29 Odo 166/2003
Datum rozhodnutí: 27.09.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 166/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové, v právní věci žalobce Ing. M. Č., proti žalovanému MUDr. J. L., o zaplacení 95.889,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 234/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. října 2002, č. j. 19 Co 1790/2002 - 275, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.800.- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 29. dubna 2002, č. j. 7 C 234/95 252, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 95.889,95 Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 10. prosince 1994 do zaplacení a šestnáctiprocentní úrok z prodlení z částky 21.226,- Kč za dobu od 10. prosince 1994 do 19. srpna 1996 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. října 2002, č. j. 19 Co 1790/2002-275, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaný neuplatnil u žalobce zjevné vady díla včas ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 písm. a/ obchodního zákoníku, takže částka 80.884,95 Kč byla správně přiznána jako doplatek ceny díla. Souhlasil též se závěrem, že částka 15.005,- Kč přísluší žalobci z titulu bezdůvodného obohacení za provedené vícepráce a že nárok potud není promlčen, když žaloba se v této části nestala novým návrhem.

Proti rozsudku odvolacího soudu - a to výslovně proti všem jeho výrokům - podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Konkrétně dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že věc po právní stránce nesprávně posoudily jak co do včasnosti a úplnosti reklamace, tak co do promlčení části nároku. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které je nepřezkoumatelné. V otázce, kdy byla provedena konkrétnější specifikace vad, zhodnotil okresní soud podle dovolatele nesprávně některé provedené důkazy, zejména výpověď jeho manželky a svědků L., H. a K. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je kusé a rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný. Soud pouze uvádí, že jej nepřesvědčila výpověď dovolatelovy manželky a že ani výpovědi svědků H. a K. neprokazují skutečnost, že by dovolatel uplatnil u žalobce vady díla. Soud neprovedl rozbor výpovědí a nevysvětlil, proč z nich učinil takový závěr, který učinil. Soud prvního stupně též pominul fakt, že vady odstraňoval svědek K. a že šlo o zcela konkrétní vady, jejichž odstraňování bylo naprosto konkrétně dohodnuto. Úplně soud podle dovolatele pominul výpověď svědka J., kterou vůbec nehodnotí a z níž vyplývá, že vady a nedodělky byly odstraněny svědkem K. Tato výpověď vyvrací závěr soudu, že vady reklamovány nebyly a že nebyly ani dohodnuty způsoby jejich odstraňování. Konečně sama skutečnost, že svědek K. na stavbě pracoval, a to s vědomím a souhlasem žalobce, tento závěr vyvrací též. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s dopisem žalobce ze dne 22. října 1994, z něhož je zřejmé, že reklamace vad byla provedena, neboť dopis na ni reaguje. Z provedených důkazů tedy podle dovolatele plyne, že vady byly reklamovány a že byl dohodnut i způsob jejich odstranění. Soudy obou stupňů postup dovolatele a jeho manželky posoudily po právní stránce chybně, jestliže úkony, které činili, nepokládaly za reklamaci. Pochybnosti o správnosti právního posouzení věci má dovolatel i ohledně otázky, zda nárok uplatněný žalobcem nebyl v části promlčen. Poukazuje na to, že jím vznesenou námitku promlčení soudy odmítly s odůvodněním, že žalobce nezměnil skutková tvrzení a žaloba se proto nestala novým návrhem. Proti této argumentaci dovolatel namítá, že přiznal-li soud část návrhu z jiného právního důvodu, musí být rozsudek v této části nutně vadný, protože nejde o plnění ze smlouvy. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek, který je ve své podstatě nepřezkoumatelný, protože se v něm okresní soud nevypořádal se všemi provedenými důkazy a nehodnotil je dle zásad uvedených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že řádně a včas uplatnil vady díla, a proto s rozhodnutím soudu prvního stupně i odvolacího soudu souhlasí a navrhuje, aby odvolání žalovaného bylo odmítnuto.

S přihlédnutím k tomu, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve všech výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá. V zodpovězení otázek předkládaných mu k řešení dovolatelem totiž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé neshledává.

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Na tomto základě Nejvyšší soud především uzavírá, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze založit prostřednictvím argumentů, jež dovolatel snáší na podporu závěru, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy především prostřednictvím argumentu, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný.

V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak Nejvyšší soud k dovolatelovým argumentům uvádí, že v jeho mezích dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou dovoláním rovněž zpochybněny). Tvrzení o nesprávném právním posouzení věci (ať již co do závěru, že k reklamaci nedošlo nebo co do namítaného promlčení části nároku) uplatňuje dovolatel z větší části poté, co nejprve na základě vlastního hodnocení provedených důkazů formuluje skutkové závěry, z nich mají plynout pro něj příznivé právní závěry. Skutkové námitky přitom dovolateli nejsou u dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici. Kromě toho nelze přehlédnout, že v předkládaných otázkách postrádá napadené rozhodnutí potřebný judikatorní přesah (odpovědi na tyto otázky jsou podmíněny konkrétními okolnostmi věci, bez možnosti zobecnění).

K názoru předkládanému dovolatelem (že přiznání části nároku z jiného právního důvodu) zakládá vadu rozsudku, neboť potud nejde o plnění ze smlouvy, se Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve vyjádřil, a to způsobem, který tuto argumentaci vyvrací (takže na zásadní význam napadeného rozhodnutí odtud usuzovat nelze). Tak např. v usnesení uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben. Pro posouzení totožnosti skutku není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Jinak řečeno, jiná právní kvalifikace skutku nevede k závěru o vybočení z předmětu žaloby.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto. Procesně úspěšnému žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění (dále jen vyhláška ). Sazba odměny za dovolací řízení podle § 3 odst. 1 bodu 5., ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky činí 9.450,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 4.725,- Kč. Jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatele celkem částku 4.800,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu