29 Odo 199/2003
Datum rozhodnutí: 30.06.2004
Dotčené předpisy: § 12 předpisu č. 328/1991Sb., § 27 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 12 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 27 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 202 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 199/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce J. K., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o udělení souhlasu soudu s prodejem mimo dražbu, o dovolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2000, č. j. 52 K 92/97 791, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2000, č. j. 2 Ko 98/2000 863, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2000, č. j. 52 K 92/97 - 791, se zastavuje.

II. Dovolání proti výroku usnesení ze dne 1. srpna 2000, č. j. 2 Ko 98/2000 863, jímž Vrchní soud v Praze zamítl návrh na připuštění dovolání, se odmítá.

III. Dovolání proti výroku usnesení ze dne 1. srpna 2000, č. j. 2 Ko 98/2000 863, jímž Vrchní soud v Praze odmítl dovolání úpadce, se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2000, č. j. 52 K 92/97 791, udělil správci konkursní podstaty úpadce souhlas s prodejem ve výroku specifikovaných nemovitostí mimo dražbu.

Vrchní soud v Praze odkazuje na ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ a § 202 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - usnesením ze dne 1. srpna 2000, č. j. 2 Ko 98/2000 863 (dříve šlo o č. l. 813), odvolání úpadce odmítl (první výrok) a zamítl návrh na připuštění dovolání (druhý výrok). Odvolací soud, poté, co konstatoval, že ustanovení § 12 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) bylo s účinností od 1. května 2000 zrušeno zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, uzavřel, že udělení souhlasu k prodeji majetku konkursní podstaty mimo soudní dražbu je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení, proti němuž není odvolání přípustné. Zamítnutí návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. není jím vydané usnesení usnesením ve věci samé.

Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti všem výrokům usnesení soudu prvního stupně podal úpadce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 pod písmeny b/, c/ a d/ o. s. ř., tedy, že obě rozhodnutí jsou postižena jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatel uvádí, že rozhodnutí soudu o prodeji části majetku konkursní podstaty mimo dražbu není rozhodnutím vydaným v intencích § 12 ZKV - v rámci dohlédací činnosti soudu a není ani usnesením o vedení řízení ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dále snáší argumenty na podporu závěru o tom, že usnesení soudu prvního stupně není věcně správné a polemizuje s úvahou odvolacího soudu, že toto usnesení nevydal vyloučený soudce. Na tomto základě pak dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.

Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu, tedy i proti výroku, jímž tento soud zamítl návrh na připuštění dovolání.Tento výrok však dovoláním samostatně napadnout nelze (jeho odklizením se práva a povinnosti účastníků řízení založená dalšími výroky nemění a jeho správnost je za předpokladu, že je dovolání podáno proti výroku, ohledně kterého odvolací soud dovolání nepřipustil prověřována úvahou dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

V té části, v níž směřovalo proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odvolání úpadce odmítl, je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (podle ustanovení § 239 o. s. ř. tomu tak být nemůže jednak proto, že jak správně uvedl odvolací soud jeho usnesení nebylo usnesením ve věci samé , jednak proto, že nešlo ani o potvrzující usnesení odvolacího soudu), avšak není důvodné.

Bez zřetele k tomu, ke kterému dovolacímu důvodu dovolatel své argumenty přiřazuje, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatel může uspět jen s těmi argumenty, jež brojí (lhostejno, zda v rovině skutkové, v rovině právní anebo v rovině vad řízení) proti úsudku odvolacího soudu, že usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl (podle § 27 odst. 2 ZKV) o udělení souhlasu s prodejem nemovitostí mimo dražbu, je usnesením, proti němuž není odvolání přípustné. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení uveřejněném pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (od jehož závěrů nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), jakož i v mnoha dalších svých rozhodnutích, vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu (zde usnesení o odmítnutí odvolání), možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají.

Se zřetelem k tomuto omezení se Nejvyšší soud v rovině dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. zabýval prověřením správnosti závěru odvolacího soudu, že podané odvolání nebylo přípustné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k době vydání usnesení soudu prvního stupně (26. června 2000), je pro další úvahy Nejvyššího soudu určující výklad zákona č. 328/1991 Sb., ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb. a č. 105/2000 Sb.

V době vydání usnesení odvolacího soudu již byl sice zákon o konkursu a vyrovnání znovu (s účinností od 21. července 2000) novelizován, a to zákonem č. 214/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, změny nastalé od 21. července 2000 však (a to i s přihlédnutím k článku II. zákona č. 214/2000 Sb., jenž co do přechodných a závěrečných ustanovení toliko určuje, že tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení) nemají na další úvahy Nejvyššího soudu žádného vlivu. Přesto, že posledně označený zákon postrádá výslovné ustanovení o tom, že právní účinky úkonů, které nastaly před jeho účinností, zůstávají zachovány, je nutno jej vykládat (stejně, jako to mlčky učinil odvolací soud) v duchu této teze. Jde o tradiční zásadu procesního práva o časových mezích procesních zákonů. Z povahy procesního práva totiž plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinností nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány (srov. k tomu shodně např. bod XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 180).

Podle ustanovení § 27 ZKV, podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot nebo jejich prodejem mimo dražbu. Veřejnou dražbu věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot včetně podniku provede dražebník na návrh správce. Přitom se postupuje podle zvláštního předpisu (odstavec 1). Prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského výboru, k době předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům, které bude třeba vynaložit na další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též stanovit podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením. Při zpeněžování správce postupuje tak, aby byla šetřena možnost zachování podnikatelské činnosti a pracovních příležitostí, a tak, aby bylo co nejvíce chráněno životní prostředí nebo jiný zvláště významný obecný (veřejný) zájem. Smluvními předkupními právy není správce vázán (odstavec 2). Zpeněžení věcí prodejem podle ustanovení o výkonu rozhodnutí provede soud na návrh správce, který má přitom postavení oprávněného (odstavec 3).

Z ustanovení § 12 ZKV se pak podává, že soud je oprávněn vyžádat si od správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru nebo mu může dát pokyny sám (odstavec 1). Při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu (odstavec 2).

Podle ustanovení § 1 odst. 1 ZKV účelem tohoto zákona (rozuměj zákona o konkursu a vyrovnání) je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku.

Z ustanovení § 2 odst. 3 ZKV se pak podává, že cílem konkursu nebo vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku.

Oproti mínění dovolatele nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že rozhodnutím o záležitosti, která se týká průběhu konkursu, jakož i opatřením nezbytným k zajištění účelu konkursu (definovaného ustanovením § 1 odst. 1 ZKV a směřujícího k naplnění cíle konkursu popsaného v ustanovení § 2 odst. 3 ZKV), je i rozhodnutí, jímž konkursní soud uděluje (podle § 27 odst. 2 ZKV) správci konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo dražbu.

Je zjevné, že smysl takového rozhodnutí tkví v tom, zajistit dohled soudu nad činností správce konkursní podstaty v případech, kdy správcem zamýšlený způsob zpeněžení (prodej mimo dražbu, slangově označovaný jako prodej z volné ruky ) negarantuje sám o sobě maximální výtěžnost - jako při zpeněžení veřejnou dražbou - nebo soudní kontrolu - jako při zpeněžení způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí. (Bez zřetele k tomu, že možnost zpeněžení majetku konkursní podstaty způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí od 1. května 2000 výslovně nepředjímalo ustanovení § 27 odst. 1 ZKV, z ustanovení § 27 odst. 3 ZKV plynulo, že tento způsob zpeněžení zůstal správci konkursní podstaty i po uvedeném datu zachován v neomezeném rozsahu. V právní teorii shodně srov. např. Krčmář, Z. in: Zákon o konkursu a vyrovnání, Poznámkové vydání s judikaturou k novele č. 105/2000 Sb., účinné k 1. 5. 2000. 1. vydání. Praha, IFEC 2000, str. 27-28, bod 1 a 3 poznámek k novele nebo Kotoučová, J. in: Zákon o konkursu a vyrovnání po novele v roce 2000. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 125, bod 1 poznámek a v soudní praxi pak usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 16/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bez soudního dohledu (projevujícího se požadavkem souhlasu soudu) by takový postup správce mohl (ke škodě konkursních věřitelů) ohrozit naplnění účelu a sledovaného cíle konkursu (srov. § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 ZKV).

Závěr, že rozhodnutí, jímž konkursní soud uděluje (podle § 27 odst. 2 ZKV) správci konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo dražbu, je rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti konkursního soudu, ostatně sdílí i právní teorie. Tak např. Steiner, V. in: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 1. vydání. Linde Praha a. s., Praha 1995, str. 156, na dané téma uvádí, že ke všem důležitým úkonům spojeným se správou je správce povinen vyžádat si souhlas věřitelského výboru a dbát pokynů soudu (§ 12 odst. 1 ZKV). ( ) Mezi zmíněné důležité úkony správcovy náleží zejména též prodej, k němuž dochází z volné ruky (§ 27 odst. 2 ZKV). Zoulík, F. in: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 125, pak výslovně uvádí, že souhlas soudu s prodejem a stanovení jeho podmínek má nepochybně ráz opatření podle § 12 ZKV .

Zbývá vypořádat se s tím, zda skutečnost, že v době vydání usnesení soudu prvního stupně postrádal zákon o konkursu a vyrovnání ustanovení, jež vylučovalo přípustnost odvolání proti rozhodnutím soudu vydaným při výkonu dohlédací činnosti, měla vliv na správnost závěru odvolacího soudu, že odvolání není ani tak přípustné.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., není odvolání přípustné také proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.

Vypuštění ustanovení § 12 odst. 3 ZKV ze zákona o konkursu a vyrovnání bylo zjevnou legislativní chybou, což naznačuje i důvodová zpráva k zákonu č. 214/2000 Sb., kterým bylo uvedené ustanovení do zákona o konkursu a vyrovnání vráceno (tentokráte jako ustanovení § 66b odst. 2). V obecné části označené důvodové zprávy se uvádí, že při projednávání návrhu novely zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (pozdějšího zákona č. 105/200 Sb.) Senát návrh vrátil Poslanecké sněmovně, která novelu zákona posléze přijala ve znění senátního tisku. Senát však svým usnesením zrušil (a Poslanecká sněmovna toto rozhodnutí potvrdila) bod 106 poslaneckého návrhu, tj. ustanovení § 66 až § 66f, obsahující procesní ustanovení, aniž by zároveň přijal nová, či vrátil do zákona procesní ustanovení stávající. K bodům 2., 3. a 4. návrhu novely pozdějšího zákona č. 214/2000 Sb. (§ 66b se nacházel pod bodem 3.) důvodová zpráva poznamenává, že (zákonem č. 105/2000 Sb.) přijatá úprava vytváří situaci, kdy v zákonu o konkursu a vyrovnání prakticky absentuje procesní úprava, tzn. že vedle ustanovení hmotněprávní povahy chybějí ustanovení o postupu v řízení o konkursu. I když by se snad dalo dovodit výkladem analogické použití občanského soudního řádu, musel by soud tento obecný procesní předpis používat v celém rozsahu, což by znamenalo značné zformalizování a zpomalení konkursního řízení, v případech větších konkursů jeho úplné zablokování, s tím, že povaha konkursního řízení naopak vyžaduje v některých směrech úpravu zvláštní.

Nemůže být též přehlédnuto, že v důsledku oné legislativní chyby bylo pro dobu od 1. května 2000 do 20. července 2000 ze zákona o konkursu a vyrovnání bez náhrady odklizeno také ustanovení § 3 odst. 1, podle kterého, není-li stanoveno jinak, použijí se pro konkurs a vyrovnání přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Bez zřetele k absenci výslovné úpravy vztahu zákona o konkursu a vyrovnání k občanskému soudnímu řádu jako jednotnému civilnímu procesnímu předpisu pro všechny věci náležející do civilní pravomoci soudů, lze uzavřít, že zákon o konkursu a vyrovnání se tímto způsobem v době od 1. května 2000 do 20. července 2000 vrátil zpět do stavu, jenž zde byl před 1. červnem 1996 (před novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 94/1996 Sb.). Podle § 3 odst. 2 ZKV v tehdejším znění platilo, že pro konkurs a vyrovnání se použijí (nikoli jen přiměřeně) ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li zákon o konkursu a vyrovnání jinak. V právní teorii srov. shodně např. Krčmář, Z. in: Otázka pro , Právní zpravodaj číslo 5, ročník 2000, str. 2 a v rozhodovací praxi soudů pak důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z pohledu tohoto legislativního stavu je podle přesvědčení Nejvyššího soudu opodstatněným i závěr, že usnesení konkursního soudu vydaná v době od 1. května 2000 do 20. července 2000 v rámci dohlédací činnosti soudu podle § 12 ZKV, jsou (byla) usneseními o vedení (konkursního) řízení (slovy § 12 odst. 2 ZKV rozhodnutími konkursního soudu o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu), pro která se s ohledem na nikoli jen přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu uplatnilo omezení přípustnosti odvolání podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud postupoval správně, jestliže odvolání, které směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému v rámci dohlédací činnosti soudu, odmítl; šlo totiž o odvolání podané proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný (§ 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání neobstojí ani v rovině dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. Ponechají-li se stranou argumenty směřující výlučně proti věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a argumenty, které se netýkají prověření správnosti procesního postupu, který vyústil v odmítnutí odvolání (včetně argumentu, že o věci v prvním stupni rozhodl vyloučený soudce), pak dovolatel snesl na podporu závěru o existenci těchto dovolacích důvodů stejné argumenty jako ty, jež Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými při prověrce dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.

Nejvyšší soud nezjistil existenci vad řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), ani z obsahu spisu; proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání úpadce, zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. června 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu