29 Odo 1654/2005
Datum rozhodnutí: 19.12.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1654/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu K. se sídlem v P. v likvidaci, o zaplacení částky 893.198,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 1041/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. srpna 2005, č. j. 19 Co 285/2005-92, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. srpna 2005, č. j. 19 Co 285/2005-92, a v zamítavém výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. ledna 2005, č. j. 5 C 1041/94-68, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 12. ledna 2005, č. j. 5 C 1041/94-68, ve výroku, jímž Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu o zaplacení částky 403.814,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 19. února 1992 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož, byla-li žaloba podána 18. ledna 1994, stalo se tak po prohlášení konkursu na majetek žalovaného (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 1993, sp. zn. K 32/93, které nabylo právní moci 11. listopadu 1993). Žalovaný tedy není ve sporu pasivně věcně legitimován, neboť po prohlášení konkursu již nemohl se svým majetkem nakládat a žaloba mohla být podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), podána jen vůči správci konkursní podstaty. Po prohlášení konkursu se tak nelze úspěšně domáhat nároku, který má být uspokojen z majetku úpadce, žalobou proti úpadci. Úpadce v postavení žalovaného neztrácí způsobilost být účastníkem řízení, není však pasivně věcně legitimován. Nedostatek pasivní legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby. Přitom odvolací soud vyšel i ze zjištění, že soud prvního stupně pokládal po podání žaloby věc za přerušenou prohlášením konkursu na majetek žalovaného a (stejně jako okresní soud) ze zjištění, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. ledna 2005, sp. zn. 16 K 32/93 byl konkurs na majetek žalovaného zrušen po splnění rozvrhového usnesení, k čemuž doplnil, že k 15. srpnu 2005 toto usnesení ještě nenabylo právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítaje, že o zamítnutí žaloby bylo sice rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou, ale až poté, kdy řízení bylo po dobu deseti let přerušeno. V době přerušení řízení judikatura ustálená nebyla a žalobce ani nebyl soudem poučen o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Kdyby se tak stalo, mohl přihlásit i zbývající část své pohledávky do konkursu ve lhůtě stanovené zákonem o konkursu a vyrovnání. V důsledku nesprávného postupu soudu v době po podání žaloby byla žaloba zamítnuta a pohledávka žalobce zůstala neuspokojena.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pro posouzení právních otázek otevřených dovoláním (v mezích dovoláním výslovně nezmíněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), tj. co do předpokladů zamítnutí žaloby podané proti úpadci pro nedostatek pasívní věcné legitimace.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Závěr, na kterém napadené rozhodnutí spočívá, totiž závěr, podle kterého žalobu podanou vůči dlužníku po prohlášení konkursu na jeho majetek pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba (za trvání účinků konkursu) zamítnout pro nedostatek pasívní věcné legitimace, s tím, že takové rozhodnutí nevytváří překážku věci rozsouzené pro případné uplatnění téhož nároku vůči dlužníkovi po zrušení konkursu na jeho majetek, je v rozhodovací praxi soudů vskutku ustálen. Nejvyšší soud jej formuloval např. již pod bodem XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ), str. 188-190 (364-366), nebo v usneseních ze dne 25. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 765/2005 a ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1259/2006 (jež jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu).

Jak je nicméně patrno ze spisu, řízení bylo zahájeno žalobou došlou soudu 18. ledna 1994 a jak připouští i odvolací soud, okresní soud až do poslední změny v osobě soudce (k níž došlo 1. dubna 2004) zůstal v řízení nečinným, nesprávně (bez jakékoli opory v textu zákona o konkursu a vyrovnání) se domnívaje, že řízení zahájené po prohlášení konkursu bylo ze zákona přerušeno prohlášením konkursu (srov. např. č. l. 23 p. v.). V důsledku této dlouhodobé nečinnosti jak okresní soud tak krajský soud o věci meritorně rozhodly v době, kdy jim (podle obsahu obou rozsudků) již bylo známo, že konkurs na majetek žalovaného byl zrušen (shora označeným usnesením konkursního soudu z 5. ledna 2005) po splnění rozvrhového usnesení, leč toto usnesení ještě nebylo v právní moci. Za daného stavu by spravedlivým (a praktickým) řešením vzniklé situace, jež mohlo alespoň trochu napravit stav vzniklý dlouhodobou nečinností okresního soudu, bylo vyčkat právní moci usnesení o zrušení konkursu a nevyužívat po tak dlouhé době příležitosti k zamítnutí žaloby pro nedostatek pasívní věcné legitimace žalovaného (kterýžto nedostatek by v důsledku zániku účinků konkursu odpadl nejpozději právní mocí usnesení o zrušení konkursu - srov. § 45 odst. 1 ZKV ve znění účinném k 5. lednu 2005).

Jakkoli rozumným se jevil postup popsaný v předchozím odstavci, skutečnost, že tak soudy nižších stupňů neučinily, sama o sobě důvodem pro odklizení napadených rozhodnutí není. Podstatné ovšem je, že rozhodnutí přijatá za výše popsaných skutkových okolností případu postrádala odpovídající skutkové podklady, na jejichž základě by závěr obsažený v citovaném bodu stanoviska mohl být formulován i v této věci.

Podle ustanovení § 44 odst. 5 ZKV (v rozhodném znění, jímž je znění účinné k 5. lednu 2005), pro doručení a zveřejnění usnesení o zrušení konkursu platí totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu. Zánik účinků prohlášení konkursu (§ 14) nastane s právní mocí usnesení o zrušení konkursu, nerozhodne-li soud jinak.

Ani soud prvního stupně ani odvolací soud si po zjištění, že 5. ledna 2005 bylo vydáno usnesení o zrušení konkursu na majetek žalovaného, nepoložily otázku, zda pro zánik účinků prohlášení konkursu je v konkursní věci žalovaného rozhodná právní moc usnesení o zrušení konkursu nebo okamžik dřívější (srov. dikce § 44 odst. 5 věty druhé ZKV) a ve skutkové rovině si z obsahu usnesení neopatřily žádné údaje, na jejichž základě by bylo možné přezkoumat jejich závěr, že dokud usnesení o zrušení konkursu na majetek žalovaného nenabylo právní moci, není žalovaný ve sporu pasívně věcně legitimován.

Právní posouzení věci je proto v daném ohledu neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2007

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu