29 Odo 1698/2005
Datum rozhodnutí: 30.01.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1698/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně C. a. s. v likvidaci, proti žalovanému JUDr. J. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně T. v likvidaci, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 122/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2005, č.j. 15 Cmo 197/2004-84, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2005, č. j. 15 Cmo 197/2004-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. června 2004, č.j. 18 Cm 122/2000-73, vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení pravosti pohledávky ve výši 19,104.500,- Kč, uplatněné přihláškou ze dne 15. května 1998, s tím, že jde o pohledávku druhé třídy (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně, odkazuje na ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), § 156 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a § 13 a násl. zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen zákon o cenných papírech ), jakož i na závěry vyslovené v předchozím rozsudku ze dne 23. července 2003, č.j. 18 Cm 122/2000-51 a v kasačním usnesení odvolacího soudu ze dne 15. dubna 2004, č.j. 15 Cmo 39/2004-68, shledal pohledávku žalobkyně vůči úpadkyni z titulu sjednané ceny za převod akcií dle smlouvy o převodu akcií ze dne 12. dubna 1996 (dále jen smlouva ) po právu. Přitom uzavřel, že předmět převodu (listinné akcie na majitele specifikované ve smlouvě) byl úpadkyni předán a tato jeho cenu ve lhůtě splatnosti (do 19. června 1996) nezaplatila.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. února 2005, č.j. 15 Cmo 197/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Podle odvolacího soudu sice soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, nicméně tyto důkazy neúplně hodnotil a dovodil z nich nesprávný právní závěr o platnosti smlouvy.

Smlouva ze dne 12. dubna 1996 totiž - pokračoval odvolací soud - není dostatečným důkazem o smluvním jednání mezi žalobkyní a úpadkyní. Měla-li by být důkazem o tom, že si účastníci dohodli písemnou formu převodu akcií , potom jde o smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), když Ing. Ch, který za úpadkyni smlouvu podepsal, neměl oprávnění za ni jednat a podepisovat. Měla-li by být tato listina důkazem o tom, že žalobkyně a úpadkyně uzavřely smlouvu o převodu akcií pouze ústně , pak z ní nelze dovodit projev vůle nabyvatelky akcií (úpadkyně) směřující ke koupi v listině označených akcií, a to opět proto, že ji podepsal Ing. Ch., který nebyl oprávněn za úpadkyni jednat navenek, pročež předmětná listina může osvědčovat jen projev vůle Ing. Ch. a nikoli úpadkyně.

Shora uvedené platí rovněž o předávacím protokolu datovaném 12. dubna 1996, když tento opět za úpadkyni podepsal Ing. Ch. V situaci, kdy jmenovaný nebyl oprávněn jménem úpadkyně jednat , představuje tato listina pouze důkaz o tom, že převáděné akcie byly předány Ing. Ch. a nikoli úpadkyni.

Jelikož v řízení před soudem prvního stupně žádný z účastníků nepředložil důkaz o tom, že Ing. Ch. byl zmocněn k uzavření smlouvy o převodu akcií a k jejich převzetí, přičemž žalovaný popřel, že by akcie byly řádně předány a tvrdil, že je nemá ve svém držení , odvolací soud s odkazem na ustanovení § 17 zákona o cenných papírech uzavřel, že žalobkyně dostatečně neprokázala, že by úpadkyni listinné cenné papíry předala a úpadkyni tudíž ani nemohla vzniknout povinnost zaplatit kupní cenu.

Proto odvolací soud posoudil žalobou uplatněný nárok jako nedůvodný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)] a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [odstavec 3].

Podle dovolatelky nebyla otázka oprávnění osob jednajících za strany smlouvy v řízení mezi účastníky sporná, přičemž žádný z účastníků námitku absence takového oprávnění nevznesl. S poukazem na ustanovení § 133 obch. zák. a na výpis z obchodního rejstříku úpadkyně dovolatelka zdůrazňuje, že ke dni uzavření smlouvy měla úpadkyně v obchodním rejstříku zapsaného jediného jednatele - Ing. P. Ch., který byl jedinou oprávněnou osobou v dané době za úpadkyni jednat. Ke skutečnosti, zda a kdo byl oprávněn jménem úpadkyně smlouvu uzavřít, pak - podle názoru dovolatelky - odvolací soud neprovedl dokazování a k řešení této otázky dospěl na základě pouhého nahlédnutí do výpisu z obchodního rejstříku úpadkyně; účastníci tak byli fakticky zbaveni možnosti k prokázání této skutečnosti navrhovat důkazy .

Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje smlouvu za neplatnou z důvodu neurčitosti předmětu koupě (nedostatečné identifikace akcií) a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.

Vzhledem k datu uzavření smlouvy a podpisu předávacího protokolu (12. dubna 1996), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodující především výklad obchodního zákoníku a zákona o cenných papírech ve znění účinném k tomuto datu.

Smlouva o úplatném převodu cenných papírů se řídí úpravou kupní smlouvy v obchodním zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo povahy věci nevyplývá něco jiného. K platnosti smlouvy se vyžaduje, aby v ní byly určeny převáděné cenné papíry a jejich kupní cena (§ 13 odst. 1 zákona o cenných papírech).

Ustanovení § 17 zákona o cenných papírech dále určuje, že závazek převést listinný cenný papír je splněn předáním listinného cenného papíru nabyvateli. Zákon může stanovit další náležitosti převodu nebo jiný způsob převodu listinného cenného papíru.

Akcie na majitele je převoditelná předáním a práva s ní spojená má její držitel (§ 156 odst. 2 obch. zák.).

Podle ustanovení § 13 obch. zák., je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo prostřednictvím zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (odstavec 1). Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku (odstavec 2).

Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné (§ 133 odst. 1 a 2 obch. zák.).

Výklad podávaný soudní praxí co do povahy zápisu jednatele společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku je jednotný v tom, že do 30. června 1996 šlo o zápis konstitutivní a od 1. července 1996 (tj. od účinnosti novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 142/1996 Sb.) jde o zápis deklaratorní (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod číslem 137, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2005, sp. zn. 29 Odo 161/2004, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn. III. ÚS 158/1999, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 18, ročník 2000, pod číslem 68).

Jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (v návaznosti na obsah spisu) závěr odvolacího soudu, podle kterého Ing. P. Ch. nebyl oprávněn jménem úpadkyně jednat, je založen na údajích vyplývajících z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem, podle něhož ke dni 12. dubna 1996 byl v obchodním rejstříku, jakožto statutární orgán, zapsán jediný jednatel, a to Ing. P. Ch., s tím, že jménem společnosti je oprávněn jednat a podepisovat jejím jménem samostatně jednatel (generální ředitel) společnosti.

V situaci, kdy odvolací soud dospěl k závěru o neexistenci oprávnění Ing. Ch. za úpadkyni jednat a podepisovat z výše uvedeného výpisu z obchodního rejstříku, aniž by v tomto směru cokoli blíže konkretizoval, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu zřejmé, že tak učinil vzhledem k zápisu o způsobu jednání statutárního orgánu jménem úpadkyně, tj. vykládaje zápis, podle kterého jménem společnosti je oprávněn jednat samostatně jednatel (generální ředitel) společnosti, jímž Ing. Ch. nebyl.

Takové právní posouzení věci je však nesprávné již proto, že k datu uzavření smlouvy měla jednající společnost (úpadkyně) podle údajů v obchodním rejstříku pouze jediného jednatele - Ing. P. Ch., jehož oprávnění jednat jménem úpadkyně bez dalšího vyplývá z ustanovení § 13 a § 133 obch. zák. Úprava jednání jménem společnosti, vycházející z plurality jednatelů, tak pozbývá na významu, když - jak je zřejmé z ustanovení § 133 odst. 1 věty druhé obch. zák - je relevantní pouze tehdy, je-li jednatelů více. Navíc dotčený zápis o způsobu jednání jménem úpadkyně , podle kterého je oprávněn jednat samostatně jednatel (generální ředitel) společnosti, aniž by současně byl upraven způsob jednání ostatních jednatelů, odporuje ustanovení § 133 obch. zák., když řadové jednatele, tj. jednatele, kteří nejsou generálními řediteli, zbavuje zákonem přiznaného oprávnění jednat jménem společnosti. Takový zápis ve skutečnosti není uvedením způsobu, jakým statutární orgán nebo jeho členové jednají jménem právnické osoby ( § 28 odst. 1 písm. e/ obch. zák.), nýbrž představuje omezení jednatelských oprávnění jednatelů (§ 133 odst. 2 obch. zák.), kterýžto údaj se ale do obchodního restříku nezapisuje (k tomu srov. § 28 obch. zák. obsahující taxativní výčet údajů zapisovaných do obchodního rejstříku).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2007

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu