29 Odo 1636/2005
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1636/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. P. G., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 12,500.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 13/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. června 2005, č.j. 7 Cmo 460/2003-304, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. července 2003, č.j. 23 Cm 13/98-270, v celém rozsahu zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 8. ledna 1998, č.j. 2 Sm 113/97-36 (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 335.069,50 Kč (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování a na ustanovení čl. I § 20 odst. 1, § 75 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) - dospěl k závěru, že v případě postindosamentu je nutno zabývat se námitkami směřujícími proti předchozímu majiteli směnky bez dalšího, tj. aniž by bylo zapotřební zkoumat splnění podmínky vyžadované ustanovením čl. I § 17 směnečného zákona co do existence vědomého jednání majitele na škodu dlužníka při nabývání směnky. Přitom shledal důvodnou kauzální námitku žalovaného, podle níž se dosud nestala splatnou pohledávka zajištěná spornou směnkou, v důsledku čehož nemohla být úspěšná ani žaloba směnečná.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. června 2005, č.j. 7 Cmo 460/2003-304, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil (první výrok) a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému na jejich náhradě částku 343.246,50 Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud zdůraznil, že indosací směnky indosatář nabývá směnku jako listinu a tím, že směnečnou listinu nabyl, získal práva s ní spojená a není právním nástupcem předchozího majitele, čehož důsledkem je, že nelze námitky, které mají původ v obecných vztazích směnku provázejících, přenášet z jednoho majitele na druhého . Jestliže však dojde k převodu, a to stále formou indosamentu, až poté, kdy směnka byla protestována nebo po uplynutí lhůty k protestu, účinky indosamentu budou shodné s účinky smluvního převodu práv ze směnky, a proto každý další majitel (indosatář) vstupuje do práv a povinností předchozího majitele, v tomto rozsahu se stává jeho právním nástupcem a směnečnému dlužníkovi zůstanou zachovány všechny námitky, které měl proti předchozímu majiteli směnky. I v případě, je-li směnka - jako v posuzované věci - opatřena doložkou bez protestu , a tedy majitel směnky vůbec povinnost protestoval neměl, má uplynutí lhůty pro protest na indosaci směnky stejný vliv, neboť uvedená doložka pouze zbavuje protestní povinnosti , ovšem nijak nebrání majiteli směnky nechat ji protestovat. Proto indosament po splatnosti i při existenci doložky bez protestu má význam pouhého postoupení pohledávky.

V situaci, kdy k indosaci směnky na žalobce došlo po její splatnosti, zůstalo žalovanému zachováno právo uplatnit v řízení všechny námitky, tedy veškerou obranu, kterou se mohl bránit zaplacení směnečné pohledávky vůči původnímu majiteli, což žalovaný také učinil. Proto soud prvního stupně správně konstatoval , že za této situace již nebylo třeba se v řízení blíže zabývat přípustností námitek proti žalobci z pohledu ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona. Ztotožňuje se se soudem prvního stupně zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry, shledal odvolací soud jeho rozhodnutí správným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolatel s poukazem na průběh řízení před soudy nižších stupňů akcentuje, že byly provedeny veškeré důkazy k prokázání pravosti a správnosti směnky, přičemž vzhledem k ustanovení čl. I. § 16 odst. 2 a § 17 směnečného zákona nelze uvažovat o jakýchkoliv vztazích k výstavci či indosantovi . Jelikož v dané věci nešlo v případě indosace směnky ve prospěch žalobce v žádném případě o vědomé jednání na škodu dlužníka, vzniklo mu nepochybně právo na její zaplacení. Přitom ani při hodnocení důkazní situace dle současné praxe soudů , nelze považovat námitky vůči předchozímu majiteli směnky za důvodné, a to s ohledem na spekulace a domněnky vyjádřené svědkem JUDr. L. k provedeným důkazům.

Považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné s ohledem na důkazy soudy provedené a jejich zavádějící hodnocení , dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se především zabýval řešením otázky, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jak je zřejmé z obsahu spisu, ve věci bylo původně rozhodnuto rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 7. října 1998, č.j. 23 Cm 13/98-89, tak, že směnečný platební rozkaz byl ponechán v platnosti. Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2002, č.j. 4 Cmo 122/2001-206, v odvoláním dotčené části zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem kasace byl závěr odvolacího soudu, že náležité zjištění skutkového stavu vyžaduje rozsáhlé doplnění dokazování, jež se vymyká přezkumné činnosti odvolacího soudu, a to ve vztahu k posouzení, zda jsou splněny podmínky podle ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona z hlediska možnosti vznášet kauzální námitky mající svůj původ ve vztahu k původnímu majiteli směnky. V situaci, kdy ve zrušujícím rozhodnutí odvolací soud nevyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor a kdy soud prvního stupně v novém rozhodnutí rozhodl jinak proto, že sám zaujal jiný právní názor, pokud jde o výklad ustanovení čl. I § 20 směnečného zákona, dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné není.

Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to právě ve výkladu ustanovení § 20 odst. 1 směnečného zákona ve vztahu k řešení otázky, zda se toto ustanovení uplatní i na směnky opatřené doložkou bez protestu .

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I § 11 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem) [odstavec 1]. Pojal-li výstavce do směnky slova nikoli na řad nebo jinou doložku stejného významu, lze převést směnku jen ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesse) [odstavec 2].

Podle ustanovení čl. I § 20 směnečného zákona indosament po splatnosti směnky má stejné účinky jako indosament před splatností. Byla-li však směnka indosována teprve po protestu pro neplacení nebo uplynutí lhůty k protestu, má indosament jen účinky obyčejného postupu (odstavec 1). Dokud není prokázán opak, má se za to, že nedatovaný indosament byl na směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu (odstavec 2).

Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že směnka je převoditelná neomezeně, přičemž uvedené platí jak pro převod směnky před splatností, tak po splatnosti. Dojde-li však k převodu směnky formou indosamentu až po protestu pro neplacení nebo uplynutí lhůty k protestu, má indosament jen účinky obyčejného postupu. V takovém případě nabyvatel směnky (její nový majitel) vstupuje do práv a povinností předchozího majitele a dlužníkům zůstávají zachovány i všechny námitky, které měli vůči předchozímu majiteli směnky před protestem nebo před uplynutím lhůty k protestu.

S právním názorem odvolacího soudu, podle něhož výše uvedené platí i v případech, kdy je směnka opatřena doložkou bez protestu , který je ostatně v rozhodovací praxi odvolacích soudů zastáván (k tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 5 Cmo 645/2000, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 5/2001), se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Skutečnost, že majitel směnky je zproštěn povinnosti nechat směnku protestovat, totiž neznamená - jak správně zdůraznil odvolací soud - že by tak nemohl učinit. Naopak majitel směnky si může protest pro neplacení vždy zřídit, s čímž počítá výslovně také ustanovení čl. I § 46 odst. 3 směnečného zákona. I v takovém případě však musí být protest učiněn řádně a včas.

V situaci, kdy sporná směnka, splatná 20. března 1994, byla indosována 29. října 1996, není pochyb o tom, že k indosaci došlo po uplynutí lhůty k protestu (§ 44 odst. 3 směnečného zákona). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak v řešení otázky, pro kterou shledal Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn není.

Výhrady dovolatele směřující proti hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., způsobilým dovolacím důvodem v případě dovolání přípustného pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou, nehledě na to, že na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud vyhodnocení důkazů provedl, přičemž v tomto směru dovolatel žádné konkrétní výhrady nevznesl.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu