29 Odo 2/2001
Datum rozhodnutí: 24.01.2001
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2000, § 238a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2000, § 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2000




29 Odo 2/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice J.K., o návrhu věřitelky Č.s., a.s. pro doručování písemností na adrese okresní pobočky v H.K., na prohlášení konkursu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 K 1036/98, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č.j. 1 Ko 251/2000-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. května 2000, č.j. 48 K 1036/98-140, zastavil řízení o návrhu věřitelky na prohlášení konkursu na majetek dlužnice pro zpětvzetí návrhu věřitelkou a dále s poukazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž rozhodl, že soud po právní moci usnesení vrátí věřitelce zálohu na náhradu nákladů konkursu ve výši 10.000,-Kč.

K odvolání dlužnice pak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2000, č.j. 1 Ko 251/2000-145, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil dlužnici v tom, že o nákladech řízení mělo být rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., avšak podle věty druhé, jelikož doložená pohledávka věřitelky vůči dlužnici v průběhu řízení zanikla splněním závazku. Věřitelka ovšem v řízení náklady, jejichž náhradu by bylo možné požadovat, nevynaložila. Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil odvolací soud - cituje ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. - tím, že dlužnice s odvoláním sice úspěch neměla, leč věřitelka v odvolacím řízení žádné náklady nevynaložila.

Dlužnice (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání (č.l. 148), jehož přípustnost dovozuje (za použití argumentu a contrario) z ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., uvádějíc, že vylučuje-li cit. ustanovení přípustnost dovolání proti měnícímu usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, musí být dovolání přípustné, jelikož o měnící usnesení v daném případě nejde. Dovolatelka má dovolání za přípustné též podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., navrhujíc, aby dovolací soud nejprve dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (potud, že procesní rozhodnutí o zastavení řízení nemůže být odůvodněno hmotněprávním hodnocením důkazům, jež navíc nebyly provedeny). Dovolatelka pak vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že věřitelka v průběhu řízení doložila existenci pohledávky za dlužnicí a že bylo zjištěno že dlužnice má více věřitelů. Dovozuje naopak, že návrh na prohlášení konkursu nebyl podán důvodně, takže soud rozhodl o nákladech řízení nesprávně, neboť zastavení řízení z procesního hlediska zavinila věřitelka. Náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů proto měla být přiznána dovolatelce (touto argumentací dovolatelka po obsahové stránce vystihuje dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů ve výrocích o nákladech řízení zrušil.

Věřitelka ve vyjádření (č. l. 152-153) navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není v žádném ze svých výroků usnesením měnícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 pod písmeny b/ až f/ o. s. ř.

Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; výrok o nákladech odvolacího řízení navíc nemá ani povahu potvrzujícího usnesení. Ostatně, odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř. ) a dlužnice návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.

Přípustnost dovolání též nemůže být - oproti očekávání dovolatelky - založena argumentem, že zákon je (a contrario k § 238a odst. 1 písm. a/, části věty za středníkem, o. s. ř.) nevylučuje. Jak totiž plyne z cit. ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., dovolání lze podat právě a jen v případech zákonem (zde ustanoveními § 237 až § 239 o. s. ř.) připuštěných.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.

Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, věřitelce však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. ledna 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová