29 Odo 1769/2006
Datum rozhodnutí: 20.11.2008
Dotčené předpisy: § 705 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.





29 Odo 1769/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky L.N., zastoupené Mgr. R. V., advokátkou, za účasti družstva RO., stavebního bytového družstva, zastoupeného JUDr. A. O., advokátkou, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 5/2001, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2006, č. j. 8 Cmo 539/2004-77, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. června 2004, č. j. 9 Cm 5/2001-43, zamítl návrh, jímž se navrhovatelka domáhala určení, že je výlučnou členkou družstva R., stavebního bytového družstva (dále jen družstvo ), a družstvu nepřiznal náhradu nákladů řízení.


Soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelka má ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) naléhavý právní zájem na určení, že je členkou družstva, neboť družstvo považuje za členku družstva N. B. na základě rozhodnutí soudu v dědickém řízení po V. N.


Odkazuje na shodná tvrzení účastníků a výsledky provedeného dokazování soud prvního stupně zejména uvedl, že manželství navrhovatelky s V. N. uzavřené 23. února 1980 bylo rozvedeno 28. září 1992. V. N. byl členem družstva před uzavřením manželství, následně došlo k opakovanému převodu členských práv a povinností v družstvu vztahujících se k bytu č. 2 o velikosti 1+1 ve 2. podlaží v domě v J. (dále též jen byt ). Tyto převody nepovažoval pro rozhodnutí ve věci za významné. Významnou byla až dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená 6. listopadu 1991 mezi matkou navrhovatelky M. P. jako převádějící a V. N. jako nabyvatelem. Tímto převodem vzniklo podle ustanovení § 175 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), ve znění účinném do 31. prosince 1991, společné členství manželů N. v družstvu. Po rozvodu manželství uzavřeli bývalí manželé 26. října 1992 dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen dohoda ). Podle článku III. dohody náleží do výlučného vlastnictví V.N. dle bodu 1. veškeré vybavení družstevního bytu v J., o velikosti 1+1, jehož nájem svědčí jmenovanému. Do textu dohody psaného na stroji navrhovatelka dopsala ručně k článku III. jako další bod 3. družstevní byt J. . V článku V. dohody je uvedeno, že V. N. má právo užívat byt jako náhradu za doposud společně užívaný byt v J. Podle článku VI. dohoda zahrnuje veškerý majetek spadající do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a účastníci prohlásili, že vůči sobě nemají jiné pohledávky a závazky. V. N. zemřel. Z jeho závěti datované 30. června 1998 vyplývá, že veškerý majetek, sestávající z jednopokojového bytu včetně zařízení v J., , atd., odkázal N. B.


Za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. soud prvního stupně dovodil, že navrhovatelka se s bývalým manželem V. N. dohodla, že členská práva a povinnosti vztahující se k bytu připadnou V. N. s tím, že jinak navrhovatelkou vepsanou poznámku do strojopisového textu dohody do článku III. jako bod 3. vyložit nelze. Se zúženým výkladem navrhovatelky, že smyslem vepsané poznámky bylo pouze založit právo V. N. užívat byt, nesouhlasil, neboť od roku 1992 do úmrtí V. N. se navrhovatelka jako společná členka družstva nechovala a to, že členská práva a povinnosti k předmětnému bytu nabyl V. N., považoval za rozumné uspořádaní vztahů bývalých manželů, když V. N. byl členem družstva před uzavřením manželství, a každý z manželů si podle dohody vzal ze společného jmění jím vnesený majetek, nebo majetek pořízený z prostředků náležejících výlučně jednomu z nich či sloužící v jeho prospěch.


Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. dubna 2006, č. j. 8 Cmo 539/2004-77, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud se po částečném doplnění a opakování dokazování ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že společné členství navrhovatelky a V. N. v družstvu nezaniklo smrtí V. N., jak navrhovatelka tvrdí, ale dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. S tím koresponduje i skutečnost, že V. N. ve své závěti s členskými právy a povinnostmi v družstvu vztahujícími se k bytu nakládal, považuje se za výlučného člena družstva.


Vysvětlení navrhovatelky, proč vepsala do článku III. dohody bod 3. týkající se bytu, odvolací soud neuvěřil s tím, že není logické, aby si V. N. tak chtěl zajistit pouze další možnost bydlení v bytě, který měl být i nadále společným bytem. Na správnosti závěru soudu prvního stupně o tom, že navrhovatelka není členkou družstva - pokračoval odvolací soud - nemění nic ani skutečnost, že dohoda nebyla družstvu předložena, neboť účinky dohody nebyly vázány podle zákona ani podle stanov družstva na její předložení družstvu.


Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka přisuzuje řešení otázky, zda při posuzování právního úkonu je soud povinen zjišťovat existenci pojmových znaků a náležitostí tohoto právního úkonu a následně své závěry o jejich (ne)existenci uvést v odůvodnění rozhodnutí.


Odvolacímu soudu - i soudu prvního stupně - dovolatelka vytýká, že vepsání poznámky družstevní byt J. do článku III. dohody posoudil jako dohodu rozvedených manželů o zrušení společného členství manželů v družstvu a práva společného nájmu družstevního bytu. Zdůrazňuje, že podle ustanovení § 705 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) musí dohoda o zrušení práva společného nájmu bytu řešit nejen zánik společného práva a určení výlučného nájemce, ale také vyklizení druhého nájemce včetně případného zajištění náhradního bytu. Skutečnost, že dohoda nemusí mít písemnou formu, nesnižuje význam její obsahové stránky a musí být zjištěno, zda dohoda má náležitosti právního úkonu.


Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že dohoda v článku III. bodu 3. nesplňuje základní náležitosti právního úkonu, které předpokládá ustanovení § 37 obč. zák., neboť v ní nebyla vůle projevena dostatečně určitě a srozumitelně. Pokud soudy nižších stupňů prováděly výklad tohoto právního úkonu, nevzaly dostatečný zřetel na všechny okolnosti související s projevem vůle, mimo jiné na praxi, kterou strany mezi sebou měly, jakož i jejich následné chování. Z ručně vepsaného textu vůbec nevyplývá, jaké právní následky tímto jednáním chtěla dovolatelka vyvolat. Jestliže nebylo ani jinými důkazními prostředky prokázáno, že by tím skutečně zamýšlela uzavření dohody o zrušení společného členství v družstvu a zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, pak nemohlo být sporné ujednání v dohodě posouzeno jako platné.


Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka výslovně dovolává, je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).


Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.


Právní otázka, zda dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění) v článku III. bodu 3. týkající se bytu, je určitá, a tedy platná, není otázkou zásadního právního významu, jelikož nepřesahuje rámec posuzované věci a tudíž nemá obecný judikatorní přesah. Jde o otázku konkrétního posouzení v individuální věci, které je závislé na konkrétních skutkových zjištěních soudu o obsahu dohody. Právní posouzení v tomto směru přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§ 37 odst. 1 a § 705 odst. 2 věta druhá obč. zák.) [k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03].


Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z dovolatelkou tvrzené nesrozumitelnosti článku III. bodu 3. dohody týkajícího se bytu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, v němž se zabýval srozumitelností právního úkonu, dovodil, že nesrozumitelnost je dána tehdy, jestliže ani výkladem právního úkonu nelze objektivně zjistit, co jím mělo být po slovní (jazykové) či jiné stránce vyjádřeno, v důsledku čehož není jiným subjektům umožněno se s tímto sdělením seznámit a chápat je. Z uvedeného vyplývá, že ujednání v článku III. bodu 3. dohody nelze považovat za nesrozumitelné. Pro úplnost lze dodat, že z ujednání v článku V. dohody jednoznačně vyplývá i určení výlučného nájemce bytu i nájemce bytu v J.


Jelikož dovolání navrhovatelky není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto a družstvu podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. listopadu 2008


JUDr. Hana G a j d z i o k o v á


předsedkyně senátu