29 Odo 152/2004
Datum rozhodnutí: 28.06.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 708 odst. 1 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb., § 711 odst. 1 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb., § 497 odst. 1 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 152/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně JUDr. E. K., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P., a. s., proti žalované Č. s., a. s., o zaplacení částky 11,554.583,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 96/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2003, č.j. 29 Co 258/2003-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. února 2003, č.j. 21 C 96/2002-32, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni do konkursní podstaty 11,554.583,80 Kč se 17% úrokem z prodlení od 31. března 1998 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že 28. února 1997 byla mezi žalovanou a V. P. a. s. - pozdější úpadkyní (dále též jen úpadkyně ) uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu č. 2756651048/0800 (dále jen smlouva o běžném účtu ), v rámci které se strany dohodly, že žalovaná může provádět na vrub účtu bez příkazu nebo souhlasu úpadkyně úhrady vlastních pohledávek, zejména vyrovnání splatných úvěrů, zúčtování úroků a náhrad za bankovní operace (čl. 6 smlouvy o běžném účtu). Následně dne 20. června 1997 byla mezi týmiž subjekty uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru vedeném na běžném účtu č. 2756651048/0800, ev. č. 048-021-97 (dále jen smlouva o kontokorentním úvěru ), kterou se žalovaná zavázala poskytnout úpadkyni kontokorentní úvěr na oběžné prostředky do úvěrového rámce 300,000.000,- Kč. Dne 31. března 1998 byla z běžného účtu úpadkyně inkasována žalovanou částka 11,554.583,80 Kč z titulu splatných úroků z úvěru (rozuměj z titulu úvěru poskytnutého úpadkyni na základě smlouvy o úvěru na oběžné prostředky ze dne 6. června 1997 do výše částky 267,625.000,- Kč - dále jen smlouva o úvěru ).

Odkazuje na ustanovení § 708, § 710 a § 497 obchodního zákoníku, soud prvního stupně uzavřel, že postup žalované, tj. provedení úhrady vlastních pohledávek (splatných úvěrů, zúčtování úroků a náhrad za bankovní operace) na vrub běžného účtu úpadkyně bez jejího příkazu nebo souhlasu, byl v souladu s ujednáními obsaženými ve shora uvedených smlouvách, a uskutečněné inkaso je možno považovat za vůli obou zúčastněných stran . Jelikož žalovaná inkasovala splatné úroky, jejichž výše nebyla sporná, v den jejich splatnosti a nepřekročila přitom sjednaný úvěrový rámec, shledal žalobou uplatněný požadavek nedůvodným.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. září 2003, č.j. 29 Co 258/2003-52, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 181.883,- Kč.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a nepochybil ani při právním posouzení věci. Přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že na provedení úhrady z běžného účtu úpadkyně měla žalovaná právo, i když příslušné orgány úpadkyně nevyslovily s takovou transakcí souhlas nebo k ní přímo nedaly pokyn. Odvolací soud dále akcentoval, že veškeré finanční prostředky úpadkyně, včetně těch, které získala na podkladě úvěrů , byly shromážděny na běžném účtu, z něhož žalovaná také spornou platbu ve svůj prospěch provedla, přičemž tento postup žalované shledal souladným s ustanovením čl. 6 smlouvy o běžném účtu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v problematice kontokorentního úvěru včetně právního vztahu kontokorentního úvěru k běžnému účtu a ve vztahu k podřízenosti či nadřazenosti smlouvy o kontokorentním úvěru k běžnému účtu při čerpání úvěrových prostředků . Přitom dovozuje, že smluvní ujednání a právní vztahy vyplývající ze smlouvy o kontokorentním úvěru jsou speciální při čerpání prostředků z kontokorentního úvěru, a že poskytnutý kontokorentní úvěr je oprávněn čerpat pouze klient a nikoli samotná úvěrující banka (není-li takové přímé oprávnění banky sjednáno ve smlouvě o kontokorentním úvěru).

Nesprávnost právního posouzení věci soudy obou stupňů dovolatelka spatřuje v tom, že podřídily právní vztah kontokorentního úvěru de facto smlouvě o běžném účtu, a stanovily tak oprávnění samotné úvěrující banky disponovat bez příkazu klienta a ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru s finančními prostředky z kontokorentního úvěru, to vše v rozporu s ustanovením obchodního zákoníku a za neexistence smluvního ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru. Odvolací soud (i soud prvního stupně) - pokračuje dovolatelka - dále nesprávně ztotožnil úroky s inkasem prostředků s použitím kontokorentního úvěru vedeného na běžném účtu .

Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka spatřuje v absenci poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., v neprovedení navrhovaného důkazu výpisem z běžného účtu ze dne 31. března 1998 a v porušení zásady rovnosti účastníků (vyjádřené v ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř.), když soud umožnil, aby žalovaná měla ve věci úspěch, aniž by musela nést důkazní břemeno . Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a je nejasné a zmatečné.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady akcentující existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Po právní stránce zásadní význam nemá rozhodnutí odvolacího soudu - ve vztahu k dalšímu obsahu dovolání - již proto, že požadavek na peněžité plnění, jak byl vymezen skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě (a v dalších podáních žalobkyně), by - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nemohl obstát ani při akceptaci právního názoru dovolatelky o neoprávněném nakládání s běžným účtem (tj. s peněžními prostředky v rámci kontokorentního úvěru vedeného na běžném účtu). Tím, že žalovaná použila k úhradě své pohledávky z úvěru peněžní prostředky z kontokorentního úvěru, totiž u úpadkyně nedošlo ke snížení majetku, ani k jiné majetkové újmě, která by odůvodňovala vznik povinnosti žalované zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně žalovanou částku. V důsledku výše popsaného chování žalované totiž mohlo dojít pouze ke změně ve struktuře závazků úpadkyně, která ale sama o sobě majetkovou újmou (ani obohacením se žalované na úkor úpadkyně) není, nehledě k tomu, že žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně nic nebránilo, aby v případě nesouhlasu s postupem žalované - v intencích ustanovení § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - popřela (v rozsahu sporné částky) pravost pohledávky žalované z kontokorentního úvěru (v případě, že tato pohledávka byla oprávněnou osobou v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přihlášena). Úpadkyně nikdy nebyla majitelkou peněžních prostředků, o jejichž vrácení usiluje, přičemž v rozsahu částky kontokorentního úvěru nešlo ani o pohledávku úpadkyně vůči žalované; není tak dán žádný právní důvod vzniku povinnosti žalované k peněžitému plnění ve prospěch úpadkyně (její konkursní podstaty).

K otázce vztahu smlouvy o běžném účtu a smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou se ostatně již vyslovil i Nejvyšší soud, a to v rozsudku ze dne 9. května 2005, sp. zn. 32 Odo 466/2005, přičemž za typově shodné skutkové situace dospěl k závěru, že žalovaná byla oprávněna i bez výslovného souhlasu (příkazu) majitele účtu ve smlouvě o kontokorentním úvěru použít prostředky poskytnuté bankou touto smlouvou k úhradě svých pohledávek z úvěrů, a to vzhledem k existenci takového souhlasu ve smlouvě o běžném účtu.

Jelikož ani v případě, že by se Nejvyšší soud v projednávané věci ztotožnil s právním názorem dovolatelky (co do absence oprávnění žalované inkasovat prostředky z kontokorentního úvěru na úhradu svých pohledávek z úvěrů), by toto nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. června 2005



JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu