29 Odo 173/2003
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy: § 47 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 173/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně F., a. s., proti žalovaným 1) Ing. M. S., a 2) Ing. S. Č., o zaplacení částky 776.256,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 540/95, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2002, č. j. 27 (28) Co 575/2000 103, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2002, č. j. 27 (28) Co 575/2000 103, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně - odkazuje na ustanovení § 47 odst. 2, § 57 a § 218 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) usnesením ze dne 21. června 2002, č. j. 27 (28) Co 575/2000 103, odmítl jako opožděné odvolání druhého žalovaného proti rozsudku ze dne 27. dubna 2000, č. j. 5 C 540/95 84, jímž Okresní soud v Třebíči připustil změnu žaloby formou jejího rozšíření o zaplacení osmnáctiprocentního úroku z prodlení z částky 776.256,80 Kč od 4. března 1997 do zaplacení (bod I. výroku), uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni částku 776.256,80 Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení z částky 776.256,80 Kč od 4. března 1997 do zaplacení (bod II. výroku) a zavázal žalované do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 48.236,80 Kč (bod III. výroku). Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl druhému žalovanému doručen náhradním způsobem s účinky doručení dne 19. května 2000 a skutečnost, že tento žalovaný si rozsudek vyzvedl na poště 30. května 2000, neměla na běh lhůty k podání odvolání vliv. Druhý žalovaný tvrdil a doložil lékařskou zprávou, že byl v době od 16. května do 20. května 2000 v pracovní neschopnosti, upoután na lůžko pro bolesti, otoky a ztuhlost kloubů, minimálně pohyblivý, pod vlivem léků a utlumený. Odvolací soud však pokládal za podstatné, že nebylo prokázáno, že se adresát zásilky v místě doručení nezdržoval. Jelikož posledním dnem lhůty k podání odvolání byl 5. červen 2000, měl odvolání podané k poštovní přepravě 13. června 2000 za opožděné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný včasné dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny a/, c/ a d/, tedy, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. (písmeno a/), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatel tvrdí, že řízení je postiženo vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož žaloba nebyla podána způsobilou právnickou osobou, když původní žalobkyně F. a. s, byla dne 31. srpna 1999 z obchodního rejstříku vymazána a F., a. s., právní nástupkyní původní žalobkyně není. Dovolatel nepokládá za procesně způsobilého účastníka řízení ani sám sebe, uváděje že platební rozkaz vydaný vůči Z. v. o. s., na jehož základě byl pokládán za ručitele této veřejné obchodní společnosti, nenabyl právní moci.

K otázce doručování rozsudku soudu prvního stupně dovolatel uvedl, že v době projednávání sporu byl dlouhodobě nemocen, a proto soudu po pravdě sdělil, že se ve dnech doručování zdržoval ve svém bydlišti na soudu uvedené adrese. Také uvedl, že bral uklidňující léky, ale nebyl upoután na lůžko. Popírá však, že by ve dvou různých dnech dvakrát neslyšel zvonek a neviděl doručovatelku, jak se pokouší o doručení zásilky určené do jeho vlastních rukou. Pokládá rovněž za vyloučené, že by si doručovatelky po dva dny marně zvonící na domovní zvonek nevšiml ani jeden z rodičů jeho manželky (manželů K.), bydlících ve stejném domě. Kdyby doručovatelka znalá místních poměrů chtěla zásilku do jeho vlastních rukou doručit, jistě by zazvonila i na druhý zvonek, určený pro rodiče manželky a zeptala se jich, zda je dovolatel k zastižení. Manželčini rodiče, kteří se pro své stáří již zdržují téměř stále doma, by jej pak zavolali, když s nimi žije v dobrém vztahu a vzájemné přátelské komunikaci. Důvod, pro nějž mu rozsudek nebyl doručen, tedy spatřuje v tom, že doručovatelka při doručování zásilky nedodržela zákonem stanovený postup. Tyto závažné skutečnosti dovolatel opomenul uvést ve vyjádření k dotazu soudu, proto žádá o jejich akceptaci jako důkazu a navrhuje k tomu svůj výslech a výslech svědků manželů K. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Dovolání je ve smyslu § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Nejvyšší soud se nejprve v mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. zabýval tím, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.

Touto vadou řízení netrpí. Nejvyšší soud především již v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 68, uzavřel, že k vadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlíží dovolací soud, jen týká-li se dovolatele. Námitky jež v této souvislosti dovolatel snáší ohledně žalobkyně, jsou proto bezpředmětné.

K tvrzení, že označená vada se týká i dovolatele, zbývá uvést, že každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (§ 20 o. s. ř.). Procesní způsobilost je spjata s hmotněprávní způsobilostí k právním úkonům, která - jde-li o fyzickou osobu - vzniká v plném rozsahu zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku nebo uzavřením manželství před dosažením tohoto věku (srov. § 8 odst. 1, 2 občanského zákoníku - dále též jen obč. zák. ). Dovolatel pak ani netvrdí, že by neměl plnou způsobilost k právním úkonům nebo že by v této způsobilosti byl omezen nebo jí dokonce zbaven.

Z dovolání je patrno, že dovolatel si ve skutečnosti plete procesní způsobilost se způsobilostí být účastníkem řízení, o které pojednává ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je řízení zmatečné i tehdy, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být.

Ani v tomto ohledu ovšem dovolatelova argumentace není případná. Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§ 19 o. s. ř.). Jde-li o fyzickou osobu, vzniká její způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivita) narozením a zaniká smrtí, popřípadě prohlášením za mrtvou (srov. § 7 odst. 1, 2 obč. zák.). Není tedy pochyb o tom, že dovolatel způsobilost být účastníkem řízení má.

Okolnost, že (jak tvrdí) není ve sporu věcně legitimován (že není nositelem povinnosti, jež mu byla rozsudkem uložena), zmatečnost řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nezpůsobuje, jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v usnesení ze dne 30. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 2114/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 106.

K námitce, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je dán u žalobkyně, Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež vyslovil v usnesení uveřejněném pod číslem 47/2000 Sb. Tam totiž vysvětlil, že vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají.

V usnesení ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 16, dále Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., lze zrušit jen pro takové vady řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně, jež mohly mít vliv na správnost závěru o opožděnosti odvolání. K tomu zbývá dodat, že závěr o opožděnosti odvolání žalovaného nemůže zvrátit argument, že žalobkyně není (nebyla) osobou způsobilou být účastníkem řízení, ani kdyby byl shledán pravdivým.

Lze tedy uzavřít, že zmatečností ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. řízení netrpí a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. dán není.

Dovolatelova tvrzení o okolnostech doručení však jsou způsobilá zpochybnit správnost šetření odvolacího soudu o okolnostech doručení rozsudku soudu prvního stupně v rovině dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. , jímž lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v rozhodné době - v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř. - vyhláška č. 78/1989 Sb. ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb. (poštovní řád).

Doručenka pak v rozhodném období byla listinou, jež měla (jak připouští sám dovolatel a jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v usnesení ze dne 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 18, ročník 1998, pod číslem 127) povahu listiny veřejné, která se od listin soukromých lišila svou důkazní silou; potvrzovala, nebyl-li prokázán opak, pravdivost toho, co v ní bylo osvědčeno (§ 134 o. s. ř.). Z obsahu spisu se pak podává, že odvolacím soudem zkoumaná doručenka (založená u č. l. 86) všechny potřebné náležitosti měla.

K tomu, aby měl odvolací soud důvod šetřit okolnosti doručení písemnosti (zde rozsudku soudu prvního stupně) musí účastník řízení, jenž tuto příležitost měl, především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li (jako zde) o tzv. náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou účastníka (o doručení písemnosti uložením na poště), jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručení dokladovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný občanským soudním řádem (srov. § 47 o. s. ř.), případně poštovním řádem.

Jak se podává z obsahu spisu, dovolatel se původně v odvolání včasností tohoto opravného prostředku nezabýval, zmiňuje pouze, že odvolání podává v zákonné lhůtě . Zřejmě v reakci na posledně uvedenou poznámku a na zjištění, že podle předkládací zprávy (srov. č. l. 97) soud prvního stupně pokládal rozsudek za doručený dovolateli až 30. května 2000, odvolací soud usnesením ze dne 27. února 2002, č. j. 27 (28) Co 575/2000-99, dovolatele vyzval, nechť do patnácti dnů od doručení usnesení sdělí, jaká okolnost mu bránila v převzetí rozsudku v době od 16. května do 20. května 2000 a doloží důkazy k prokázání této skutečnosti. Na tuto výzvu reagoval dovolatel podáním ze 6. března 2002 (srov. č. l. 100), v němž uvedl, že v době od 7. dubna do 31. května 2000 byl v pracovní neschopnosti a v době od 2. května do 31. května 2000 pod vlivem silných medikamentů, při jejichž aplikaci byl silně utlumen a byla snížena jeho vnímavost a hybnost. Dále soudu sdělil, že si nepamatuje, že by u něj někdo zvonil a že zásilku si mohl vyzvednout až poté, co se jeho zdravotní stav upravil natolik, že se mohl bezpečně pohybovat.

Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 39/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž v podrobnostech odkazuje) uzavřel, že má-li předseda senátu soudu prvního stupně podle § 209 o. s. ř. podat zprávu, že odvolání je opožděné, nebo má-li činit úkony podle § 210 o. s. ř., jež předpokládají jeho úsudek, že odvolání opožděné není, je odůvodněné požadovat, aby tak činil vědomě a na základě potřebných zjištění. Soud prvního stupně tím, že v předkládací zprávě jako den doručení napadeného rozhodnutí odvolateli vyznačil den skutečného převzetí písemnosti odvolatelem, dal najevo, že s náhradním doručením písemnosti (uložením na poště) počátek běhu lhůty k podání odvolání nespojuje. Za této situace bylo vskutku namístě zpřístupnit informaci o možnosti jiného posouzení běhu odvolací lhůty odvolateli (dát odvolateli prostor k uvedení údajů a nabídnutí důkazů vyvracejících správnost údajů obsažených v doručence). Odvolací soud se o takový postup správně pokusil (prostřednictvím výše označeného usnesení), leč neučinil tak odpovídajícím způsobem.

Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit postupem ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výzva odvolacího soudu ovšem neobsahuje poučení dovolatele o tom, jaká tvrzení jsou obecně způsobilá zvrátit závěr o náhradním doručení písemnosti (srov. k tomu shora rozvedenou argumentaci Nejvyššího soudu) ani poučení o tom, jaké důsledky může nesplnění povinnosti tvrzení a na ni navazující povinnosti důkazní pro dovolatele mít (poučení, že nebude-li tvrdit příslušné okolnosti a nenabídne-li /se zřetelem k povaze doručenky/ soudu důkazy, k jejich prokázání, posoudí odvolací soud včasnost odvolání (jen) podle obsahu spisu (tedy především podle údajů obsažených v řádně vyplněné doručence). Zmíněná výzva byla naopak do jisté míry zavádějící, neboť dovolatel byl jejím prostřednictvím žádán o sdělení okolností, jež mu zabránily rozsudek převzít. Přitom není pochyb, že dovolatel prostřednictvím výše cit. podání z 6. března 2002 požadavkům výzvy dostál. Skutečnost, že adresát písemnosti zdržující se v místě doručení je pod vlivem léků mu totiž vskutku může zabránit ve fyzickém převzetí rozsudku, k vyvrácení závěrů o náhradním doručení písemnosti však nevede. Výzva se tak v důsledku chybné formulace minula účinkem a v dovolateli mohla naopak posílit dojem, že pro posouzení včasnosti odvolání jsou právně významné jiné skutečnosti, než ty, na nich odvolací soud v konečném důsledku založil napadené rozhodnutí.

Všechny výše popsané okolnosti tak ve svém souhrnu vedou Nejvyšší soud k přesvědčení, že uvedenými postupy odvolací soud v této věci zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Na odvolacím soudu bude, aby se v další fázi řízení zabýval (ve vazbě na obsah dovolání) již konkrétním tvrzením dovolatele o důvodech, pro které má náhradní doručení rozsudku za neúčinné a důkazními návrhy dovolatele k tomuto tvrzení vznesenými. Teprve poté bude moci uzavřít, zda odvolání je včasné.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. července 2005

JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.

předseda senátu