl do družstva jako členský vklad, přičemž tento úkon může být učiněn výslovně či jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o jeho obsahu (konkludentně). Odvolací soud poté uzavřel, že žalobce takový úkon učinil, neboť projevil vůli stát se členem žalovaného a současně hlasoval pro schválení stanov družstva ukládajících mu vložit do družstva celý majetkový podíl z transformace. Odvolací soud dále dovodil, že při jiném právním závěru by se vytvářel prostor pro jednání členů družstva, které by bylo v rozporu se zájmy družstva a jeho ostatních členů, tj. pro jednání spekulativní povahy kalkulující s neplněním povinností člena družstva a takové jednání by pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku nepožívalo právní ochrany (§ 265 obch. zák.). Proto odvolací soud - i když z jiného důvodu, neboť soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že se dovolatel stal členem transformovaného družstva a vypořádání může tedy proběhnout pouze podle obchodního zákoníku - rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Odvolací soud dále uvedl, že byť rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil, změna směřovala pouze k přesnější formulaci výroku rozsudku, co do obsahu však rozsudek potvrdil. Proto se zabýval návrhem žalobce, aby připustil dovolání, a to (jak vyplývá z obsahu odvolání), pro otázku zásadního právního významu spočívající v tom, zda v řízení uplatněný nárok lze podřadit ustanovením občanského zákoníku. Odvolací soud však tuto otázku neřešil, neboť k závěru o nedůvodnosti žaloby dospěl řešením otázek, které bylo z hlediska skutkového vymezení uplatněného nároku třeba řešit dříve, než žalobcem uplatněnou otázku. Proto neshledal podmínky pro požadované připuštění dovolání. Připustil však dovolání pro otázku, zda pro přeměnu majetkového podílu člena z transformace na členský vklad je vedle projevu vůle stát se členem družstva po jeho transformaci zapotřebí dalších úkonů. V případě správnosti závěru odvolacího soudu v tom směru považuje odvolací soud za otázku zásadního právního významu otázku formy úkonu člena družstva směřujícího ke vložení majetkového podílu z transformace do družstva, včetně toho, zda žalobce takový úkon učinil. I pro tuto otázku připustil odvolací soud dovolání.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

V odůvodnění dovolání uvedl, že byl (vedle toho, že se stal členem žalovaného a byl jím až do 30.9.1993, kdy jeho členství skončilo dohodou), již od 16.12.1992 také zapsán v evidenci soukromě hospodařících rolníků, podle zákona č. 105/1990 Sb. Protože jako soukromě hospodařící rolník provozoval činnost odpovídající činnosti družstva (povinné osoby), požadoval vypořádání ve zkrácené lhůtě podle § 13 odst. 2 transformačního zákona. Žalovaný však vypořádání odmítl, s tím, že se dovolatel stal členem transformovaného družstva a jeho transformační podíl se proto stal jeho členský vkladem v družstvu. Vypořádání proto podle žalovaného nemůže proběhnout podle transformačního zákona, ale pouze podle obchodního zákoníku.

Odvolací soud v napadeném rozsudku podle dovolatele zcela pominul skutečnost, že stanovy družstva, které schvalovala členská schůze na níž byl dovolatel přítomen, neobsahují ustanovení o tom, že se majetkový podíl z transformace stává členským vkladem člena a jedině v tomto případě by se, pokud by dovolatel skutečně pro takové stanovy hlasoval, dalo hovořit o tom, že právě toto hlasování mělo povahu požadovaného projevu vůle. Článek 4. odstavec 5. posuzovaných stanov dokonce neuvádí upsání na základní majetkový podíl jako povinnost, ale jako možnost a odstavec 7. téhož článku ukládá členovi povinnost vložit vypočtený podíl do družstva jako členský vklad, když určuje, že člen družstva je povinen vložit celý doplňkový podíl (majetkový podíl z transformace bez vloženého živého a mrtvého inventáře) jako členský vklad. Z tohoto režimu tedy automaticky nevyplývá změna režimu transformačního podílu v členský vklad, ale pouze povinnost učinit projev vůle směřující k této změně. Je logické, že tento projev vůle musí nastat až po hlasování o odpovídající změně stanov - tak ostatně prokazatelně chápalo uvedená ustanovení samo družstvo a teprve později tento názor změnilo. Takový projev však žalobce neučinil, když za něj nelze považovat to, že zůstal po nějakou dobu členem transformovaného družstva.

1140

Z odkazu odvolacího soudu na případné použití ustanovení § 265 obch. zák. pak dovolatel dovodil, že soud který má nestranně přistupovat k posouzení, na čí straně je právo, zcela veřejně deklaruje, že hájí zájmy družstva. Že zájmy žalobce jsou rovněž poškozovány, soudu očividně nevadí. Žalobce má v důsledku tohoto postoje soudu ke stranám sporu důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Z uvedeného závěru dovolatel dále dovozuje, že odvolací soud projevil fatální neznalost právní úpravy družstevnictví.

Dovolatel dále uvádí, že článek 4. odstavec 7. posuzovaných stanov, který obsahuje povinnost člena vložit do družstva majetkový podíl z transformace jako tzv. další vklad, je v rozporu s ustanovením § 233 odst. 4 obch. zák., které váže další majetkovou účast na podnikání družstva na úpravu této účasti ve stanovách a na souhlas člena.

Z uvedeného vyplývá, že majetkový podíl dovolatele z transformace se nikdy nestal jeho členským vkladem a nepřešel proto do režimu obchodního zákoníku a stanov družstva. Proto nemůže být vypořádáván jako vypořádací podíl. Protože se však dovolatel stal členem žalovaného po transformaci, není splněn ani jeden z předpokladů vypořádání podle transformačního zákona, resp. byl by, pokud by interpretace § 13 odst. 2 transformačního zákona směřovala k závěru, že v tomto ustanovení zákon nemá na mysli členství jako formálně právní vztah, ale vložení transformačního podílu do družstva. V opačném případě není vypořádání majetkového podílu z transformace možné ani podle transformačního zákona.

Podle názoru dovolatele jsme tak dospěli k situaci, na kterou ani transformační zákon, ani obchodní zákoník ani žádný jiný právní předpis výslovně nepamatuje. Dovolatel tvrdí, že protože závěr, že by nebylo vůbec možné, vypořádání oprávněné osoby, která se sice stala členem transformovaného družstva, avšak majetkový podíl jako členský vklad do družstva nevložila, je nepřijatelný, je jediným možným řešením této situace aplikace nejobecnější právní úpravy majetkových vztahů, totiž úpravy občanského zákoníku. Jde totiž o situaci analogickou té, která nastane, když jeden subjekt poskytne svůj majetek (finanční částku) jinému subjektu, aniž by byla dohodnuta doba, kdy má být tato částka vrácena. Pak platí, že se tak má stát bez zbytečného odkladu poté, co bude o vrácení požádán. Aplikováno na tento případ měl žalovaný transformační majetkový podíl vydat bez zbytečného odkladu poté, co byl o jeho vydání oprávněnou osobou - žalobcem - požádán.

Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud tím, že nevyhověl žádosti právního zástupce o přeložení jednání na jiný termín proto, že měl ve stejnou dobu již dříve u jiného soudu rovněž nařízené jednání, zkrátil žalobce na jeho právech být řádně při jednání soudu zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem. Tvrdí tedy vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).

Z uvedených důvodů navrhuje dovolatel napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání je přípustné dle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky, pro něž připustil dovolání, výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.2.1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, otištěný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení dovolání zpochybnilo. Dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud se především zabýval námitkou podjatosti soudců odvolacího soudu vznesenou dovolatelem. K tomu uzavřel, že zkoumání toho, zda uplatněný nárok není podroben režimu ustanovení § 265 obch. zák., je součástí zkoumání oprávněnosti tohoto nároku a nemůže tedy být v žádném případě považováno za projev podjatosti soudce ve vztahu k účastníku řízení, který nárok uplatnil. Proto dovolací soud shledal, že uplatněná námitka je nedůvodná.

Jak již dovodil Vrchní soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 16/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek z ustanovení § 9 odst. 6 a § 11 transformačního zákona, ve vazbě na ustanovení § 765 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že v rámci transformace může družstvo, resp. jeho členská schůze rozhodnout buď o tom, aby družstvo po transformaci působilo dále, nebo aby se rozdělilo na více družstev, anebo aby se přeměnilo na jednu nebo více právnických osob podle obchodního zákoníku. Z toho nelze dovodit, že by v rámci transformačního procesu mohlo dojít k přeměně družstva na družstvo, které bude jinou právnickou osobou, než původní družstvo. Pokud se družstvo po transformaci nerozdělí nebo nepřemění na obchodní společnost, trvá původní družstvo nadále s tím, že se po zápisu změn podle ustanovení § 765 odst. 2 obch. zák. považuje za družstvo založené podle obchodního zákoníku.

1

Z uvedeného vyplývá, že jestliže osoba, která byla členem družstva před jeho transformací, zůstala jeho členem i po transformaci, nevkládá do družstva členský vklad, jako při založení družstva podle obchodního zákoníku (dříve podle zákona č. 162/1990 Sb., či předcházejících družstevních zákonů) a nemusí tedy ani činit právní úkon k tomu směřující, neboť proces transformace není procesem zániku družstva původního a vzniku nového družstva. Jestliže tedy nevzniká nové družstvo, není žádný důvod proč by měl člen trvajícího družstva vkládat do družstva jakýkoli vklad, tj. učinit právní úkon směřující ke vkladu, když takovou povinnost má podle obchodního zákoníku pouze při vzniku nového družstva a ani transformační zákon takovou povinnost nestanoví. Stanovy družstva musí pouze nově určit podíl každého člena na zapisovaném základním jmění družstva, což vyplývá z ustanovení § 765 odst. 2 obch. zák. Toto ustanovení lze chápat pouze tak, že stanovy musí - v návaznosti na vypočtené podíly členů družstva z transformace, určit výši členského vkladu každého člena družstva, čímž současně určí i poměry splacených vkladů členů družstva a tedy i podíl na základním jmění, které je dle § 223 odst. 1 obch. zák. souhrnem členských vkladů. Stejný podíl pak má člen i na zapisovaném základním jmění.

Vzhledem k tomu, že transformační zákon ani obchodní zákoník neupravují možnost vyplacení majetkového podílu z transformace osobě, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci, nelze než dovodit, že majetkový podíl této osoby z transformace se stal po transformaci součástí obchodního majetku družstva, a to jako vklad člena do družstva - členský vklad. Tento vklad však člen nesplácí, neboť již byl splacen a nečiní tedy ani jakýkoli právní úkon směřující ke vložení do základního jmění družstva. To, že se majetkový podíl z transformace stává vkladem člena do družstva vyplývá, jak shora uvedeno, přímo ze zákona. Pro úplnost je třeba dodat, že jakýkoli jiný výklad, tedy i výklad předestřený dovolatelem, by na jedné straně zbavoval člena družstva přinejmenším co do části majetku, kterou se podílí na podnikání družstva, jakéhokoli rizika z účasti na družstvu, jako podnikatelském subjektu (kterážto účast s sebou, jak vyplývá z úpravy obchodního zákoníku nese i povinnost každého člena podílet se na ztrátě družstva a tedy vlastně na podnikatelských neúspěších družstva zmenšením hodnoty majetkového podílu v družstvu), na druhé straně by naopak zbavoval člena družstva podílu na nahromaděném zisku družstva - pokud by družstvo úspěšnou podnikatelskou činností rozmnožilo svůj majetek nad výši, ze které byl vypočten majetkový podíl členů z transformace. Takový výklad by tedy byl v rozporu se základními principy, na kterých je založena právní úprava podnikatelských subjektů v obchodním zákoníku.

Pokud jde o vypořádání podílu člena družstva z transformace, řídí se - nestane-li se člen družstva, kterému byl tento podíl určen, členem družstva po transformaci, tj. projeví-li právně relevantním způsobem vůli takovým členem se nestat - ustanoveními § 13 odst. 2 a 3 transformačního zákona. Jestliže se však člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu § 14 písm. a) transformačního zákona, stane členem transformovaného družstva, jež se podle ustanovení § 765 odst. 2 obch. zák. zápisem změny stanov do obchodního rejstříku považuje za družstvo založené podle obchodního zákoníku, řídí se nadále jeho vztah k družstvu a tedy i vypořádání s družstvem v případě zániku členství ustanoveními § 233 a 234 obch. zák., když transformační zákon vypořádání majetkového podílu z transformace s osobou, která se stala členem transformovaného družstva, neupravuje.

1141

K námitce dovolatele, že odvolací soud tím, že nevyhověl žádosti právního zástupce o přeložení jednání na jiný termín proto, že měl ve stejnou dobu již dříve u jiného soudu rovněž nařízené jednání, zkrátil žalobce na jeho právech být řádně při jednání soudu zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, dovolací soud konstatuje, že procesním právem, které lze postupem soudu odejmout, je i právo, aby věc byla projednána v účastníkově přítomnosti (viz článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva Č.n.r. jako součást ústavního pořádku České republiky). To na druhé straně neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout bez této přítomnosti; účastníku je však vždy povinen takovou možnost poskytnout. Ustanovení § 115 o.s.ř. ukládá, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil soud k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníku doručeno tak, aby měl dostatek času k přípravě. Na něm pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle § 101 odst. 2 o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.

Jestliže však účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení požádal, a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, pak logicky povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, nesplnil. Tím zasáhl do jeho práva, jež vyplývá ze zmíněného článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a účastníku možnost jednat před soudem odňal. V takovém případě trpí řízení vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., přičemž se zřetelem k § 211 o.s.ř. platí tento závěr i pro řízení odvolací.

Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 odst. 1 o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce, vybavený plnou mocí pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§ 28 odst. 2 o.s.ř.), ať je tímto zástupcem advokát (§ 25 o.s.ř.) nebo tzv. obecný zmocněnec (§ 27 o.s.ř.). Zástupci doručuje soud vždy písemnosti, účastníku jen tehdy, má-li v řízení něco osobně vykonat (§ 49 odst. 1 o.s.ř.); zástupce je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§ 115 o.s.ř.). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce.

Z této úpravy procesního postavení zástupce účastníka logicky vyplývá, že shora dovozený závěr o podmínkách existence vady řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jež vycházejí ze situace absentujícího účastníka, je nutné přiměřeně vztáhnout i na situaci, kdy za týchž podmínek soud projedná věc v nepřítomnosti účastníkova zástupce. Přípustná modifikace tohoto závěru je dána hranicemi, jež vyplývají z toho, že ve vzájemném vztahu je účastník oproti zástupci nejen dominantní ale i nenahraditelný. Důsledky ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. tedy nenastanou, jestliže účastník navrhne, aby věc byla projednána, přestože vůči jeho zástupci působí překážky, jež jinak projednání věci v jeho nepřítomnosti neumožňují, a přirozeně i v případě, že účastník překážku na straně stávajícího zástupce odstraní tím, že toto zastoupení ukončí, resp. nahradí zastoupením jiným.

Lze tudíž uzavřít, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. i tehdy, jestliže bez jeho výslovného návrhu projedná věc v nepřítomnosti zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání. Důležitým důvodem může být i kolize s jiným úředním jednáním zástupce, nelze-li na účastníku spravedlivě žádat, aby byl zastupován jinak (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp. zn. 2 Cdon 1819/97, a rozsudek ze dne 27.2.1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 62/1998).

K tomu, aby žádost o odročení byla podložena důležitým důvodem , je potřebné, aby zástupce tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. ty, jež mu znemožňují se jednání zúčastnit, a současně jsou vážné (důležité, omluvitelné) jak z hledisek objektivních tak subjektivních (zda mohla být překážka předvídána případně odvrácena). Je-li takovou překážkou potřebná účast zástupce současně u jiného úředního jednání (jak se uvádí v dovolání), nepostačuje - ke splnění podmínky důležitého důvodu - že zástupce takovou skutečnost toliko soudu oznámil; je naopak přiměřené žádat, aby sdělil další údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu nebo jiného orgánu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá, resp. že je jinak naléhavější), a že časovou kolizi více jednání nebylo možné vyřešit jinak (nepočítaje v to postup podle ustanovení § 25 odst. 3 o.s.ř.). Soud totiž musí mít možnost posoudit, jaká konkrétní okolnost zástupci v účasti při jednání brání a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u jednání ospravedlňuje, a v případě potřeby ji i ověřit. Jen na základě konkrétních okolností může soud dovodit, zda se o odročení žádá z důležitého důvodu, a eventuálně i zamezit neodůvodněným průtahům v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.5.1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněné pod č. 38/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 79/2001).

V projednávané věci se zástupce účastníka omlouval již počtvrté, a to před soudem prvního stupně třikrát (přitom při počtvrté nařízeném prvním jednání pak soud prvního stupně věc rozhodl) a před odvolacím soudem jednou. Z důvodů na jeho straně tedy došlo k nikoli zanedbatelným průtahům řízení. Tím pečlivěji měl proto vážit, ze kterého z obou kolizně nařízených jednání se omluvit a závěry v tom směru sdělit soudu, včetně údajů potřebných k ověření tvrzených skutečností. Tímto způsobem však zástupce dovolatele nepostupoval a omezil svá tvrzení na to, že měl ve stejný den před delší dobou u Okresního soudu ve Znojmě nařízené jednání ve věci, která rovněž trvá delší dobu. Takové sdělení však není postačující k posouzení důvodnosti a pravdivosti omluvy ve shora uvedeném smyslu. Navíc o tom, že odvolací soud jeho žádosti o odročení jednání nevyhověl, byl zástupce dovolatele před jednáním včas uvědomen.

Postup, v jehož rámci odvolací soud provedl odvolací jednání bez účasti zástupce dovolatele, tedy nebyl v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř., a není tudíž ani nesprávným postupem, jímž by byla dovolateli odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s .ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1, 142 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

1142

V Brně 20. listopadu 2001

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.

předsedkyně senátu