29 Odo 1673/2005
Datum rozhodnutí: 20.12.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1673/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. A. S., zastoupeného Mgr. L. T., advokátem, proti žalovaným 1/ J.I. A., k. s., v likvidaci, a 2/ Č.s., a. s., zastoupené JUDr. P. D., LL.M., Ph.D., advokátem, o zaplacení částky 1.050.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 669/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2005, č. j. 31 CoJ 1/2004 - 275, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2005, č. j. 31 CoJ 1/2004 - 275, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 27. července 2004, č. j. 11 C 669/2004-236, Okresní soud v Benešově zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. A. S.) domáhal vůči druhé žalované zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zastavil řízení co do požadavku, aby druhá žalovaná zaplatila žalovanému dále částku 50.000,-Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou (bod III. výroku).

Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že druhá žalovaná neporušila své povinnosti, a to ani ty, jež byly stanoveny smlouvou o použití finančních prostředků ze dne 10. července 1991 (dále též jen smlouva o kontrole z 10. července 1991 ), jež mezi žalovanými platila v době, kdy žalobce podepsal prohlášení komanditisty (7. srpna 1992) a složil na účet první žalované částku 1.000.000,- Kč (14. srpna 1992) a kterou smluvní strany (žalované) nahradily předchozí smlouvu o použití finančních prostředků ze dne 30. listopadu 1990 (dále též jen smlouva o kontrole z 30. listopadu 1990 ).

K odvolání žalobce (jež se netýkalo bodu II. výroku) Krajský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem ze dne 27. dubna 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že druhé žalované uložil zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.000.000,-Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 17. února 1995 do zaplacení, s tím, že do výše plnění druhé žalované zaniká povinnost první žalované, která jí byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28. ledna 1998, č. j. 6 C 3386/95-128 a naopak do výše plnění první žalované zaniká povinnost plnit druhé žalované (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů mezi žalobcem a druhou žalovanou.

Odvolací soud uvedl, že se již nezabýval otázkami platnosti smluv o kontrole, s tím, že v této části byl zavázán právním názorem dovolacího soudu (obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 1499/2000). Dále vyložil účel obou smluv o kontrole a dovodil, že druhá žalovaná porušila povinnosti těmito smlouvami stanovené tím, že žalobcovy finanční prostředky (jeho vklady ve výši 1.000.000,- Kč) uvolnila, aniž jí bylo doloženo, že žalobce se stal komanditistou první žalované. Za splněné pak měl i ostatní předpoklady odpovědnosti za škodu (vznik škody, příčinná souvislost mezi vznikem škody a zavinění).

Druhá žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud nesprávně interpretoval právní závěry obsažené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2003. Konkrétně má za nesprávný závěr odvolacího soudu, že byl vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu o platnosti obou smluv o kontrole. Z rozsudku Nejvyššího soudu přitom jednoznačně vyplývá, že ten otázku platnosti smluv o kontrole výslovně neřešil (pouze odmítl dřívější nesprávný názor odvolacího soudu, který platnost smlouvy o kontrole z 30. listopadu 1990 poměřoval ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku /dále též jen obč. zák. / a uvedl, že v režimu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku /dále též jen hosp. zák. / nebyla neplatnost pro neurčitost právního úkonu neplatností absolutní, nýbrž relativní). Závěr, že obě smlouvy o kontrole jsou platné, je tedy vlastním závěrem odvolacího soudu, ovšem učiněným bez zkoumání námitek, jimiž dovolatelka platnost těchto smluv zpochybnila.

Jsou-li smlouvy o kontrole neplatné (jak usuzuje dovolatelka), pak mezi žalovanými nevznikl žádný smluvní vztah a dovolatelka tak ani teoreticky nemohla porušit žádnou z právních povinností v těchto smlouvách obsažených. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že pominul, že smlouva o kontrole z 30. listopadu 1990 není pro posuzovaný případ významná (žalobce poskytl vklady první žalované v době /14. srpna 1992/, kdy již neplatila) a že se přes její námitky nezabýval absolutní neplatností smlouvy o kontrole z 10. července 1991 pro její rozpor se zákonem. Smlouva o kontrole z 10. července 1991 totiž stejně jako smlouva o kontrole z 30. listopadu 1990 de facto omezovala právo druhé žalované disponovat s prostředky na svém účtu, což bylo v rozporu s ustanovením § 369 odst. 3 hosp. zák. Z této příčiny je neplatný (pro rozpor s ustanovením § 21 odst. 1 hosp. zák.) minimálně článek III. smlouvy o kontrole z 10. července 1991, zakazující dovolatelce provést pokyn druhé žalované k převodu prostředků na jejím účtu. Nadto lze usuzovat, že pro neplatnost označeného článku je (vzhledem k jeho významu) neplatná celá smlouva o kontrole z 10. července 1991, kterýžto závěr koresponduje ustanovení § 23 hosp. zák.

Druhý, dovolatelkou v řízení od počátku namítaný, důvod neplatnosti smlouvy o kontrole z 10. července 1991 tkví v její neurčitosti, zejména co do článku III., v němž nebyly dostatečně vymezeny povinnosti dovolatelky coby kontrolora. Není odtud totiž dostatečně určitě zřejmé, jaké konkrétní dokumenty měla dovolatelka vyžadovat k tomu, aby při současném splnění druhé podmínky mohla realizovat pokyn majitele účtu, aniž by porušila smlouvu o kontrole z 10. července 1991. Další důvod neurčitosti označené smlouvy tkví podle dovolatelky v nejednoznačném užívání pojmu komanditista (též ve smyslu odlišném od úpravy obsažené v hospodářském zákoníku). Odvolací soud pochybil podle dovolatelky nejen tím, že se namítanou neurčitostí smlouvy o kontrole z 10. července 1991 nezabýval, nýbrž i tím, že v této souvislost věc nesprávně posoudil po stránce právní.

Dovolatelka má též za to, že závěr, že porušila povinnosti plynoucí ze smlouvy o kontrole z 10. července 1991, neobstojí ani kdyby tato smlouva byla platná. K tomu především uvádí, že tato smlouva neměla povahu smlouvy ve prospěch třetího. Šlo výlučně o smlouvu dvoustrannou, přičemž ani dovolací soud - podle dovolatelčina mínění - nezpochybnil autonomii smluvních stran co do konsensuálního stanovení výkladových pravidel smlouvy a možnosti měnit nebo rušit vzájemná práva a povinnosti smluvních stran, ani neuvedl, že by šlo o případ, kdy lze z dohody smluvních stran o změně smlouvy dovozovat porušení povinností jednou ze smluvních stran, v jehož důsledku by vznikla škoda třetím osobám, jež nejsou účastníky smlouvy.

Dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud shledal zásadní porušení smlouvy o kontrole z 10. července 1991 de facto v realizaci smluvních ujednání mezi žalovanými, jež z ryze praktických důvodů doplňovala, respektive do jisté míry zpřesňovala předchozí nedostatečně určitá ujednání smluvních stran, obsažená zejména v článku III. smlouvy. Přitom kritizuje závěr obsažený na str. 8 napadeného rozhodnutí, podle nějž její povinností danou smlouvou o kontrole z 10. července 1991 bylo zabránit disponování s vkladem konkrétního vkladatele do doby, než celkové vklady osob, které se již staly komanditisty, dosáhnout určité částky a zejména do doby, než se konkrétní vkladatel skutečně stane komanditistou. Smlouva o kontrole z 10. července 1991 takovou povinnost nestanoví a dovodit ji nelze ani z účelu smlouvy. Ten totiž vymezuje článek I. uvedené smlouvy (zajistit oprávněné zájmy komanditistů, chránit před neoprávněným či neuváženým použitím finančních prostředků, které komanditisté do podnikatelské společnosti vložili, a snížit podnikatelská rizika). Z textu článku I. smlouvy o kontrole z 10. července 1991 nelze zejména bez dalšího dovozovat, že by použití prostředků vkladatelů před tím, než se stali komanditisty, bylo neoprávněné a že by mu měla smlouva bránit. Dřívější právní úprava v tomto ohledu žádné limity nekladla (oproti dnešnímu stavu, danému např. ustanovením § 204 odst. 2 poslední věty zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).

Dovolatelka v této souvislosti akcentuje, že ani podle článku III. smlouvy o kontrole z 10. července 1991 nemělo být jednou z podmínek pro uvolnění prostředků to, že se vkladatelé stanou komanditisty, nýbrž to, že budou předloženy určité dokumenty (prokazující určité skutečnosti, ve smlouvě neurčitě a nejasně označovány jako doložení, že se komanditisté stali členy podnikatelské organizace ). Přitom nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že je nepodstatné, že se žalované mezi sebou dohodly o praktickém způsobu prokazování převzetí podílu, namítajíc, že tím by došlo k popření smluvní volnosti stran. Zde odkazuje též na ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák., vytýkajíc odvolacímu soudu, že odmítl zohlednit ustálenou praxi stran, respektive následné jednání stran.

Dovolatelka rovněž tvrdí, že se nedopustila ani jiného porušení některé z povinností plynoucích ze smlouvy o kontrole z 10. července 1991, především té, jež se podává z článku III. písm. b/. Odvolací soud podle ní nesprávně a bez zdůvodnění dovozuje, že komanditním vkladem je pouze vklad osoby, která se stala (v pravém slova smyslu) komanditistou. Vzhledem k funkci účtu, který sloužil jako základní účet organizace určený pro výplaty investic, na který měly být převáděny veškeré vklady komanditistů (článek II. smlouvy o kontrole z 10. července 1991), přitom podle dovolatelky lze říci, že komanditním vkladem byl vklad, učiněný osobou vkladatele v souvislosti se vstupem do první žalované, tedy vklad učiněný sice předtím, než se příslušná osoba stala komanditistou, avšak za tím účelem, aby se komanditistou stala. Nebylo přitom zpochybněno, že komanditní vklady ve výše uvedeném smyslu mnohonásobně převyšovaly limit 10 miliónů Kč.

Dále se dovolatelka zabývá tím, že odvolací soud jako porušení povinnosti dovolatelkou de facto označil i to, že převedla prostředky na účtu na účet první žalované u A. B. a. s., která se namísto dovolatelky stala novým kontrolorem. Odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil, že žalovaní uzavřeli s A. B. a. s. 20. října 1992 smlouvu o převzetí práv a povinností na jejímž základě byla dovolatelka k takovému postupu zavázána. Nejednala tedy v rozporu se svými smluvními povinnostmi, naopak je plnila. Kdyby byl správný závěr odvolacího soudu, pak by podle dovolatelky de facto nastala situace, kdy by u ní bylo dovozováno porušení povinností, z nichž se smluvně vyvázala.

A konečně dovolatelka uvádí, že není dána ani příčinná souvislost a zavinění. Z toho, že prostředky žalobce byly spolu s prostředky ostatními převedeny (smlouvou z 20. října 1992) na nového kontrolora, nelze přímo dovodit vznik újmy na straně žalobce a takové jednání nemohlo být v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce. Z týchž příčin není dáno dovolatelčino zavinění ve vztahu k tomu, že prostředky na účtu nového kontrolora byly někým zneužity.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Nejvyšší soud především uvádí, že výhrady dovolatelky k platnosti smlouvy o kontrole z 10. července 1991, jež se pojí s relativní neplatností právního úkonu, a dovolatelčina výtka, že odvolací soud se těmito jejími námitkami nezabýval, ač je v řízení uplatnila, jsou zjevně neopodstatněné. Jak je totiž patrno ze spisu, dovolatelka v průběhu celého předchozího řízení nejenže neuplatnila námitku relativní neplatnosti smlouvy o kontrole z 10. července 1991, ale nenapadala tuto smlouvu ani v rovině vad, jež by mohly způsobovat její absolutní neplatnost. Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat, že se nevypořádal s námitkami, jež dovolatelka nevznesla.

Na opodstatněnost dovolání pak nelze usuzovat ani z toho, že smlouva o kontrole z 10. července 1991 neměla povahu smlouvy ve prospěch třetího. Podstata závazného právního názoru formulovaného ve zrušujícím rozsudku (v jehož intencích Nejvyšší soud v typově shodné věci sjednotil právní praxi prostřednictvím rozsudku uveřejněného pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 56/2004 ) tkví v tom, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy; o smlouvu ve prospěch třetího jít nemusí (postačuje, že porušení smluvní povinnosti mělo dopad do právní sféry třetí osoby /poškozeného/).

Dovolání je přesto důvodné.

Jakkoli podrobné jsou argumenty, jež odvolací soud v napadeném rozhodnutí snáší na podporu závěru o odpovědnosti dovolatelky za škodu způsobenou porušením povinností plynoucích pro dovolatelku z platně uzavřených smluv o kontrole, tato argumentace postrádá v dovolacím řízení význam (proto ji Nejvyšší soud výše ani nezmiňuje) ve světle názoru, jenž pro ni byl u odvolacího soudu východiskem, totiž názoru, že obě smlouvy o kontrole pokládá odvolací soud za platné, neboť to plyne ze závazného názoru obsaženého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 28. února 2003.

Tento názor (dovolatelkou kritizovaný) je přitom na první pohled nesprávný. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání žalobce v této věci nevyslovil žádný názor na platnost smlouvy o kontrole z 10. července 1991 a ani jej vyslovit nemohl. Již proto ne, že v režimu přípustnosti dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 byl vázán skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež tehdy svá rozhodnutí založily výlučně na existenci smlouvy o kontrole z 30. listopadu 1990 (o smlouvě o kontrole z 10. července 1991 nebyla v jejich rozsudcích žádná zmínka). Veškeré závěry vyslovené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu se týkaly (jak je z rozsudku patrno) pouze smlouvy o kontrole z 30. listopadu 1990; v rovině platnosti této smlouvy pak Nejvyšší soud toliko formuloval závěr, že je vyloučeno aplikovat § 39 obč. zák. a neplatností smlouvy se dále zabýval jen co do označení jednoho z jejích účastníků.

Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom musí nutně být vadné i v tom, že odvolací soud dovozuje porušení povinností dovolatelkou ve vztahu k oběma smlouvám o kontrole, aniž jakkoli korigoval skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých všechna jednání týkající se žalobce proběhla v době, kdy již mezi žalovanými platila pouze smlouva o kontrole z 10. července 1991 (která nahradila smlouvu o kontrole z 30. listopadu 1990).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu jednoznačně se vypořádat se vzájemným vztahem obou smluv o kontrole a v případě, že dospěje k závěru, že pro posouzení žalobcova nároku je podstatná i existence smlouvy o kontrole z 30. listopadu 1990, vypořádá se s námitkami dovolatelky ohledně její platnosti, tak jak zazněly i v dřívějších fázích řízení (srov. podání dovolatelky č. l. 194-195, č. l. 214-216).

Odvolací soud se také vypořádá s dalšími námitkami, jež dovolatelka uplatnila v mezích podaného dovolání a kterými se Nejvyšší soud vzhledem k důvodu zrušení napadeného rozsudku již nezabýval; přitom ovšem přihlédne k omezením daným režimem neúplné apelace.

Nejvyšší soud dále uvádí, že ani z pohledu závěru formulovaného v R 56/2004 nemusí být nezbytným předpokladem odpovědnosti dovolatelky za škodu způsobenou žalobci existence platné smlouvy o kontrole. Jestliže obsah smlouvy vzbuzuje u třetích osob oprávněná očekávání, že jejich investice ve vztahu k jedné ze stran smlouvy jsou smlouvou chráněny (např. tím, že dispozice s peněžními prostředky na účtu jsou pod kontrolou druhé smluvní strany), může odpovědnost smluvních stran za škodu způsobenou třetím osobám mít charakter odpovědnosti za škodu způsobenou neplatností smlouvy (srov. i § 42 obč. zák.). Uvedené platí tím více, jde-li o smlouvu, podle které smluvní strany v době rozhodné pro vznik škody postupovaly (pokládaly ji za platnou a ukončily ji další smlouvou) a jejíž platnost je následně zpochybňována až v reakci na uplatnění nároků třetích osob, jež na řádné plnění povinností podle smlouvy spoléhaly. Podstatné je, zda zkoumaná smlouva takovou povinnost obsahovala.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. prosince 2007

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu