29 Odo 156/2003
Datum rozhodnutí: 27.04.2004
Dotčené předpisy: § 43 předpisu č. 138/1973Sb., § 1 předpisu č. 305/2000Sb., § 3 předpisu č. 40/1964Sb.




29 Odo 156/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce P. V., s. p., proti žalované W D., v. o. s., o zaplacení částky 183.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 93/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. prosince 2001, č.j. 15 Co 649/2001-104, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. prosince 2001, č.j. 15 Co 649/2001-104, se v potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně částky 106.836,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č.j. 3 C 93/2000-74, uložil žalované zaplatit žalobci 143.586,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 5.250,- Kč s příslušenstvím a co do částky 34.492,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že předmětem řízení byl požadavek žalobce na zaplacení částky 42.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených čtvrtletních splátek nájemného za užívání vodohospodářského díla - jezu S., splatných v období od 16. dubna 1998 do 16. ledna 2000, a na zaplacení částky 141.328,- Kč z titulu smluvní pokuty (1% z dlužné částky denně od počátku prodlení do 31. ledna 2000) uplatněný s odkazem na smlouvu o společném užívání věci a o nájmu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce - státní příspěvkovou organizací P. V. a žalovanou 3. června 1993 (dále též jen smlouva ).

Vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 30. listopadu 2000, č.j. 15 Co 803/2000-53, soud prvního stupně uzavřel, že původní žalobkyně (P. V., a. s.) je v řízení osobou aktivně legitimovanou, když jako akciová společnost byla založena, vznikla dnem zápisu do obchodního rejstříku a vlastnické právo ke vkladům (popř. jiná práva k nim) na ni přešla dnem jejího vzniku (§ 60 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku). Pokud na základě zakladatelské listiny došlo ke vložení majetku do akciové společnosti, jde o vložení platné a původní žalobkyni, a posléze žalobce (srov. zákon č. 305/2000 Sb., o povodích) tak je třeba pokládat za vlastníka jezu.

Na základě provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázáno, že 3. června 1993 byla mezi právní předchůdkyní žalobce (státní příspěvkovou organizací P. V. P.) a žalovaným uzavřena smlouva, v níž se právní předchůdkyně žalobce mimo jiné zavázala umožnit žalované užívat k provozování malé vodní elektrárny vodohospodářské dílo - jez S., a to za roční nájemné ve výši 20.000,- Kč bez DPH, které měla žalovaná hradit počínaje dnem uvedení malé vodní elektrárny do zkušebního provozu ve čtvrtletních splátkách vždy do 15. dne prvního měsíce příslušného čtvrtletí běžného roku. Pro případ prodlení s úhradou nájemného byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 1% z nezaplaceného nájemného za každý den prodlení. Výkladem smlouvy dovodil, že tato byla uzavřela nikoli závodem H. V., který nebyl nositelem právní subjektivity , nýbrž podnikem (správně státní příspěvkovou organizaci ) P. V. P. (srov. označení podniku a uvedení identifikačního čísla), za který tento úkon učinila osoba, jejíž jednání státní příspěvkovou organizaci zavazovalo ve smyslu ustanovení § 15 obchodního zákoníku, popř. ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku.

Jelikož malá vodní elektrárna byla uvedena do zkušebního provozu v červenci 1998, stala se první splátka úplaty za spoluužívání vodního díla splatnou k 15. červenci 1998, přičemž žalovaná tuto splátku (ani žádnou další) nezaplatila.

Smlouvu ze dne 3. června 1993 soud prvního stupně posoudil jako innominátní kontrakt ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku s tím, že nejde o smlouvu o odběru vody či o využití její přirozené síly k výrobě elektrické energie ve smyslu ustanovení § 43 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (dále jen zákon o vodách ), když jejím předmětem je užívání jezu, který svými technickými parametry využití síly vody k výrobě elektrické energie usnadňuje, pročež také neakceptoval výhradu žalované o nemožnosti sjednání úplaty pro nevydání prováděcího předpisu dle ustanovení § 43 zákona o vodách.

Za opodstatněnou soud prvního stupně nepovažoval ani argumentaci žalované o nutnosti vystavení daňových dokladů podle ustanovení § 12 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a předčasnosti žaloby, když termíny splatnosti jednotlivých čtvrtletních splátek byly dohodnuty ve smlouvě a případné porušení daňových předpisů (neexistence daňových dokladů) nemá na splatnost jednotlivých částek a platební povinnost žalované vliv.

Proto žalobě na zaplacení nájemného počínaje splátkou za třetí čtvrtletí 1998 v úhrnné částce 36.750,- Kč s příslušenstvím a co do smluvní pokuty za prodlení s úhradou těchto splátek v rozsahu částky 106.836,- Kč vyhověl.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 14. prosince 2001, č.j. 15 Co 649/2001-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Zdůraznil, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy řádně hodnotil podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ) a vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry.

Pokud jde o aktivní legitimaci žalobce odkázal na důvody kasačního usnesení ze dne 30. listopadu 2000 a pouze doplnil, že zákonem č. 305/2000 Sb., o povodích, byly počínaje 1. lednem 2001 transformovány akciové společnosti na státní podniky s přechodem majetku na stát, aniž by k tomu byl potřebný vklad do katastru nemovitostí (srov. § 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, a zákon č. 138/1973 Sb., o vodách).

Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně, že na smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovanou nedopadá ustanovení § 43 zákona o vodách, když jez je stavbou sloužící ke stabilizaci toku a k umožnění výroby vodní energie , tj. jde o vzdouvací zařízení spočívající v akumulaci a vzdouvání povrchových vod, které ale neslouží přímo k výrobě elektrické energie, jak má na mysli citované ustanovení zákona o vodách. Potud považoval výhrady žalované ohledně nemožnosti sjednání úplaty za nepřípadné.

Bez výhrad se odvolací soud přihlásil i k závěrům soudu prvního stupně přijatým ve vztahu k otázce splatnosti jednotlivých splátek nájemného.

Ujednání o smluvní pokutě vyhodnotil jako odpovídající ustanovení § 544 občanského zákoníku, přičemž, vzhledem k porušení smluvní pokutou zajištěné povinnosti včasného placení nájemného , dospěl k závěru o vzniku povinnosti žalované smluvní pokutu zaplatit. Akcentoval, že možnost snížení smluvní pokuty občanský zákoník nezná a ani postupem podle ustanovení § 3 občanského zákoníku není důvod tuto povinnost žalované nijak omezovat, když sjednaná smluvní pokuta je sice relativně vysoká, nicméně její výši žalovaná dohodla dobrovolně a nemůže se nyní dovolávat rozporu s dobrými mravy .

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podala žalovaná dovolání, odvozujíc jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a odkazujíc, co do jeho důvodů, na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Namítá, že žalobce není právním nástupcem zrušené státní příspěvkové organizace P. V., když tato byla zrušena bez dalšího . Žalobce nemohl vstoupit do smluvního vztahu založeného smlouvou ze dne 3. června 1993, neboť ve vztahu k vodnímu dílu - jezu S. - nejde o nájemní smlouvu, ale o tzv. smlouvu nepojmenovanou, přičemž v takovém případě by bylo nutné uzavření smlouvy nové .

Dovolatelka dále zpochybňuje platnost předmětné smlouvy, když - dle jejího názoru - byla uzavřena organizační složkou bez právní subjektivity. V této souvislosti poukazuje rovněž na skutečnost, že ve smlouvě je uvedeno identifikační číslo státního podniku P. V., který byl zrušen a vymazán k 31. prosinci 1990, a že jako důkaz oprávněnosti uzavřít smlouvu byl použit organizační řád z roku 1977 údajně převzatý jako platný pro akciovou společnost P. V. dle příkazu generálního ředitele č. 12/1994, což není pravda.

Odkazujíc na ustanovení § 43 zákona o vodách, dovolatelka namítá neplatnost smlouvy pro obcházení zákona, a to z důvodu sjednání úplaty. Rovněž setrvává na výhradě předčasnosti žaloby vzhledem k chybějícímu platebnímu titulu dle zákona č. 588/1992 Sb.

Ve vztahu k smluvní pokutě dovolatelka akcentuje rozpor smluvního ujednání s ustanovením § 3 občanského zákoníku, dovozujíc, že smluvní pokuta nepochybně nemůže přesahovat to, co by byl limit z hlediska § 3 při hodnocení okolností případu, včetně zájmu na plnění závazku hlavního.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a zčásti je i důvodné.

Jelikož vady uvedené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zejména z pohledu námitek dovolatelky zpochybňujících správnost právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Výhrady dovolatelky směřující k (ne)existenci aktivní věcné legitimace žalobce nejsou důvodné.

Závěr odvolacího soudu o právním nástupnictví původní žalobkyně P. V., a. s. po zrušené státní příspěvkové organizaci P. V., formulovaný odkazem na právní názor vyslovený v kasačním usnesení ze dne 30. listopadu 2000, č.j. 15 Co 803/2000-53, a vybudovaný na základě zjištění o vkladu majetku, k němuž měla tato organizace právo hospodaření, do základního jmění P. V., a. s., a o zápisu této společnosti do obchodního rejstříku k 1. lednu 1994, ve vazbě na ustanovení § 69b odst. 1 a § 60 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném k datu vydání tohoto rozhodnutí, je správný.

Samotná povaha vztahu založeného smlouvou ze dne 3. června 1993 v tom směru, zda se jedná o nájemní smlouvu nebo o smlouvu nepojmenovanou, nemá na právní nástupnictví ve vztahu mezi výše uvedenými subjekty vliv, přičemž následná universální sukcese (rozuměj zánik P. V., a. s. a vznik P. V., státního podniku jako právního nástupce) nepochybně vyplývá z ustanovení § 1, § 2 a § 3 zákona č. 305/2000 Sb., o povodích.

Dovolací soud neshledává důvodnou ani argumentaci dovolatelky týkající se neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatku právní subjektivity účastníka smlouvy a pro obcházení ustanovení § 43 zákona o vodách.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1998, pod číslem 46, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy.

Pokud odvolací soud, zkoumaje otázku, kdo byl účastníkem smlouvy, vycházel nejen z označení této osoby, nýbrž i z dalších údajů - identifikačního čísla právnické osoby, a následně dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena státní příspěvkovou organizací a nikoli pouze její organizační složkou, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout. Neobstojí ani výhrada dovolatelky, že identifikační číslo náleží státnímu podniku P. V. (zrušenému k 31. prosinci 1990), když toto identifikační číslo bylo následně přiděleno státní příspěvkové organizaci P. V.

Nepatřičný je rovněž odkaz dovolatelky na nepřevzetí organizačního řádu z roku 1977 akciovou společností P. V. příkazem generálního ředitele č. 12/1994, když smlouvu neuzavírala akciová společnost, nýbrž státní příspěvková organizace a oprávnění ředitele závodu státní příspěvkové organizace k jejímu uzavření odvolací soud dále dovodil z ustanovení § 15 obchodního zákoníku, popř. § 20 odst. 2 občanského zákoníku, a tento jeho závěr dovoláním zpochybněn nebyl.

V rámci řešení otázky platnosti smlouvy zbývá posoudit důvodnost námitky dovolatelky, podle které sjednání úplaty představuje obcházení ustanovení § 43 zákona o vodách.

Podle ustanovení § 43 zákona o vodách, ti, kdož odebírají vodu z vodních toků v množství přesahující 15 000 metrů krychlových ročně nebo 1250 metrů krychlových měsíčně nebo užívají její síly k výrobě elektrické energie, jsou povinni platit správci vodního toku, popř. správci toho jeho úseku, v němž k odběru vodu nebo k jejímu užívání dochází, úplaty. Úplaty slouží k úhradě nákladů spojených se správou vodních toků. Rozsah úplat a způsob, jímž se stanoví jejich výše, určí vláda Československé socialistické republiky (odstavec 1). Povinnost platit úplaty podle odstavce 1 se nevztahuje na odběry vody pro napouštění rybníků pro chov ryb a veřejných koupališť, na odběry vody pro požární potřeby a kluziště, jakož i na odběry okalových vod pro zemědělskou výrobu a na další odběry, které stanoví vláda Československé socialistické republiky (odstavec 2). Ústřední vodohospodářský orgán republiky upraví podrobnosti o měření odběrů, popřípadě užívání vody podle odstavce 1 a způsob ohlašování odběrů či užití vody a placení za ně (odstavec 3).

Výše citované ustanovení upravuje mimo jiné úplatu za užití síly vody k výrobě elektrické energie a nikoli, jak je tomu v projednávané věci, úplatu (úhradu) za užívání vodního díla - jezu. Platnost smlouvy tudíž poměřovat ustanovením § 43 zákona o vodách nelze.

Pro vznik povinnosti zaplatit sjednanou úplatu za užívání jezu a její splatnost jsou rovněž právně nevýznamné námitky o nevystavení platebního titulu ve smyslu ustanovení § 12 zákona č, 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, když povinnost k peněžitému plnění ani jeho splatnost na takovou podmínku vázána nebyla.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o povinnost žalované zaplatit částku 37.750,- Kč s příslušenstvím z titulu úhrady za užívání jezu, zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud v této části dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 106.836,- Kč uplatněné z titulu smluvní pokuty, nelze dovolání upřít důvodnosti.

Odvolací soud, posuzuje oprávněnost tohoto nároku, dospěl k právnímu závěru, že ani postupem podle § 3 občanského zákoníku není důvod povinnost žalované k zaplacení smluvní pokuty nijak omezovat, neboť, i když je smluvní pokuta relativně vysoká, sjednala ji žalovaná zcela dobrovolně a nemůže se nyní domáhat rozporu s dobrými mravy.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Smyslem tohoto ustanovení je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze vymezit jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být posouzen jako odporující dobrým mravům, a že mu z tohoto důvodu bude odepřena právní ochrana. Posouzení, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 3 občanského zákoníku ve smyslu odepření výkonu práva, je závislé na konkrétních okolnostech jednotlivých případů.

Spojoval-li odvolací soud úvahy o (ne)možnosti postupu podle § 3 občanského zákoníku pouze s otázkou, zda si strany smluvní pokutu (a její výši) sjednaly dobrovolně či nikoli, je jeho následné právní posouzení věci neúplné a tedy i nesprávné, když jeho akceptace by odepření výkonu práv vyplývajících z dohod o smluvní pokutě z důvodu nemravné výše sjednané smluvní pokuty prakticky vylučovala.

Nejvyšší soud proto, maje co do přiznaného nároku na smluvní pokutu za naplněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu v této části a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. dubna 2004

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu