29 Odo 1567/2006
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 585 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




29 Odo 1567/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č.r. M. f., proti žalované P. s. Ú. n. L., a. s., zastoupené JUDr. K. F., advokátem, o zaplacení částky 2,090.437,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 229/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2006, č. j. 17 Co 12/2005-134, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 27. srpna 2004, č. j. 19 C 229/2002-82, jímž Okresní soud v Ústí nad Labem uložil žalované zaplatit žalobkyni (Č. k. a.) částku 2,090.437,50 Kč s uvedeným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s právním závěrem, že smlouva o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. lednem 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru režimu obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) a o narovnání vzájemných vztahů uzavřená dne 7. dubna 1995 mezi K. b. P., s. p. ú. a žalovanou (dále jen dohoda o narovnání nebo dohoda ), je platnou dohodou o narovnání podle ustanovení § 585 až § 587 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), kterou smluvní strany podřídily závazkový vztah z hospodářské smlouvy o úvěru odkazem na ustanovení § 262 obch. zák. režimu obchodního zákoníku. Šlo o závazky ze smlouvy o poskytnutí úvěru na trvale se obracející zásoby uzavřené za účinnosti hospodářského zákoníku a smluvním stranám nic nebránilo, aby dosavadní hospodářskoprávní vztahy z úvěrů a případné pochybnosti s nimi spojené nahradily dohodou o narovnání.

Odvolací soud přisvědčil i závěru, podle něhož právo žalobkyně na zaplacení žalované částky není promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že promlčení je třeba posuzovat podle úpravy obsažené v obchodním zákoníku. Bylo-li zjištěno, že žalovaná v lednu 1999 písemně uznala závazek ve výši žalované částky, a řízení bylo zahájeno 31. května 2002, stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby určené v ustanovení § 397 obch. zák.

Námitku neplatnosti dohody o narovnání nepovažoval za důvodnou s tím, že dohoda obsahuje zcela určitý závazek k zaplacení peněžité částky co do výše i základu, ostatní smluvní ujednání jsou dostatečně srozumitelná a určitá, a nebylo prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně při uzavírání dohody nejednala v dobré víře, popřípadě vyvolala omyl žalované lstí.

Nepřisvědčil ani námitce, že dohodu za žalovanou podepsala k tomu nezmocněná osoba s odůvodněním, že dohodu podepsal člen představenstva žalované, a podle zápisu v obchodním rejstříku mohl za žalovanou jednat samostatně i jeden člen představenstva, který k tomu byl představenstvem písemně pověřen. Přitom žalovaná neprokázala, že tento člen představenstva překročil své jednatelské oprávnění a že jeho jednáním nebyla vázána podle § 13 obch. zák.

Odvolací soud neakceptoval ani výhradu, podle níž v řízení nebyla doložena původní úvěrová smlouva a existence původního hospodářského závazku s tím, že dohoda o narovnání je samostatným právním důvodem vzniku závazku. S odkazem na ustanovení § 586 odst. 2 obč. zák. uvedl, že závazek z úvěrové smlouvy byl nahrazen závazkem z dohody o narovnání, a důkaz úvěrovou smlouvou proto není rozhodný. Za nedůvodnou považoval i námitku nedostatku aktivní a pasivní věcné legitimace účastníků. Stranami dohody o narovnání byly K. b. P., s. p. ú. a žalovaná. K.b. P., s. p. ú. byla zrušena zákonem č. 239/2001 Sb., o Č. k. a. a o změně některých zákonů, s účinností od 1. září 2001 a podle tohoto zákona její práva a povinnosti přešly na Č. k. a.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).

Odvolacímu soudu vytýká, že nevyhověl žádosti o odročení jednání a jednal v její nepřítomnosti, přestože mu byla řádně a včas doručena omluva předsedy představenstva žalované z důvodu nemoci. Byla tak porušena zásada vyjádřená v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že žádný z členů představenstva se nemohl jednání zúčastnit a pro krátkou lhůtu nebylo možné ani zajistit zastoupení advokátem. Dále namítá, že odvolací soud vycházel při dokazování z fotokopií předložených listin, aniž by byly předloženy jejich originály nebo ověřené kopie. Touto námitkou vznesenou v průběhu řízení se soudy nezabývaly.

Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že způsob, jakým žalobkyně získala podpis žalované na dohodě o narovnání, naplňuje skutkovou podstatu lstivého jednání, kterým byla uvedena v omyl, a je tak důvodem neplatnosti dohody. Má za to, že byla uvedena v omyl i tím, že žalobkyně tvrdila existenci pohledávek z úvěru, které neměla a neprokázala. Žalobkyně zamlčela, že podstatu smlouvy uzavřené dne 7. dubna 1995 tvoří § 585 obč. zák. V žádném z přípisů žalobkyně, které předcházely uzavření dohody o narovnání, se neobjevil náznak toho, že podstatou předkládané smlouvy je dohoda o narovnání.

Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru, že dohoda o narovnání je platná. Namítá, že mohou-li si podle ustanovení § 262 obch. zák. strany dohodnout, že jejich závazkové vztahy, nespadající pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák, se budou řídit obchodním zákoníkem, pak pro smlouvy, které spadají pod ustanovení § 261 obch. zák., tato dohoda nemůže platit.

Dovolatelka rovněž uvádí, že neobdržela od žalobkyně oznámení o postoupení pohledávky, a z toho důvodu nedošlo k platnému postoupení. Soudu předložila potvrzení Komerční banky ze dne 4. srpna 1993 o tom, že splatila veškeré její pohledávky. Vzhledem k tomu, že o postoupení pohledávky nebyla vyrozuměna, mohla podle ustanovení § 65 obč. zák. ve znění platném v té době plnit původnímu věřiteli. Dále tvrdí, že žalobkyně měla důvod nezaslat oznámení o postoupení pohledávky, protože podle § 64 obč. zák. ve znění platném v té době nebylo možno postoupit pohledávku, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Nebyl-li prokázán vznik původního úvěru, ani postoupení pohledávky z úvěru, a naopak bylo prokázáno, že žalovaná splatila Komerční bance před 4. srpnem 1993 všechny úvěry, nemůže být zavázána platit za úvěr .

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.

V průběhu dovolacího řízení žalobkyně Č. k. a. s účinností k 31. prosinci 2007 zanikla bez likvidace a jejím univerzálním právním nástupce se stal stát, zastoupený ministerstvem, na něhož přešla práva a závazky agentury ke dni jejího zániku. Usnesením ze dne 22. října 2008, č. j. 29 Odo 1567/2006-160, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude jako se žalobkyní pokračováno s Č. r. M. f.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrada provádění důkazů fotokopiemi listin.

To, že bylo dokazováno fotokopiemi listin, nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po stránce právní již s ohledem na závěry, jež v této otázce Nejvyšší soud vyslovil např. v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64 nebo v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Tam na dané téma uzavřel, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. Kromě toho je nutno uvést, že při jednání o odvolání byla odvolacímu soudu předložena ověřená kopie dohody o narovnání a ověřená kopie odsouhlasení zůstatku závazku k 31. prosinci 1998.

Argumenty snášenými na podporu závěru, že odvolací soud odvolání nesprávně projednal v nepřítomnosti dovolatelky, je z obsahového hlediska uplatňována zmatečnostní vada řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost. O dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadán závěr o (ne)platnosti dohody o narovnání, založený na výkladu ujednání v dohodě. Jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc, přičemž závěry odvolacího soudu nejsou ani v rozporu s hmotným právem (ustanoveními § 585 a § 586 obč. zák. a § 262 obch. zák.). Vzhledem k tomuto závěru jsou nevýznamné námitky týkající se (ne)oznámení postoupení pohledávky a úhrady závazku, neboť se vztahují k době předcházející uzavření dohody o narovnání. K závěru, že je možné nahradit dohodou dosavadní hospodářskoprávní závazek závazkem obchodněprávním, srov. shodně např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 8/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu