29 Odo 202/2003
Datum rozhodnutí: 30.06.2004
Dotčené předpisy: § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 159 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 159a odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 202/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužníka J. K., o návrhu věřitelů A) C. C. B. Č. r., spol. s r. o., B) P. M. ČR a. s., a C) Č. s., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 1 Ko 88/2002 1761, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 1 Ko 88/2002 1761, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 22. března 2002, č. j. 1 Ko 88/2002 1761 (dříve šlo o č. l. 1710), Vrchní soud v Praze odkazuje na ustanovení 66a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) a na ustanovení § 104 odst. 1, § 159 odst. 3, § 167 odst. 2 a § 211 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) zastavil řízení o odvolání dlužníka proti usnesení ze dne 20. října 1998, č. j. 52 K 92/97-83, jímž Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Odvolací soud uzavřel, že projednání odvolání a rozhodnutí o něm brání (ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř.) překážka věci pravomocně rozsouzené. Tuto překážku, zakládající neodstranitelný nedostatek podmínky odvolacího řízení, spatřoval v tom, že usnesením ze dne 29. července 1999, č. j. 2 Ko 60/99 304, které nabylo právní moci 18. srpna 1999, rozhodl o dříve podaném odvolání dlužníka proti stejnému usnesení soudu prvního stupně tak, že toto usnesení potvrdil. O odvolání téhož účastníka proti témuž rozhodnutí však nelze rozhodnout dvakrát.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.. namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny a/, b/ a d/, tedy, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. (písmeno a/), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že projednání jeho odvolání brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Dovolatel upozorňuje na znění ustanovení § 159 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř.) a odtud dovozuje, že rozhodnutí, které již nelze napadnout odvoláním, nabývá právní moci jen za předpokladu, že bylo řádně doručeno. Jakékoli nedoručené rozhodnutí, byť by o něm bylo i rozhodnuto v odvolacím řízení, nemůže nabýt právní moci. Jelikož usnesení o prohlášení konkursu mu nebylo řádně doručeno (nebylo mu doručeno do vlastních rukou), není podle dovolatele ani v právní moci. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozhodnutí) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.

Nejvyšší soud se dovoláním zabýval nejprve v rovině správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k době vydání usnesení o prohlášení konkursu (20. října 1998) byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.

Ze spisu se podává, že usnesení, jímž Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek dovolatele, měl dlužník převzít u soudu prvního stupně osobně dne 5. ledna 1999, o čemž byl uvedeného dne pořízen úřední záznam (srov. č. l. 96), ve kterém dlužník převzetí tohoto usnesení stvrdil svým podpisem. Proti usnesení o prohlášení konkursu podal dlužník dne 7. ledna 1999 odvolání (č. l. 97), jež doplnil podáními došlými soudu 1. února 1999, (č. l. 107-107a), 26. února 1999 (č. l. 130-131) a 13. května 1999 (č. l. 293) a dožadoval se jeho zrušení v plném rozsahu. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 29. července 1999, č. j. 2 Ko 60/99 304, usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka potvrdil.

V srpnu 1999 bylo usnesení odvolacího soudu doručeno navrhovatelům konkursu a správci konkursní podstaty u posledního z nich se tak stalo 18. srpna 1999 (srov. doručenky u č. l. 318 p. v.). Dlužník pak stvrdil převzetí usnesení odvolacího soudu svým podpisem v úředním záznamu o tomto úkonu ze dne 13. srpna 1999 (srov. č. l. 319). Toto doručení dokládá též prohlášení samotného dlužníka, jenž v podání ze dne 12. května 2003, došlém Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 14. května 2003, výslovně uvádí, že návrh na zahájení shora označeného řízení byl Obvodnímu soudu pro Prahu 3 doručen dne 16. srpna 1999, tedy bezprostředně po doručení napadených usnesení (sp. zn. 52 K 92/97-83 Městského soudu v Praze a sp. zn. 2 Ko 60/99-304, Vrchního soudu v Praze). Toto podání je součástí spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 7 C 289/99 (srov. č. l. 55-56) a i zněj plyne, že usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci v srpnu 1999. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 1998, č. j. 52 K 92/97 83, napadl dlužník opětovně v plném rozsahu odvoláním dne 23. ledna 2002 (č. l. 1692-1696).

Ustanovení § 13 odst. 2 věty druhé ZKV pak v rozhodné době určovalo, že dlužníkovi se usnesení (o prohlášení konkursu) doručí do vlastních rukou.

Podle ustanovení § 160 odst. 2 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, vydaného Instrukcí Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. března 1998 č. j. 1100/98-OOD (dále též jen KŘ ), platilo, že je-li adresátovi doručeno u soudu mimo úkon soudu, učiní se o tom záznam ve spisu, v němž se uvede označení a číslo jednací doručované zásilky. Záznam se opatří datem doručení a podpisy adresáta a pracovníka soudu, který záznam sepsal.

Jednacím číslem se přitom ve smyslu ustanovení § 157 odst. 1 KŘ rozuměla (a stále rozumí) spisová značka a k ní připojené číslo listu písemnosti nebo vyhotoveného rozhodnutí, s tím, že je-li písemnost nebo vyhotovení rozhodnutí obsáhlejší, obsahuje-li více čísel listů, uvede se v jednacím čísle jen první číslo listu.

Úřední záznam odpovídající těmto požadavkům pak pro rozhodnou dobu byl způsobilým dokladem o doručení soudní písemnosti i ohledně takové písemnosti, pro niž byl zákonem (nebo ve smyslu § 47 odst. 1 o. s. ř. tehdy, nařídil-li to předseda senátu) předepsán způsob doručení do vlastních rukou.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že úřední záznam na č. l. 96 není ve světle podaného výkladu řádným dokladem prokazujícím doručení usnesení o prohlášení konkursu dlužníku. Je tomu tak především proto, že z pohledu obsahových náležitostí chybí podpis pracovníka soudu, který záznam sepsal. Nadto lze uvést, že doručovaná zásilka sice byla řádně označena jako usnesení , dále již ovšem byla identifikována jen údajem č. (správně asi mělo být č. l.) 83 , který jednacím číslem zásilky není.

Dovolatel ovšem přehlíží, že stejně jako je tomu u závad v doručení písemností doručovaných prostřednictvím pošty (nebo dalšími zákonem předjímanými způsoby doručování), lze pochybnosti o tom, zda uvedená písemnost byla vskutku řádně doručena, odstranit vyjasněním sporných otázek doručení. Vyjde-li na základě šetření o okolnostech doručení zásilky najevo, že písemnost byla vskutku doručena způsobem uvedeným v příslušné listině (zde v úředním záznamu), pak není nutno doručení opakovat. Prostředkem způsobilým zhojit nedostatky původního průkazu doručení v takovém případě může být typicky ústní či písemné prohlášení adresáta, že písemnost uvedeného dne vskutku převzal. Dlužník takové prohlášení zcela spontánně učinil v podání ze dne 1. března 1999, došlém soudu prvního stupně téhož dne, kde mimo jiné výslovně uvedl vyzvedl jsem si usnesení o prohlášení konkursu v kanceláři Městského soudu v Praze osobně (srov. č. l. 135). V podání ze dne 24. května 2001, došlém soudu prvního stupně téhož dne, dlužník dále na toto téma uvádí, že: Zcela bez významu je ta skutečnost, že úpadci předal soud kopii tohoto usnesení dne 7. ledna 1999, neboť tato skutečnost nejenže nebyla poznamenána ve spise na prvopise rozhodnutí (dle ustanovení § 12 odst. 2 KŘ), ale ani nebylo doručení vykázáno doručenkou. Navíc na kopii rozhodnutí nelze vyznačit doložku právní moci, když tato může být vyznačena jen na stejnopisu rozhodnutí (srov. č. l. 1282-1283).

Podstata dovolatelových pozdějších (!) námitek proti závěru, že mu usnesení o prohlášení konkursu bylo doručeno, ve skutečnosti netkví v tvrzení, že by toto usnesení uvedeného dne nepřevzal, nýbrž v tvrzení, že mu toto rozhodnutí bylo předáno způsobem, jenž takové doručení náležitě neprokazuje. Takové námitky jsou však ve světle shora citovaných dovolatelových prohlášení neopodstatněné.

V právní teorii i soudní praxi se nadto prosadil ustálený výklad o vlivu závad v doručení soudního rozhodnutí na odvolací řízení, podle kterého je nutno na případnou závadu v doručení usnesení o prohlášení konkursu dovolateli za daného procesního stavu nutno pohlížet jako na právně nevýznamnou. Dlužník nepopírá, že v době, kdy usnesení o prohlášení konkursu napadl v plném rozsahu odvoláním, měl písemnou podobu rozhodnutí k dispozici (byť i jen v rovině tvrzené kopie rozhodnutí), čemuž odpovídá též jeho odvolací argumentace. V důsledku případné formální závady v doručení totiž dlužník coby odvolatel neutrpěl žádnou procesní újmu (všech procesních práv v odvolacím řízení využil a měl též možnost je využít). V právní teorii srov. obdobně např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 277, a v rozhodovací praxi soudů např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 775/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 52.

A konečně lze uvést, že i kdyby závada v doručení usnesení o prohlášení konkursu dlužníkovi způsobovala vadu řízení, která měla být zhojena před rozhodnutím o (prvním) podaném odvolání, pak by tato skutečnost mohla mít význam jen v řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání) směřujícím proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. července 1999.

Bylo-li o v pořadí prvním dlužníkově odvolání pravomocně rozhodnuto potvrzujícím (a mimořádným opravným prostředkem neodklizeným) usnesením odvolacího soudu již v roce 1999, pak lze shodně s odvolacím soudem uzavřít, že dlužník odvolání proti stejnému usnesení soudu prvního stupně nemůže úspěšně podat znovu. Jde-li jako v tomto případě o odvolání založené na obsahově týchž argumentech jako v pořadí první odvolání ve věci, pak je to ovšem nikoli důvodem k zastavení odvolacího řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené, nýbrž pro odmítnutí takového odvolání podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Toto ustanovení totiž určuje, že odvolací soud odmítne i odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné a v daném případě již odvolání není přípustné proto, že o obsahově shodném odvolání téhož účastníka odvolací soud již dříve pravomocně rozhodl (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002).

Odvolací soud tedy na základě správných úvah přijal ve věci nesprávné rozhodnutí (odvolací řízení zastavil, namísto toho, aby odvolání odmítl). Jen proto shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným a - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Pro úplnost lze dodat, že ostatní dovolací důvody zjevně dány nebyly (jejich obsahová náplň byla beze zbytku vyčerpána v rovině prověření správnosti právního posouzení věci).

Právní názor Nejvyššího soudu o tom, že dlužníkovo odvolání není přípustné, je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. června 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu