29 Odo 1638/2005
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1638/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně JUDr. E. K., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P. a. s., zastoupené JUDr. I. H., advokátkou, proti žalované Č. s., a. s., zastoupené JUDr. M. O., advokátkou, o zaplacení částky 25,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 194/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č.j. 30 Co 142/2005-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. července 2004, č.j. 7 C 194/2002-85, ve znění opravného usnesení ze dne 15. listopadu 2004, č.j. 7 C 194/2002-106, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 25,000.000,- Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 8. prosince 2001 do zaplacení (výrok I.), co do úroku z prodlení z částky 25,000.000,- Kč ve výši 17 % za dobu od 6. ledna 1998 do 7. prosince 2001 a ve výši 9,5 % za dobu od 8. prosince 2001 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok IV.).

Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) dne 28. února 1997 byla mezi společností V. P. a. s. (dále jen úpadkyně ) a žalovanou uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu v české měně (dále jen smlouva o běžném účtu ) dále jen účet , v níž se strany dohodly, že žalovaná bude vyplácet požadované částky a uskutečňovat platby jménem klienta jím určeným osobám s tím, že s prostředky na účtu disponují osoby uvedené v platném podpisovém vzoru písemnými příkazy podepsanými tak, aby jejich podpis odpovídal podpisu uvedenému v podpisovém vzoru, přičemž žalovaná se zavázala, že neprovede příkaz podepsaný osobou, jejíž podpisový vzor nemá nebo jejíž podpis neodpovídá podpisovému vzoru (bod 2 a 9 smlouvy o běžném účtu);

2) ke dni 6. ledna 1998 měli k účtu dispoziční právo B. F., T. P., F. O., F. R. a B. B. a způsob podepisování byl stanoven jako podpis některé z těchto osob spolu s razítkem úpadkyně uvedeným v podpisovém vzoru;

3) dne 6. ledna 1998 byla z účtu na základě šeku č. 00049024 (dále jen šek ) vyplacena částka 25,000.000,- Kč;

4) šek, jímž se přikazovalo vyplatit z účtu M. P., částku 25,000.000,- Kč, byl podepsán jménem J. bez opatření razítka úpadkyně;

5) ze zprávy vyšetřujícího důstojníka Policie ČR mjr. M. S. ze dne 27. dubna 2004 vyplývá, že v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo policejním šetřením zjištěno, jak bylo s předmětnou částkou po vyplacení naloženo.

Odkazuje na výše uvedená skutková zjištění a na ustanovení § 373 a § 710 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou, neboť žalovaná na základě šeku podepsaného osobou nemající k účtu dispoziční právo vyplatila a odepsala z účtu úpadkyně žalovanou částku, čímž porušila ustanovení bodu 2 a 9 smlouvy o běžném účtu a ustanovení § 710 obch. zák., přičemž v přímé souvislosti s tímto porušením povinností vznikla žalobkyni škoda.

Námitku, podle níž úpadkyni škoda nevznikla, přitom považoval za nedůvodnou, jelikož žalovaná přes opakované výzvy učiněné v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), svá tvrzení o osudu vyplacené částky nekonkretizovala způsobem, který by umožnil vést dokazování. Jako neopodstatněnou vyhodnotil rovněž výhradu, že žalovaná byla předložením šeku podepsaného pracovnicí úpadkyně, nemající dispoziční právo k účtu, uvedena v omyl, když bylo povinností žalované provádět kontrolu pokynů k nakládání s prostředky na účtě z hlediska dispozičního oprávnění osob i z hlediska shody s podpisovými vzory.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku ve věci samé a k odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku ve věci samé a proti výrokům o nákladech řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek rozsudkem ze dne 14. června 2005, č.j. 30 Co 142/2005-123, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím i zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o soudním poplatku potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s právním závěrem, podle něhož porušením povinností ze smlouvy o běžném účtu vznikla úpadkyni odepsáním žalované částky z účtu škoda, neboť došlo ke zmenšení jejího majetku a je dána odpovědnost žalované za škodu podle ustanovení § 373 obch. zák.

Za správný považoval i závěr, že žalovaná ani po poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. nekonkretizovala svá tvrzení o tom, že úpadkyni škoda nevznikla, tj. zda, komu a jaké konkrétní závazky úpadkyně měly být částkou vyplacenou z účtu hrazeny. Tvrdila-li žalovaná - pokračoval dále odvolací soud - že vyplacením žalované částky došlo k zaplacení opět blíže neurčených závazků B. F. ke společnosti J. s. r. o., a to v souladu s vůlí úpadkyně, pak důkazy navržené k tomuto tvrzení, jsou irelevantní při absenci důkazu o tom, že se tak stalo v souladu s ustanovením § 196a obch. zák. ve znění účinném k 6. lednu 1998. V té souvislosti se zabýval výkladem uvedeného ustanovení z pohledu situací, kdy je souhlas valné hromady společnosti potřebný a kdy nikoliv.

Skutkové tvrzení žalované, podle něhož úpadkyni nevznikla škoda, neboť částkou vyplacenou z jejího účtu, byly uhrazeny dluhy B. F., k nimž úpadkyně přistoupila, pak odvolací soud považoval s ohledem na ustanovení § 205a o. s. ř. za nepřípustnou novotu .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v otázce, zda absence souhlasu valné hromady akciové společnosti s převzetím závazku předsedy představenstva touto společností, popřípadě s přistoupením k dluhu předsedy představenstva touto společností, nebo s faktickou úhradou závazku předsedy představenstva společnosti samotnou společností, a to s vědomím jak statutárního orgánu této společnosti, tak i vedoucích pracovníků společnosti, nebo s poskytnutím půjčky předsedovi představenstva společnosti způsobuje v souladu s ustanovením § 196a obch. zák. ve spojení s § 39 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 6. ledna 1998, neplatnost uvedeného právního úkonu i tehdy, jedná-li se o společnost s jediným akcionářem, který je zároveň předsedou představenstva společnosti, popřípadě o společnost s většinovým akcionářem, který je majitelem naprosté většiny akcií společnosti, a který je zároveň předsedou představenstva této společnosti .

Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje v tom, že soud tuto otázku posoudil mechanicky , když právní úkon odpovídající výše uvedeným kritériím posoudil jako neplatný. Dovolatelka má za to, že tento závěr odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem i judikaturou Ústavního soudu.

Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka spatřuje v nesprávném posouzení tvrzení žalované o přistoupení úpadkyně k dluhu B. F., popřípadě o převzetí dluhu v odvolání, jakožto nepřípustné novoty ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř. Tato tvrzení byla dle dovolatelky uplatněna již před soudem prvního stupně.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost postupu odvolacího soudu, který se s poukazem na ustanovení § 205a o. s. ř. nezabýval skutkovými tvrzeními ohledně přistoupení úpadkyně k dluhu B. F.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru co do neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalovanou. Je tomu tak již proto, že uvedenou výtkou není zpochybněno právní posouzení věci, nýbrž výsledek hodnocení důkazů, od něhož se následné právní posouzení věci odvíjí; jinými slovy touto výhradou byl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelka k dispozici nemá.

Konečně přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani argumentace dovolatelky vztahující se k výkladu ustanovení § 196a obch. zák., když právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru není z hlediska výsledku řízení (věcné správnosti jeho rozhodnutí) významné; nic totiž nemění na závěru o absenci tvrzení žalované o tom, jaké konkrétní závazky úpadkyně (posuzováno co do důvodu a osoby dlužníka) měly být částkou vyplacenou v rozporu se smlouvou o běžném účtu zaplaceny.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2007





JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu