29 Odo 193/2004
Datum rozhodnutí: 26.10.2004
Dotčené předpisy: § 107a předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 193/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně E. G., a. s., proti žalované S., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 111,912.690,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 393/99, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 9 Cm 459/2003-63, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 6. srpna 2003, č.j. 40 Cm 393/99-58, jímž Městský soud v Praze vyhověl návrhu žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila A. o. a.s., se sídlem v P., K. tř. 28, IČ ...

V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že podáním ze dne 1. srpna 2003 žalobkyně navrhla, aby soud postupoval podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), přičemž předložila smlouvu o postoupení vymáhané pohledávky tomu, kdo má nyní vstoupit na místo žalobkyně . Jelikož je z obsahu spisu zřejmé, že A. o. a.s., jejíž vstup do řízení na místo žalobkyně je navrhován, vyslovila se vstupem do řízení souhlas, a že žalobkyně společně s návrhem podle ustanovení § 107a o. s. ř. přeložila i smlouvu o postoupení pohledávek, která v příloze obsahuje i pohledávku proti žalované, dospěl odvolací soud k závěru o splnění podmínek vyžadovaných ustanovením § 107a o. s. ř., a rozhodnutí soudu prvního stupně shledal věcně správným.

Současně odvolací soud zdůraznil, že usnesení podle ustanovení § 107a o. s. ř. je procesní rozhodnutí, které neřeší věcnou oprávněnost uplatněného nároku ani věrohodnost předložených dokladů , když o těchto otázkách rozhodne soud až po projednání a posouzení věci .

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při svém rozhodování vůbec nezabýval vznesenou námitkou absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Za nesprávný považuje právní názor vyjádřený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož není soud při procesním rozhodování tohoto typu povinen přezkoumávat platnost předložených listinných důkazů, jimiž je dokládáno procesní nástupnictví.

Proto žalovaná požaduje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.); není však důvodné.

Jelikož vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka jejich existenci ani netvrdí, přezkoumal Nejvyšší soud správnost rozhodnutí odvolacího soudu zejména z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud v posuzovaném případě správně vycházel z ustanovení § 107a o. s. ř., který upravuje procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva (povinnosti), která nastává po zahájení řízení (aniž by účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení). Toto ustanovení pak odvolací soud správně aplikoval na návrh žalobkyně na vstup nabyvatelky práva do řízení na místo dosavadního účastníka.

Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku.

Odvolacímu soudu tak nelze důvodně vytýkat, že se nevypořádal s tím, zda smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem, když touto otázkou - jak je uvedeno výše - se soud při zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. nezabývá.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. října 2004

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu