29 Odo 180/2001
Datum rozhodnutí: 03.01.2002
Dotčené předpisy: § 187 písm. f) předpisu č. 513/1991Sb., § 14 písm. f) předpisu č. 524/1992Sb., § 80 písm. f) předpisu č. 591/1992Sb.




29 Odo 180/2001-114

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu Ing. A. H., o neplatnost usnesení valné hromady T. S., a.s., , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 387/99, o dovolání navrhovatele, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2000, č.j. 7 Cmo 472/2000-92, takto:

I. Dovolání proti té části usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2000, č.j. 7 Cmo 472/2000-92, která se týká návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o schválení účetní závěrky a o změně stanov týkající se změny druhu, podoby a jmenovité hodnoty akcií, se zamítá. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5.1.2000, č.j. 33 Cm 387/99-72, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady T. S., a.s. (dále jen společnost ), konané dne 10.6.1999.

V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že z povahy valné hromady akciové společnosti vyplývá ústní forma jednání. Nelze tedy (pokud si to nevyžádají mimořádné okolnosti valné hromady, o něž při třech akcionářích, kteří byli na valné hromadě přítomni, jistě nešlo), nepřipustit ústní přednesy akcionářů a omezit je jen na písemné příspěvky. V tom směru bylo právo navrhovatele jako akcionáře zakotvené v § 180 obch. zák. porušeno ustanovením jednacího řádu, podle nějž akcionáři mohou podávat příspěvky jen písemně. Závažné právní následky to však nemělo. Předně se navrhovateli podařilo protinávrh při jednání o změně stanov přednést ústně. Dále měl možnost podat protinávrh i písemně, jak po něm bylo požadováno. Pokud navrhovatel spatřuje závažné právní následky porušení akcionářských práv v tom, že mohl ústními příspěvky ovlivnit ostatní akcionáře a valná hromada by přijala jiná usnesení, jde o pouhý nekonkrétní dohad. Proto odvolací soud uzavřel, že tvrzený důvod neplatnosti valné hromady není naplněn.

Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem, že usnesení valné hromady je neplatné proto, že schválená účetní závěrka neobsahovala předepsané náležitosti (chybělo vysvětlení některých významných položek). Odvolací soud poukázal na to, že účetní závěrka byla ověřena auditorem, takže o protiprávnosti usnesení, které ji schválilo nelze hovořit. Navíc akcionář, kterému účetní závěrka nevyhovuje, může hlasovat proti jejímu schválení.

Ani to, že rozhodnutí o změně druhu, podoby a jmenovité hodnoty prioritní akcie na majitele, bylo přijato pouze samostatným hlasováním akcionáře, majícího tuto akcii, nikoli již hlasováním ostatních akcionářů, nepovažuje odvolací soud za důvod neplatnosti tohoto rozhodnutí.

Pod bodem 8 rozhodovala valná hromada o změně prioritní listinné akcie na majitele, o jmenovité hodnotě 1,024.000,- Kč na zaknihované kmenové akcie na majitele v počtu 1.024 kusů o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč. Se změnou souhlasil majitel prioritní akcie. Podle bodu 10 zápisu rozhodovala valná hromada o změně stanov. V novém znění stanov v čl. 7 bod 2 se stanoví, že základní jmění je rozděleno na 543.976 ks kmenových akcií o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč, znějících na majitele, v zaknihované podobě, veřejně obchodovatelných. O prioritních akciích stanovy nehovoří. Pro nové znění stanov hlasovalo 99,98 % počtu přítomných hlasů akcionářů. Z uvedeného vyplývá, že valná hromada společnosti rozhodla v souladu s § 187 odst. 1 písm. a) obch. zák. o změně stanov, což se týkalo i předmětné změny prioritní akcie - rozhodnutí valné hromady proto není protiprávní.

K tvrzenému zvýhodnění rozhodujícího akcionáře vyplývajícímu z ustanovení čl. 37 odst. 3 věta druhá stanov, o tom, že při zvyšování základního jmění nepeněžitými vklady se vylučuje přednostní právo ostatních akcionářů garantované první větou tohoto odstavce stanov, ve kterém navrhovatel spatřuje porušení ustanovení § 186c odst. 2 písm. c) obch. zák., odvolací soud konstatoval, že čl. 37 bod 3 stanov společnosti v napadeném znění zní: Při zvýšení základního jmění společnosti a vydání nových akcií odpovídající jmenovité hodnoty budou tyto nové akcie nejprve nabídnuty stávajícím akcionářům, podle jmenovité hodnoty jejich dosavadních akcií. Toto ustanovení se netýká případů zvyšování základního jmění na základě povinností ze Smlouvy o úpisu akcií a zvyšování základního jmění, kdy je splácen emisní kurs nepeněžitými vklady. Odvolací soud uzavřel, že o případ podřaditelný pod ustanovení § 186c odst. 2 písm. c) obch. zák. zjevně nejde, valná hromada rozhodovala o novém znění stanov, nikoli o tom, zda má být s nějakým akcionářem uzavřena smlouva.

Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, s tím, že navrhovatelem předkládané otázky, nemají zásadní právní význam při rozhodování sporu.

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 239 odst. 2, co do důvodů na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).

Navrhovatel požádal o připuštění dovolání pro otázky zda

- je neplatné usnesení valné hromady dotčené omezením práva akcionáře požadovat na valné hromadě vysvětlení a uplatňovat návrhy a protinávrhy pouze písemnou formou

- je usnesení valné hromady, kterým byla schválena účetní závěrka, jejíž obsah je v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, z toho důvodu neplatné,

- jestliže valná hromada rozhoduje o návrhu změny stanov, kterou dochází k upřednostnění jednoho z akcionářů při úpisu nových akcií, může dotčený akcionář hlasovat o tomto návrhu,

- lze platně rozhodnout na valné hromadě o změně druhu podoby a jmenovité hodnoty akcií, případně o jiné záležitosti svěřené zákonem do působnosti valné hromady, která se však dá vyjádřit i změnou stanov, pouze hlasováním o příslušné změně stanov.

Dovolatel dovozuje, že jestliže jednací a volební řád společnosti připouští pouze písemnou formu žádosti o vysvětlení, návrhů a protinávrhů, je v rozporu s ustanovením § 180 odst. 1 obch. zák.; v tom směru se odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 74/96 (uveřejněný pod číslem 43/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 43/1998 ). V této souvislosti uvádí, že mu bylo na valné hromadě umožněno vznášet - s jedinou výjimkou - pouze písemné žádosti o vysvětlení, návrhy a protinávrhy. O předneseném protinávrhu však předseda valné hromady nedal vůbec hlasovat, s odůvodněním, že byl podán v rozporu s jednacím řádem.

Usnesení, kterým byla schválena účetní závěrka společnosti je podle dovolatele neplatné z toho důvodu, že v účetní závěrce chybí vysvětlení několika významných položek, tak, jak to ukládá ustanovení přílohy č. 3 čl. IV. odst. 1 k závaznému opatření Ministerstva financí čj. 281/71701/1995, kterým se stanoví obsah účetní závěrky pro podnikatele. Dovolatel považuje za nepřípustný závěr odvolacího soudu, že je-li účetní závěrka ověřena auditorem, nepřísluší ji soudu přezkoumávat. Soudu nepřísluší přezkoumávat účetní závěrku potud, že jde o odbornou, nikoli o právní otázku. Nemůže-li sám posoudit soulad účetní závěrky se zákonem, měl by nařídit vypracování znaleckého posudku.

Dovolatel též namítá porušení ustanovení § 186 odst. 3 obch. zák., podle kterého se k rozhodnutí valné hromady o změně druhu nebo formy akcií vyžaduje i souhlas tří čtvrtin hlasů akcionářů majících tyto akcie. Z dikce cit. ustanovení vyplývá, že k přijetí usnesení je potřebný též souhlas dvou třetin hlasů přítomných ostatních akcionářů. Na tomto základě tvrdí, že souhlas dvoutřetinové většiny akcionářů, kteří nemají akcie, jejichž druh nebo forma se mění, nemůže být nahrazen jejich souhlasem s návrhem na změnu stanov, ve kterém je změna druhu a formy akcií uvedena. Zvýšení nebo snížení základního jmění, změna formy nebo druhu akcií nebo rozdělení akcií sice vyvolává nutnost změny stanov, avšak změna stanov se od uvedených rozhodnutí liší.

Konečně dovolatel namítá, že rozhodující akcionář prosadil vahou svých hlasů přijetí nového znění čl. 37 odst. 3 druhé věty stanov, které jej zvýhodňuje. K jeho zvýhodnění dochází tím, že na základě Smlouvy o úpisu akcií a zvyšování základního jmění, kdy je splácen emisní kurs akcií nepeněžitými vklady, se vylučuje přednostní právo ostatních akcionářů garantované první větou tohoto odstavce stanov. Přitom podle čl. 6 odst. 1 stanov společnosti se Smlouvou o úpisu akcií rozumí smlouva mezi společností a zahraničním investorem, jímž je W. A. I. L., ze dne 10.8.1992. Podle ustanovení § 186c odst. 2 písm. c) obch. zák. nemůže akcionář vykonávat hlasovací právo, pokud valná hromada rozhoduje o tom, zda s ním má být uzavřena smlouva. Rozhodující akcionář společnosti přesto hlasoval a schválil přijetí článku stanov určujícího zvláštní podmínky smluvního vztahu při zvyšování základního jmění s ním.

Se závěrem odvolacího soudu o této otázce dovolatel nesouhlasí, neboť ze stanov je zřejmé, že smlouva o úpisu akcií je smlouvou mezi společností a jejím akcionářem. V daném případě sice nešlo o to, že by valná hromada měla vyslovit s uzavřením této smlouvy souhlas, ale dominantní akcionář si na valné hromadě prosadil znění článku stanov, které má s touto smlouvou přímou souvislost a které ho zvýhodňuje.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Dovolání je v rozsahu, týkajícím se neplatnosti usnesení o schválení účetní závěrky, přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Pro první navrženou právní otázku dovolací soud splnění shora uvedených podmínek neshledal. Odvolací soud posoudil tvrzení navrhovatele o porušení ustanovení § 180 odst. 1 obch. zák. v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.11.1997, sp. zn. 1 Odon 74/96, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/98) když dovodil, že požadavek pouze písemné formy žádostí o vysvětlení, návrhů a protinávrhů je v rozporu s citovaným ustanovením. Následně však uzavřel, že toto porušení práv akcionáře nemělo závažné právní následky. Pokud jde o hodnocení právních následků uvedeného porušení, Nejvyšší soud se vzhledem ke složení valné hromady ztotožnil se závěrem odvolacího soudu.

Zásadní právní význam však odvolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v otázce, zda je usnesení valné hromady, kterým byla schválena účetní závěrka, jejíž obsah je v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, z toho důvodu neplatné.

Z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví v rozhodném znění vyplývá, že účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem. V ustanovení § 7 odst. 2 až 4 tohoto zákona se určuje, že účetnictví je úplné, jestliže účetní jednotka zaúčtovala všechny účetní případy týkající se účetního období. Účetnictví je vedeno průkazným způsobem, jestliže účetní jednotka účetní případy a účetní zápisy o nich doložila nebo prokázala předepsaným způsobem a inventarizovala majetek a závazky. Účetnictví je správné, jestliže účetní jednotka s přihlédnutím ke všem okolnostem účetního případu neporušila povinnosti uložené jí tímto zákonem.

Nejvyšší soud uzavřel, že zpracování účetní závěrky v rozporu se zákonem, ať již co do správnosti, průkaznosti či úplnosti, může odůvodnit prohlášení usnesení valné hromady za neplatné. Takový stav však nemůže způsobit jakákoli, třeba i nevýznamná odchylka od podzákonných předpisů upravujících vedení účetnictví. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že u společnosti s veřejně obchodovatelnými akciemi je schválení řádně zpracované účetní závěrky důležitým předpokladem pro splnění informační povinnosti společnosti podle § 80 zákona č. 591/1992 Sb., kterým se vytvářejí předpoklady pro kvalifikované rozhodování investorů o investičních záměrech ve vztahu ke společnosti.

Podle ustanovení § 39 odst. 1 obch. zák., musí mít akciová společnost účetní závěrku ověřenu auditorem podle zákona o auditorech. Účelem uvedeného ustanovení nepochybně je zajistit kvalifikované posouzení účetní závěrky akciové společnosti. Ustanovení § 14 zákona č. 524/1992 Sb., o auditorech, platného ke dni ověření účetní závěrky, určuje, že auditor ověřuje, zda údaje v účetní závěrce věrně zobrazují stav majetku, závazků, rozdíl majetku a závazků, finanční situaci a výsledek hospodaření a zda je účetnictví vedeno úplně, průkazným způsobem a správně. Uvedené ustanovení tedy vymezuje rozsah, ve kterém má auditor účetní závěrku posuzovat. Tento zákonem stanovený rozsah posouzení je proto třeba brát za měřítko předepsané kontroly účetní závěrky akciové společnosti a tedy i za kriterium, při jehož splnění účetní závěrka akciové společnosti odpovídá zákonu. Jestliže auditor v auditorské zprávě o ověření napadané účetní závěrky konstatoval, že účetní závěrka ve všech významných ohledech zobrazuje majetek, závazky a vlastní jmění společnosti v souladu se zákonem o účetnictví, bylo by možno napadat platnost usnesení o schválení účetní závěrky pouze za předpokladu, že zpráva auditora o jejím ověření je nesprávná, nepravdivá či neúplná. To však dovolatel v projednávané věci netvrdí a správnost závěrů auditora nenapadá. Odvolací soud proto správně uzavřel, že z důvodů tvrzených dovolatelem nelze prohlásit usnesení valné hromady o schválení účetní závěrky za neplatné.

Zásadní právní význam odvolací soud spatřuje i v řešení otázky, zda lze na valné hromadě platně rozhodnout o změně druhu, podoby a jmenovité hodnoty akcií, případně o jiné záležitosti, svěřené zákonem do působnosti valné hromady, která se však dá vyjádřit i změnou stanov, pouze hlasováním o příslušné změně stanov.

Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že z ustanovení § 186 obch. zák. ve znění před 1.1.2001 vyplývá, že k přijetí rozhodnutí valné hromady o změně druhu nebo formy akcií se vyžaduje souhlas alespoň tří čtvrtin hlasů přítomných akcionářů majících tyto akcie, přičemž je nutné, aby o této otázce rozhodovali i ostatní akcionáři přítomní na valné hromadě. Není však podstatné, zda k rozhodnutí ostatních akcionářů dojde v rámci bodu programu označeného jako rozhodnutí o změně druhu či formy akcií, či v rámci bodu programu, kterým se rozhoduje o změně stanov zahrnující i změnu druhu a formy akcií. Podstatné je, aby i ostatní akcionáři většinou stanovenou zákonem a stanovami o uvedené změně rozhodli. Jestliže se navrhovatel dovolává toho, že i změna výše základního jmění či rozdělení akcií rovněž vyvolává změnu stanov, pak je třeba uvést, že požadavek, aby o změnách výše základního jmění bylo rozhodováno zvláštním usnesením, plyne z toho, že pro toto usnesení zákon předepisuje zvláštní náležitosti rozdílné od náležitostí potřebných pro přijetí usnesení o změně stanov (viz § 203 odst. 2 a § 211 odst. 1 obch. zák.). Judikatura však již dříve dovodila, že poté, co valná hromada rozhodla o změně výše základního jmění, není potřebné, aby znovu rozhodovala o odpovídající změně stanov - takové rozhodování by bylo nadbytečné, neboť by valná hromada rozhodovala dvakrát o tomtéž, nehledě na to, že nelze připustit, aby eventuálně došlo ke dvěma rozporným usnesením.

Týž závěr je možno učinit i pro změnu druhu či formy akcií - protože však pro toto rozhodnutí zákon nepředepisuje pro souhlas zbývajících akcionářů náležitosti přísnější než pro rozhodnutí o změně stanov, je nepodstatné, v rámci kterého z obou rozhodnutí bude změna přijata. Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu nejen s logickým, ale i s teleologickým výkladem ustanovení § 186 obch. zák., neboť účelem uvedeného ustanovení je podmínění prováděné změny souhlasem potřebného počtu hlasů akcionářů přítomných na valné hromadě, s přijímaným usnesením. To platí tím spíše pro změnu podoby akcií.

Poslední z právních otázek o jejichž řešení dovolatel žádá, totiž zda dotčený akcionář o návrhu změny stanov, kterou dochází k upřednostnění při úpisu nových akcií, nepovažuje Nejvyšší soud za zásadní. Obchodní zákoník ve znění účinném před 1.1.2001 v § 204a odst. 1 upravuje přednostní právo akcionářů na upisování akcií společnosti při zvýšení základního jmění peněžitými vklady. Jestliže stanovy společnosti ve znění přijatém napadanou valnou hromadou vylučují přednostní právo akcionářů na upisování akcií nepeněžitými vklady, konstatují pouze stav, který vyplývá z obchodního zákoníku. Vyplývá-li ze smlouvy o úpisu akcií, uzavřené mezi společností a jejím akcionářem, (v tomto směru navrhovatel žádná tvrzení nenabídl), že akcionář bude upisovat akcie nepeněžitými vklady, platí tento závěr i pro upisování na základě uvedené smlouvy. Má-li podle smlouvy akcionář upisovat akcie peněžitými vklady, je ustanovení stanov, které určuje, že se při takovém postupu vylučuje přednostní právo akcionářů na upisování akcií těmito peněžitými vklady, v rozporu s kogentním ustanovením obchodního zákoníku, který v ustanovení § 204a odst. 5 určuje, že přednostní právo akcionářů podle § 204a odst. 1 nelze ve stanovách vyloučit ani omezit. Stanovy jsou proto v tomto rozsahu neplatné; z tohoto důvodu však dovolatel platnost usnesení nenapadá. Pro posouzení platnosti příslušné části stanov přitom není rozhodující, zda pro ně hlasoval akcionář, který z něj podle dovolatele má mít prospěch, neboť z uvedeného je patrno, že z takové změny prospěch mít nemůže.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, ve kterém rozhodl o jeho přípustnosti, zamítl, ve zbývajícím rozsahu je odmítl jako nepřípustné.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává, že by společnosti, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 3. ledna 2002

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v.r.

předsedkyně senátu