29 Odo 177/2001
Datum rozhodnutí: 30.10.2001
Dotčené předpisy: § 13 odst. 4 předpisu č. 328/1991Sb., § 14 odst. 1 písm. a) předpisu č. 328/1991Sb., § 14 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb., § 20 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb., § 91 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 111 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 177/2001-89

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně K., s. r. o., proti žalovaným 1) C., spol. s r. o., a 2) Z.K., o zaplacení 10,311.924,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 136/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2000, č. j. 9 Cmo 339/98-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 1997, č. j. 6 Cm 136/9549, uložil první a druhému žalovaným zaplatit žalobkyni částku 10,311.924,39 Kč s dvacetipětiprocentním úrokem z prodlení z částky 10,183.074,74 Kč za dobu od 21. listopadu 1995 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 414.980,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného, přičemž od druhého žalovaného je žalobkyně oprávněna se domáhat uspokojení pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a to domu se stavební parcelou č. 319 v katastrálním území N., zapsaných na listu vlastnictví č. 591 pro katastrální území N. u Katastrálního úřadu P.

K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2000, č. j. 9 Cmo 339/98-69, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči němu zamítl s odůvodněním, že prohlášením konkursu na majetek první žalované (usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. prosince 1997, č. j. 96 K 10/95-89), jako osobní dlužnice žalobkyně z úvěrové smlouvy, ztratil druhý žalovaný (zástavní dlužník) ve sporu pasivní věcnou legitimaci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně osobně u soudu prvního stupně dne 22. prosince 2000 dovolání (datované téhož dne), namítajíc - v intencích § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu dovolatelka především vytýká, že odvolání druhého žalovaného neměl projednat, neboť vzhledem k tomu, že jeho nemovitost spadá do konkursní podstaty spolu s majetkem první žalované (se kterou se soudní řízení ze zákona přerušuje), by se mělo přerušit i soudní řízení proti druhému žalovanému.

Nejvyšší soud se nejprve - vzhledem k výslovné námitce dovolatelky v uvedeném směru v dovolání - zabýval otázkou, zda prohlášením konkursu na majetek osobního dlužníka mělo být řízení vskutku přerušeno. V případě kladné odpovědi by totiž okolnost, že soud nižšího stupně v přerušeném řízení (nesprávně) pokračoval a o věci rozhodl, dle standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nejen zakládala vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nýbrž by podmiňovala i další postup soudu v dovolacím řízení.

Princip, podle nějž po dobu přerušení řízení, to jest ode dne, kdy nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek účastníka řízení, do dne, kdy byl oprávněným subjektem podán návrh na pokračování v řízení tam, kde to zákon umožňuje, se nekonají jednání a neběží lhůty (srov. § 111 odst. 1 o. s. ř.) a soud v řízení nesmí vydat žádné rozhodnutí, ani učinit jiný úkon (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXIV., str. 190 /366/, poslední odstavec odůvodnění), platí i pro soud vyššího stupně (odvolací soud, dovolací soud) v rámci instančního přezkumu rozhodnutí, které bylo soudem nižšího stupně přes výše uvedené (nesprávně) vydáno. Jinak řečeno, v případě závěru, že prohlášení konkursu na majetek první žalované (osobního dlužníka) způsobilo ze zákona přerušení řízení této věci i vůči druhému žalovanému (zástavnímu dlužníku), a že účinky přerušení trvají, by dovolací soud nemohl z uvedené vady řízení vyvodit příslušné procesní důsledky, neboť ve vydání jakéhokoliv rozhodnutí by mu bránila právě skutečnost, že řízení je ze zákona přerušeno (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2001, pod číslem 82).

Jelikož konkurs na majetek první žalované byl prohlášen dne 23. prosince 1997, je pro další úvahy Nejvyššího soudu na dané téma rozhodný výklad ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1998, č. 42/1997 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb. a č. 94/1996 Sb. (dále též jen ZKV ).

Podle ustanovení § 13 odst. 4 ZKV účinky prohlášení konkursu nastanou dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu. Tímto dnem se dlužník stává úpadcem.

Dle ustanovení § 14 odst. 1 ZKV má prohlášení konkursu na majetek dlužníka mimo jiné i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce a pozdější právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné (písmeno a/), řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce; úpadce může návrh na pokračování v řízení podat jen tehdy, nepodá-li jej správce ve lhůtě určené mu soudem, přičemž v tomto případě úpadce zůstává účastníkem řízení (písmeno c/).

Z dikce § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV plyne, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka se přerušují jen řízení, jichž se dlužník účastní; není-li tomu tak, řízení se nepřeruší, i když je vedeno o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Tento závěr formuloval Nejvyšší soud již v posledně cit. rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2584/98, a to právě ve vztahu k zástavnímu dlužníku, ve sporu, v němž proti sobě stáli pouze zástavní věřitel jako žalobce a zástavní dlužník jako žalovaný (v době, kdy byl prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, který účastníkem řízení nebyl). Platí-li řečené zde, pak se týž závěr logicky musí prosadit i při procesním společenství účastníků (při tzv. subjektivní kumulaci), kdy na straně žalobce či žalovaného vystupuje více osob a jde současně o samostatné společníky v rozepři (tedy tam, kde každý účastník jedná jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních účastníků žádný vliv). Prohlášením konkursu na majetek dlužníka se tudíž nepřerušuje řízení ve vztahu k jeho samostatnému společníku v rozepři.

Dnem prohlášení konkursu na majetek první žalované (23. prosince 1997) se řízení vůči této žalované přerušilo; vzhledem k tomu, že pohledávka, kterou žalobkyně vůči první žalované uplatňovala, je pohledávkou, kterou je třeba přihlásit v konkursu (§ 20 ZKV), nebylo možné v řízení proti této žalované pokračovat ani na návrh. Jelikož k prohlášení konkursu došlo v době po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (ale před jeho doručením první žalované), pak samozřejmě nemohl ani rozsudek soudu prvního stupně ani rozsudek odvolacího soudu nabýt ve vztahu k této žalované právní moci a neúčinné jsou i jakékoli kroky směřující k doručení rozsudků první žalované. Na postavení druhého žalovaného coby samostatného společníka v rozepři (zástavního dlužníka) však prohlášení konkursu na majetek první žalované (osobního dlužníka) nemělo žádný vliv, řízení vůči němu přerušeno nebylo a není, a tato okolnost standardnímu dovolacímu přezkumu nebrání.

Dovolání bylo podáno opožděně.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (coby součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2001, pod číslem 81).

Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 3. listopadu 2000 a druhému žalovanému dne 6. listopadu 2000, kdy nabyl právní moci. Skutečnost, zda a kdy se soud pokusil doručit rozsudek i první žalované, je pro tyto účely zcela bez významu, protože - jak rozvedeno výše - vůči té je řízení ze zákona přerušeno a rozsudek jí ani neměl být doručován. Řízení proti ní bude muset soud dokončit až po zániku účinků konkursu prohlášeného na její majetek, a to od okamžiku, v němž došlo k jeho přerušení (to jest tím, že jí pak znovu řádně /účinně/ doručí rozsudek soudu prvního stupně). Závěru o právní moci napadeného rozsudku ke dni 6. listopadu 2000 odpovídá i doložka právní moci, jíž je opatřen.

Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. tak byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání 6. prosinec 2000 (středa). Dovolání podané žalobkyní soudu až dne 22. prosince 2000 je tedy zjevně opožděné (po uplynutí lhůty k podání dovolání bylo ostatně i vyhotoveno).

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. opožděné dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobkyně, která podáním opožděného dovolání zavinila jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a druhému žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. října 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu