29 Odo 1576/2006
Datum rozhodnutí: 26.03.2008
Dotčené předpisy: § 497 předpisu č. 513/1991Sb., § 303a předpisu č. 513/1991Sb.





29 Odo 1576/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně D. B. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 530.918,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v T. pod sp. zn. 5 C 160/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v H. K. ze dne 23. března 2006, č. j. 26 Co 626/2005-202, takto:


Dovolání se odmítá.


Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v T. rozsudkem ze dne 8. září 2005, č. j. 5 C 160/2005-111, zastavil řízení o zaplacení částky 257.937,50 Kč s 25% úrokem z prodlení od 10. srpna 2005 do zaplacení (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 272.980,50 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 522.895,- Kč od 24. července 2003 do 9. srpna 2005 a z částky 264.957,50 Kč od 10. srpna 2005 do zaplacení, s tím, že plněním žalobci odpadne v rozsahu tohoto plnění povinnost společnosti A. D. servis s. r. o., J. B. a E. Š., kterým byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v T.ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 5 C 179/2002-144, a povinnost Ing. J. B., kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v T. ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 5 C 179/2002-147, a naopak (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).


V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že dne 6. srpna 1997 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně K. b., a. s. (dále jen banka ) a společností A. D. s. s. r. o. (dále jen dlužník ) uzavřena smlouva o úvěru č. 77038, ve znění dodatků č. 1 a č. 2 (dále jen smlouva o úvěru ), na jejímž základě byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 6,500.000,- Kč, který měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl vyčerpán, dlužník úvěr řádně nesplácel. Splnění závazku dlužníka bylo zajištěno ručením žalovaného, založeným prohlášením ručitele ze dne 11. srpna 1997 (dále jen prohlášení ručitele ).


Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou, uzavřenou podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), a platným je i ručitelský závazek žalovaného. Neakceptoval námitku žalovaného, že pohledávka je promlčena s tím, že splatnost nejstarší části závazku, jejíž zaplacení je předmětem sporu, tj. úroku z úvěru za duben roku 1998, nastala podle dodatku č. 1 ke smlouvě o úvěru dne 30. dubna 1998 a žaloba byla podána dne 24. dubna 2002, tedy před uplynutím promlčecí doby určené v ustanovení § 397 obch. zák. Za důvodnou nepovažoval ani námitku rozporu v rozsahu ručitelského závazku tak, jak byl uveden ve smlouvě o úvěru a v prohlášení ručitele. Pro práva a povinnosti žalovaného jako ručitele je podstatný obsah prohlášení ručitele, navíc žalobkyně se domáhá plnění v rozsahu nepřevyšujícím rozsah ručení uvedený ve smlouvě o úvěru. Nepřisvědčil ani námitce, podle níž věřitel zavinil, že dlužník nemohl uspokojit věřitele ze svého majetku, neboť je věcí věřitele, zda vůbec a proti komu se bude domáhat svých nároků, pokud tak nečiní šikanózním způsobem. V jednání žalobkyně nelze spatřovat žádný rozpor s dobrými mravy ani se zásadami poctivého obchodního styku.


Krajský soud v H. K. k odvolání žalovaného poté, kdy v průběhu odvolacího řízení připustil, aby do řízení namísto žalobkyně K., s. r. o. vstoupila společnost D. B. A., rozsudkem ze dne 23. března 2006, č. j. 26 Co 626/2005-202, v napadeném výroku II., jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 25% od 24. července 2003 do 9. srpna 2005 z částky 257.937,50 Kč, změnil rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu žalobu zamítl (první výrok), ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).


Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, podle nichž rozpor mezi ujednáním ve smlouvě o úvěru o rozsahu zajištění ručením žalovaného a v prohlášení ručitele nezpůsobuje neplatnost těchto právních úkonů. S odkazem na ustanovení § 304 odst. 1 obch. zák. uzavřel, že žalovaný v prohlášení ručitele výslovně prohlásil, že ručí za závazek dlužníka do celé výše , tj. do výše 6,500.000,- Kč včetně příslušenství. V tomto rozsahu je proto zavázán bez ohledu na vůli smluvního dlužníka projevenou ve smlouvě o úvěru. Podle ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli, nesplní-li dlužník svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Vedle toho, že dlužník byl k úhradě dlužné částky ze smlouvy o úvěru ve výši 1,061.836,- Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 1,045.790,- Kč od 24. července 2003 do zaplacení zavázán rozsudkem Okresního soudu v T. ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 5 C 179/2002-144, a na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v H. K. ze dne 30. března 2004, sp. zn. 42 K 5/2004, je výzvou k plnění dluhu ve smyslu ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. i žaloba. Ručitelský závazek žalovaného je z těchto důvodů splatný. Odvolací soud považoval za správný i závěr soudu prvního stupně, podle něhož nárok žalobkyně není promlčen.


Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a výrokům o nákladech řízení podal žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).


Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož je rozhodující rozsah ručení uvedený v prohlášení ručitele, přestože ve smlouvě o úvěru byl rozsah ručení uveden odlišně. Namítá, že vedle ručení byla pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve společném jmění manželů smlouvou uzavřenou mezi bankou, dovolatelem a jeho manželkou, zástava byla realizována a nemovitosti vydraženy třetími osobami, ale zástavní věřitel svá práva ze zástavní smlouvy realizoval se značným prodlením. Dále uvádí, že odvolací soud neobjektivním způsobem zhodnotil provedené důkazy a je s podivem, že nespatřil v jednání žalobce vzhledem k výše uvedenému rozpor s ustanovením § 3 občanského zákoníku, případně i rozpor se zásadami poctivého obchodního styku . Obsáhle argumentuje k tvrzení, že sám jako společník a jednatel společnosti podnikl kroky k ochraně majetku společnosti. Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).


Od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Pro řešení otázky přípustnosti dovolání je tak právně nevýznamná dovolací námitka týkající se vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrada (ne)správnosti skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem z provedených důkazů.


Dovolací námitky, jimiž je namítáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadán závěr o (ne)platnosti smlouvy o úvěru a prohlášení ručitele, založený na výkladu obsahu těchto právních úkonů. Jde o posouzení konkrétních právních úkonů, které má význam jen pro projednávanou věc (je dáno specifickým skutkovým základem věci), a proto nelze ohledně této otázky považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné. Závěry odvolacího soudu nejsou ani v rozporu s hmotným právem (ustanovením § 303 a násl. obch. zák.), když závěr, že rozsah ručení plyne z písemného prohlášení ručitele, je závěrem standardním. Je rovněž samozřejmé, že prodlení dlužníka s placením dluhu ručitele povinnosti splnit ručitelský závazek nezbavuje, naopak je důvodem pro realizaci tohoto závazku.


Námitka, podle níž odvolací soud pochybil, pokud v jednání věřitele neshledal rozpor s dobrými mravy, případně se zásadami poctivého obchodního styku, se připíná k jednání věřitele jako oprávněného ze zástavní smlouvy uzavřené mezi bankou, dovolatelem a jeho manželkou. Odvolací soud se však touto smlouvou vůbec nezabýval a nehodnotil ji, když předmětem sporu nebylo právo ze zástavní smlouvy, nýbrž z prohlášení ručitele.


Jelikož dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 26. března 2008





JUDr. Hana G a j d z i o k o v á


předsedkyně senátu