29 Odo 1639/2006
Datum rozhodnutí: 08.10.2008
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 1639/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. G., narozeného, bytem v , zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, se sídlem v , proti žalovaným 1) společnosti U K. s. a. s., se sídlem v , a 2) společnosti K. s., s. r. o., se sídlem v , zastoupeným JUDr. B. K., advokátem, se sídlem v , o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře a o určení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 161/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j. 14 Cmo 252/2005 137, takto:

I. Dovolání do výroku, jímž odvolací soud zastavil řízení o odvolání, se odmítá.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j. 14 Cmo 252/2005 137 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2005, č. j. 23 Cm 161/2001 107, se ve výrocích, kterými soudy obou stupňů rozhodly o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem zastavil odvolací soud řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2005, č. j. 23 Cm 161/2001 107, do výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že druhá žalovaná není akcionářkou první žalované (výrok I.), ve výroku o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře první žalované, obsaženého v notářském zápisu ze dne 27. prosince 2000 a ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.); současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně odůvodnil rozhodnutí tím, že tvrdí-li žalobce v žalobě, že je jediným vlastníkem akcií první žalované, je vyloučeno, aby druhá žalovaná, která z logiky věci při správnosti žalobních tvrzení naopak akcionářem první žalované neměla být , byla dotčena rozhodnutím o určení neplatnosti napadeného rozhodnutí (jediného akcionáře) a proto mu nelze přiznat podle obsahu žaloby legitimaci v řízení o prvém uplatněném nároku . Jinak řečeno, pokračoval soud prvního stupně, vůči druhé žalované nemůže být žaloba na vyslovení neplatnosti jediného akcionáře (v působnosti valné hromady první žalované) důvodnou, neboť druhá žalovaná buď akcionářem prvé žalované v rozhodné době nebyla nebo naopak platí, že jím byla (pak by sice ve svých právech mohla být dotčena), v takovém případě by současně bylo vyloučeno, aby majitelem akcií a tedy jediným akcionářem byl žalobce (pak by ovšem neměl v témže rozsahu aktivní věcnou legitimaci). Přitom k řešení této otázky nebylo třeba provádět jakéhokoliv dokazování, když se nabízí přímo ze žalobních tvrzení.

Dále pak soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nemá, z logiky věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Je tomu tak proto, že deklarace absence určitého právního vztahu na rozsahu jeho práv a povinností (zejména) vůči první žalované ničeho nezmění a sporný právní poměr tak stabilizován nebude . Prostřednictvím požadovaného určení nelze totiž, podle soudu prvního stupně, vyřešit, kdo je akcionářem první žalované ke dni rozhodnutí soudu.

Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce dovozuje své oprávnění podat žalobu z toho, že je majitelem listinných akcií emitovaných první žalovanou. Tyto akcie však k výzvě soudu, aby se jimi legitimoval, nepředložil. Poté soud prvního stupně obsáhle argumentoval závěr, že žalobce není vlastníkem akcií první žalované, a proto není ve věci aktivně legitimován.

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí především uvedl, že částečně odvolací řízení zastavil podle § 207 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), když odvolatel své odvolání, směřující původně do všech tří výroků napadeného rozsudku, v odůvodnění odvolání omezil jen na dva výroky .

Dále se pak s odkazem na ustanovení § 190 odst. 1, § 183 odst. 1 a § 131 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, a přitakal i jeho závěrům právním.

Uzavřel, že argumenty žalobce který neprokázal, že je akcionářem první žalované, nemohou nic změnit na správnosti závěru, že není k žalobě věcně legitimován. To, že je akcionářem společnosti, nemohl žalobce doložit ani předložením akcií soudu prvního stupně při jednání 1. února 2005. Mělo se jednat o akcie na majitele, první žalovaná však má dle výpisu z obchodního rejstříku akcie na jméno (zapsáno 29. ledna 2001).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud nesprávně dovodil, že není akcionářem první žalované, neboť se prokazoval akciemi na majitele (zapsáno v obchodním rejstříku 20. června 1994), přičemž první žalovaná má ve výpisu z obchodního rejstříku akcie na jméno. Soudy obou stupňů se však měly zabývat tím, že ke dni zápisu první žalované do obchodního rejstříku byly emitovány akcie na majitele (následně v držení žalobce) a tento právní stav trval až do 27. prosince 2000, kdy druhá žalovaná, aniž prokázala držbu předmětných akcií svévolně rozhodla jako fiktivní akcionářka o změně formy akcií, a to na jméno. Jde tedy o druhou emisi akcií, která byla dle dovolatele vydána v rozporu s právním stavem, neboť rozhodnutí o nové emisi učinil domnělý vlastník, který řádně vydané akcie, které by ho opravňovaly k rozhodnutí jediného akcionáře, de facto nedržel. Dle dovolatele soudy nezkoumaly, zda druhá žalovaná (domnělá akcionářka) mohla, nedržíc jedinou řádně emitovanou akcii první žalované, rozhodovat v působnosti valné hromady a taktéž nezkoumaly, zda byla první emise akcií zákonným způsobem zrušena tak, aby nebyla vytvořena vlastnická duplicita.

Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že důkazní řízení provedené soudem prvního stupně spočívající ve výpovědích svědků nemá pro danou věc, tj. pro rozhodnutí, že druhá žalovaná není akcionářkou společnosti U K. s. a. s. zásadní význam.

Dovolatel dovozuje z právní povahy akcie, jakožto cenného papíru, že má povahu skripturního závazku, to znamená, že vznik, trvání, možnost převodu závazku a jeho výkon je přímo vázán na existenci cenného papíru (písemnosti), v němž je právo z cenného papíru materializováno. Druhá žalovaná, která v době, kdy se poprvé rozhodla vykonávat práva jediného akcionáře, tj. 27. prosince 2000, a neměla fyzicky v držení listinné akcie emitované první žalovanou, neboť tyto akcie držela jiná osoba, nemohla dle odvolatele provádět v působnosti valné hromady změny ve společnosti (první žalované) včetně rozhodnutí o nové emisi akcií na jméno. Dovolatel akcentuje, že její rozhodnutí nemohou požívat právní ochrany z titulu absolutní neplatnosti .

Dovolatel si je vědom, že obecně platí na všechny cenné papíry ustanovení o nabytí vlastnického práva koupí od nevlastníka (§ 446 obch. zák.), pokud kupující v době, kdy měl vlastnické právo nabýt, nevěděl, že prodávající není vlastníkem a taktéž si je vědom i své důkazní povinnosti. Tvrdí však, že soudy se opomenuly zabývat důvodem vzniku domnělého vlastnictví prvního nabyvatele společnosti K-C. spol. s r. o. Skutečností je, že tato společnost půjčila prokazatelně značné finanční prostředky první žalované a předmětné akcie zajišťovaly její pohledávku vůči dlužníkovi.

Pouze v důsledku formálních vad zajištění závazku, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 dne 20. února 1998, pod č. j. 12 C 14/97 o tom, že K-C. spol. s r. o. není vlastníkem předmětných akcií, což definitivně a tedy i pravomocně potvrdil Městský soud v Praze dne 26. září 2000. To, že K-C. spol. s r. o. se s tímto rozhodnutím neztotožnila a domáhala se dále nápravy v rámci trestního řízení, svědčí dle dovolatele o tom, že další nabyvatel předmětných akcií tyto pořizoval v dobré víře o pravdivosti tvrzení převodce a jeho přesvědčení o pravém stavu věci.

Dovolatel uzavírá, že druhá žalovaná se nemohla stát vlastníkem akcií emitovaných až na základě jejího rozhodnutí v působnosti valné hromady dne 27. prosince 2000 a tedy, že není akcionářkou první žalované, přičemž své tvrzení opírá o obecný závěr, že k výkonu práva akcionáře je nezbytné se prokázat též materiálním nosičem , v daném případě listinnými akciemi, které má ve skutečnosti v držbě právě dovolatel. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 a § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání do výroku, kterým odvolací soud zastavil řízení o odvolání do výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že druhá žalovaná není akcionářskou první žalované, přípustné již proto, že napadené usnesení není usnesením měnícím ani potvrzujícím. Ustanovení § 238, § 238a odst. 1 písm. b) až g) a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání rovněž nezakládají, neboť nejde o žádný z případů zde vypočtených. Proto dovolací soud dovolání v tomto rozsahu odmítl.

Dovolání do potvrzujícího výroku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává v řešení otázky, zda se může osoba, která tvrdí, že je jediným akcionářem akciové společnosti, domáhat určení neplatnosti rozhodnutí jiné osoby v působnosti jediného akcionáře téže společnosti podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

Platná právní úprava ustanovení § 131 odst. 8 a § 183 odst. 1 obch. zák. určuje, že nebyl-li podán návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle odstavce 1 nebo 2 anebo jestliže nebyl úspěšný, lze jeho platnost přezkoumávat jen v rejstříkovém řízení, ve kterém soud rozhoduje o povolení zápisu skutečnosti založené usnesením valné hromady do obchodního rejstříku. Toto ustanovení se uplatní i pro rozhodování jediného společníka (akcionáře) v působnosti valné hromady. Do 31. prosince 2000 sice uvedené ustanovení v obchodním zákoníku začleněno nebylo, Nejvyšší soud však v rozhodnutí ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2811/99 uzavřel, že soud není oprávněn přezkoumávat platnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným jinak, než postupem podle § 131 obch. zák. Výjimku z této zásady zakládá zákon pouze pro rejstříkový soud, který je podle § 120 odst. 2 a § 200b odst. 2 o. s. ř. povinen zkoumat v řízení o provedení zápisu do obchodního rejstříku, zda jsou splněny předpoklady pro povolení zápisu požadované právními předpisy, tedy i zda bylo usnesení valné hromady, v jehož důsledku má být povolen zápis do obchodního rejstříku, přijato platně. Tento závěr lze uplatnit i pro akciovou společnost.

Nebude-li však osoba, která přijala rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady, jediným akcionářem, nebude mít její rozhodnutí v působnosti valné hromady žádné právní účinky, ustanovení § 131 odst. 8 a § 183 odst. 1 obch. zák. ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2811/99 se v takovém případě neuplatní a žaloba na určení, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím jediného akcionáře a tudíž nemá žádné právní účinky je přípustná. Žalobce však bude muset prokazovat, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že není-li žalobce akcionářem první žalované, není ve věci aktivně legitimován. Tento závěr odvolacího soudu však není správný. Aktivní legitimace v určovací žalobě se neodvíjí od toho zda je žalobce akcionářem, jak je tomu u návrhu podle § 131 obch. zák. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. To však odvolací soud v projednávané věci nezkoumal, a proto je jeho rozhodnutí neúplné a tedy i nesprávné.

Protože právní posouzení věci není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. října 2008

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu