29 Odo 156/2005
Datum rozhodnutí: 06.03.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 156/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové, v konkursní věci dlužníka V. V., o návrhu věřitelky obce V. T., zastoupené advokátkou, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 27 K 16/2000, o dovolání navrhující věřitelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č. j. 1 Ko 449/2004-123, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č. j. 1 Ko 449/2004-123 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2004, č. j. 27 K 16/2000 - 89, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. června 2004, č. j. 27 K 16/2000-89, prohlásil k návrhu věřitelky obce V. T. konkurs na majetek dlužníka V. V. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhující věřitelka doložila vůči dlužníku splatnou a vykonatelnou pohledávku ve výši 450.000,- Kč s příslušenstvím v roce 1999 přiznanou jejímu právnímu předchůdci (V. s. p.) usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. února 1999, které nabylo právní moci 19. března 1999. Dále uzavřel, že pohledávka nezanikla započtením, jelikož údajná dlužníkova pohledávka (vznikla-li vůbec) byla v době započtení již promlčena. Soud měl za osvědčený i úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti dle § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), s tím, že dalšími věřiteli s pohledávkami po lhůtě splatnosti jsou Finanční úřad v P. (s pohledávkou ve výši 2.248,81 Kč) a Z. p. m. v. (s pohledávkou ve výši 6.833,- Kč) a dlužník k úhradě svých splatných závazků schopen není.

K odvolání dlužníka pak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. října 2004, č. j. 1 Ko 449/2004-123, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že legitimaci navrhující věřitelky k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nelze míti za osvědčenu. S poukazem na to, že dlužník a právní předchůdce navrhující věřitelky (V. s. p.) byli podnikateli, především uvedl, že pohledávku dlužníka uplatňovanou k započtení z titulu náhrady škody je nutno z hlediska promlčení posuzovat podle ustanovení § 397 a § 398 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ). Vzhledem k tomu, že o vzniku případné škody se dlužník dozvěděl nejpozději 26. května 1997, je úkon směřující k započtení ze dne 29. května 2001 proveden po uplynutí čtyřleté promlčení lhůty dle § 397 obč. zák. S přihlédnutím k ustanovení § 388 odst. 2 písm. b/ obch. zák. to však započtení nebránilo. Tvrzenou dlužníkovu pohledávku je proto nutno vzít v potaz při jeho obraně a zabývat se její existencí.

Na tomto základě odvolací soud uvedl, že povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka navrhujícího věřitele skutečně existuje, eventuálně zda nezanikla jinak, např. zaplacením, ovšem pouze v rozsahu, v němž lze provedením dokazování odstranit pochybnosti soudu o tom, zda dlužník je v úpadku. Konkursní soud však není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele v právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele proti dlužníkovi. Jestliže tedy konkursní soud zjistí, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele (navrhovatele konkursu) je zapotřebí provést dokazování (dlužník pohledávku popírá a předložené listiny existenci pohledávky neosvědčují), pak návrh na prohlášení konkursu zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil (potud odvolací soud v podstatě přejímá závěry vyslovené v bodu VIII., str. 176 /352/. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen stanovisko ). V návaznosti na uvedené pak odvolací soud poukázal na to, že dlužník se brání tím, že proti pohledávce navrhující věřitelky započetl pohledávku z titulu náhradu škody, kterou dokládá uznáním závazků V., s. p., podepsaným J. M. jako osobou oprávněnou jednat za státní podnik. Navrhující věřitelka dlužníkovu pohledávku způsobilou k započtení popírá. Za této situace je nutné se zabývat tím, zda došlo k řádnému uznání pohledávky; kdyby ano, její existenci by vzhledem k ustanovení § 558 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) byla povinna vyvrátit navrhující věřitelka. Nemá-li uznání všechny nutné náležitosti, je doložení existence tvrzené pohledávky na dlužníku. Odtud dle odvolacího soudu plyne, že o tom, zda pohledávka navrhující věřitelky existuje (a nezanikla započtením) je nutno vést složité dokazování, jehož rozsah jde nad rámec konkursního řízení.

Navrhující věřitelka podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Konkrétně dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že konkursní soud by v tomto řízení musel provést rozsáhlé dokazování o tom, že její pohledávka v právu vůbec existuje. K tomu dodává, že splatnou pohledávku za dlužníkem prokázala vykonatelným soudním rozhodnutím, které je dle § 159 odst. 2 o. s. ř. závazné pro účastníky a všechny orgány, takže konkursní soud nemůže existenci pohledávky znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Potud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1248/99 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 9/2003 ). Za nesprávný pokládá dovolatelka i závěr odvolacího soudu, že dlužník může právo na náhradu škody uplatnit v konkursním řízení jako obranu proti její pohledávce, s tím, že takovou obranu měl dlužník uplatnit již v nalézacím řízení, kde namísto toho uzavřel s právním předchůdcem dovolatelky soudní smír. Podle dovolatelky měl odvolací soud bez rozsáhlého dokazování posoudit listinu datovanou 26. května 1997 (označenou jako uznání závazků firmy V., s. p. ) podle ustanovení § 323 obch. zák. (a nikoli dle § 558 obč. zák., které nelze užít na závazky z obchodních smluv). Podle ustanovení § 323 obch. zák. pak uvedenou listinu nelze míti za řádné uznání závazku, jelikož není opatřena souhlasným projevem právního předchůdce dovolatelky (je z ní patrno jen to, že její právní předchůdce listinu uvedeného dne převzal). Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné a dovolací námitky za nedůvodné.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.

Nejvyšší soud se věcí nejprve zabýval v rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 věty první ZKV (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, jež je i stávajícím znění zákona), jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka.

Nejvyšší soud především uvádí, že dovolatelka se mýlí, jestliže - odkazujíc na R 9/2003 - tvrdí, že soud nebyl oprávněn posuzovat, zda její vykonatelná pohledávka vůči dlužníku zanikla započtením. Závěry přijaté v R 9/2003 se týkaly situace, kdy soud v konkursním řízení nesprávně znovu zkoumal (a jinak vyhodnotil) ty skutečnosti, které nalézací soud vedly k rozhodnutí, jímž věřiteli přiznal uplatněnou pohledávku (zkoumal znovu, zda pohledávka vznikla). S problematikou zániku vykonatelné pohledávky tyto závěry spojovat nelze. I ve vykonávacím řízení se lze proti výkonu rozhodnutí bránit tím, že vykonatelná pohledávka přiznaná oprávněnému soudním rozhodnutím po vydání tohoto rozhodnutí zanikla (např. tím, že ji povinný /dlužník/ uhradil, nebo tím, že proti ní započetl svou pohledávku vůči oprávněnému) a platí to i tehdy, byla-li započítávaná pohledávka způsobilá k započtení již v době vydání exekučního titulu (srov. ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ a h/ o. s. ř. a výklad k těmto ustanovením podaný např. v díle Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl., 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 1465-1466). Uplatnění této obrany je tudíž plně možné i v konkursním řízení.

V posuzované věci se tudíž odvolací soud dlužníkem uplatněnou námitkou započtení správně zabýval. Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že obecně správná východiska řešení sporu o pohledávku navrhující věřitelky, přejatá odvolacím soudem z bodu VIII. výše označeného stanoviska, byla v daném případě aplikována nesprávně.

Ve věci nebylo pochyb o tom, že pohledávka, o kterou navrhující věřitelka opírá svou aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu, jí byla přiznána pravomocným soudním rozhodnutím a stala se vykonatelnou. Ani dlužník sám přitom v řízení nezpochybnil, že tato pohledávka vznikla a že ji neuhradil (k tomu, že takový závazek má, se výslovně přihlásil ve vyjádření z 29. května 2001 /č. l. 9/), nicméně poukázal na to, že sám má vůči navrhujícímu věřiteli (tehdy vůči státnímu podniku) pohledávku vyšší (671.600, Kč), kterou si podáním datovaným téhož dne (29. května 2001) započetl (č. l. 9 10).

Jinak řečeno, navrhující věřitelka svou splatnou pohledávku vůči dlužníku doložila (usnesením o schválení smíru); jde jen o to, zda tato pohledávka v důsledku dlužníkova úkonu směřujícího k započtení (z 29. května 2001, tj. za trvání konkursu), zanikla. K tomu, aby soud mohl navrhujícímu věřiteli upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je proto nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený). Závěr o tom, že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhující věřitelce pohledávku způsobilou k započtení vůbec má (že to musí být podrobeno dalšímu dokazování), ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla, neuspěl a na jeho základě návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhující věřitelky zamítnout nelze.

Dlužno dodat, že tvrzení, že dlužník sám má vůči navrhující věřitelce pohledávku vyšší, může mít pro věc význam, i když nebude učiněn závěr o zániku vzájemných pohledávek započtením. Srov. k tomu usnesení uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že osvědčí-li dlužník, že sám má vůči navrhujícímu věřiteli splatnou pohledávku a současně by bez rozsahem nižší pohledávky navrhujícího věřitele nebylo možné osvědčit úpadek dlužníka ve smyslu § 1 odst. 2 věty první ZKV, je namístě uzavřít, že návrh podaný tímto věřitelem má šikanózní povahu.

Nelze též pominout, že dlužník existenci pohledávky vůči právnímu předchůdci dovolatelky dokládal toliko listinou datovanou 26. května 1997 (uváděje, že jde o písemné uznání závazku státním podnikem) a kopií zápisu z jednání se státním podnikem ze dne 10. dubna 1997. Za této situace bylo povinností odvolacího soudu se při úvaze o opodstatněnosti dlužníkovy obrany vyslovit alespoň k tomu, zda uvedené listiny z hlediska toho, co je v nich uvedeno, splňují požadavky kladené na uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. (potažmo /jde-li o obchodní závazkový vztah/ na uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák.). Toto posouzení, jež (se závěrem, že závazek takto uznán nebyl) učinil soud prvního stupně, z mezí přezkumné činnosti odvolacího soudu nevybočovalo, samo o sobě žádný nároky na další dokazování nekladlo, a vzhledem k důvodu, pro který byl návrh zamítnut, učiněno být mělo. Teprve na jeho základě totiž bylo možné činit úsudek o tom, zda se existence pohledávky tvrzené dlužníkem odvíjí od uvedeného uznání (a zda má případně být zkoumán úmysl osob, jež uznání podepsaly) a pokud by odpověď na tuto otázku byla záporná, zodpovědět otázku, jaké skutečnosti tuto pohledávku vlastně osvědčují.

Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce aktivní věcné legitimace navrhující věřitelky tudíž správné není a dovolání je důvodné.

Řízení před soudy nižších stupňů je nadto postiženo zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř., ke které Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V intencích závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek totiž ve věci nebylo ani v jednom stupni nařízeno jednání, ačkoliv skutkový stav věci byl (z hlediska tvrzeného zániku pohledávky navrhující věřitelky započtením) mezi účastníky sporný, a ačkoliv (jak vysvětleno výše) rozsah sporných skutečností a míra jejich prokazování (se zřetelem k dosavadní procesní aktivitě účastníků) nevedl k závěru, že jejich projednáním při jednání by konkursní soud nahrazoval sporné řízení. V takovém případě ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že jde o situaci, kdy nařízení jednání ukládá konkursnímu soudu zákon (srov. dikci § 66a odst. 2 věty druhé ZKV).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. března 2007

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu