29 Odo 1625/2005
Datum rozhodnutí: 30.05.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 1625/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gadziokové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovanému J. F., o zaplacení částky 1 464 854,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 1898/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č. j. 9 Cmo 41/2005-216, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný s účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.7.2004 č. j. 22 Cm 1898/98-151, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 464 854,01 Kč a 5% úrok z prodlení z částky 787 940,- Kč od 25.2.2001 a z částky 548 902,06 Kč od 25.2 2001, do zaplacení, a nahradit náklady řízení ve výši 58 600,- Kč.

Soud vzal za prokázáno z listin K.b., zaslaných K. b. P. s. p. ú. dne 19.7.2000, že původnímu právnímu předchůdci žalovaného A. S., státní podnik, (dále jen s. p. ), později Z. p. S. s. p., byl poskytnut úvěr na trvale se obracející zásoby (dále jen TOZ ). Uvedl, že i když samotná smlouva o úvěru byla skartována, její existenci lze dovodit z dopisu označeného jako Žádost o převzetí pohledávky z úvěru na TOZ , dále z dohody o spolupráci při realizaci operace TOZ mezi K. b. s. p. ú a K. b. P., s. p. ú. ze dne 18.3.1991. Měl rovněž za prokázáno, že A. S., s. p., posléze A. S. s. p., požádal o rozdělení úvěru na TOZ na státní podniky, které se vyčlenily na základě souhlasu Ministerstva zemědělství ze dne 5.6.1991 na samostatné právní subjekty, v daném případě na Z. p. K., s. p. se sídlem v H. S., na který přešel úvěr v částce 5 568 800,- Kč. Tuto pohledávku postoupila K. b. s. p. ú. K. b. P. s. p. ú. Soud vzal také za prokázáno, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 25.1.1995, č. 2902/95, část majetku státního podniku Z. p. K. přešla na F.n.m., který tento majetek převedl na P.f.Č.r. Při následné privatizaci Z. p. K. s. p. byla částka úvěru rozdělena na nabyvatele, přičemž na žalovaného přešla částka 787 940,- Kč. Žalovaný v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku ze dne 10.7.1995, č. 64/95, obdržel jako součást smlouvy i protokol o realizaci privatizace samostatné jednotky spolu s přílohami včetně přehledu o ostatních hmotných aktivech a přehledu o cizích pasivech, představujících částku 787 940,- Kč a také podepsal prohlášení o převzetí závazku. Soud poukázal také na to, že právní předchůdce žalovaného závazek vůči věřiteli uznal, takže břemeno tvrzení a břemeno důkazní spočívá na dlužníkovi a proto nepostačuje pouhé zpochybnění existence závazku.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze, rozsudkem označeným v záhlaví, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, která, navzdory nepředložení úvěrové smlouvy a dokladu o čerpání úvěru, považoval za dostatečná. Vyslovil názor, že byla-li Z. p. S. s. p. jako příjemcem úvěru na TOZ ve výši 28 800 000,- Kč podána dne 21.2.1991 K. b. s. p. ú. žádost o převzetí pohledávky K. b., pobočky S., ve výši 28 800 000,- Kč s tím, že žadatel se zavazuje tuto částku K. b. splatit v jí stanovených splátkách včetně určeného úroku a doby splátek, pak z uvedené listiny nutno dovodit uznání dluhu vůči K. b. ve smyslu ustanovení § 132 odst. 1 hospodářského zákoníku. Uvedl dále, že je třeba všechny důkazní listiny hodnotit ve vzájemném kontextu a v tomto smyslu nelze přehlednout ani obecné dohody zúčastněných institucí o řešení problematiky TOZ v nové ekonomické situaci. Za tohoto skutkového stavu mohl být předmětný závazek právního předchůdce žalovaného promlčen v desetileté lhůtě, tj. až v r. 2001, žaloba však byla podána před uplynutím této lhůty. Odvolací soud uzavřel, že nemá důvodu pochybovat o tom, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena a realizována, že závazek z této smlouvy byl v alikvotní části převeden na Z. podnik K. s. p., jehož část získal žalovaný na základě smlouvy o prodeji části podniku, přičemž závazek nebyl ke dni uzavření smlouvy ani ke dni podání žaloby promlčen.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Uvedl, že dovolacím důvodem je skutečnost, že se soudy nezabývaly jeho procesními námitkami a že důkazy prováděly a hodnotily zcela nesprávně. Soudy podle dovolatele rozhodly, aniž měly hodnověrně prokázánu samu existenci úvěru a jeho následnou sukcesi mezi povinnými osobami. Nevypořádaly se rovněž s námitkou promlčení, neboť nepokládaly za nutné objektivně zjistit termín splatnosti. Z důkazů nebylo možno zjistit nic o výši úvěru, o tom, kdo a komu ho poskytl a zda úvěr vůbec existoval. Uznávací listina ze dne 2.8.1991 pak není svým obsahem uznáním závazku, neboť neobsahuje konkrétní údaje o výši a vzniku úvěru, ani řádné uznávací prohlášení vztahující se k žalovanému úvěru a nelze zjistit, kdo ji podepsal. Dále dovolatel uvádí, že přes jeho námitku soudy prováděly důkazy kopiemi listin. Vzhledem k tomu, že žalobce nepředložil jediný důkaz ohledně termínu splatnosti pohledávky, lze vyslovit názor, že byla splatná okamžitě po poskytnutí, pokud byla vůbec poskytnuta. Za této situace lze považovat pohledávku za promlčenou již v době podání žaloby. V závěru dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že ve věci jednal, aniž umožnil jeho výslech a uvedl, že tato skutečnost sama o sobě postačuje ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho nezákonnost. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak i rozsudek Krajského soudu v Plzni. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila, předložila však návrh na změnu účastníka řízení s odkazem na ustanovení § 107a o. s. ř. a smlouvu o postoupení pohledávky, kterou uzavřela se společností J. M. S. L. se sídlem L., A., s prohlášením jmenované společnosti, že se vstupem do řízení namísto žalobkyně souhlasí. K tomuto návrhu dovolací soud nepřihlédl, neboť podle ustanovení § 243c o. s. ř. ustanovení § 107a o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě zakotvené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval především přípustností dovolání.

Předmětný rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé potvrzující a dovolání proti němu není proto podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také žalovaný výslovně odkazuje. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soud má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího sodu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat je takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.

Pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou tedy bez právního významu námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel poukazuje na vady řízení před soudy obou stupňů, když k existenci těchto vad by dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl (i kdyby nebyly v dovolání uplatněny) pouze v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel především nesouhlasí s hodnocením jednotlivých důkazů, jak je provedl soud prvního stupně a poté odvolací soud. Pochybnosti dovolatele o existenci úvěru a datu jeho splatnosti, o existenci uznání závazku, jakož i o promlčení pohledávky, se vztahují k hodnocení konkrétních důkazních prostředků a na základě nich učiněných skutkových zjištění a nejde tudíž o právní otázky, které by navíc měly obecný judikatorní přesah. To platí i o námitce dovolatele, že odvolací soud ve věci jednal, aniž umožnil jeho výslech; důkaz svým výslechem ostatně žalovaný (zastoupený i tehdy advokátem) nenavrhl ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím.

Má-li uvedená námitka směřovat k uplatnění zmatečnostní vady dle § 229 odst. 3 o. s. ř., pak k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., není od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z úřadní povinnosti pak Nejvyšší soud ke zmatečnostním vadám řízení přihlíží jen u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Lze uzavřít, že dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu neformuluje. Není proto naplněn závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného, bez jednání ve věci samé (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech řízení o dovolání se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobkyni žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. května 2006



JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu