29 Odo 152/2003
Datum rozhodnutí: 22.04.2004
Dotčené předpisy: § 603 předpisu č. 513/1991Sb., § 373 předpisu č. 513/1991Sb.




29 Odo 152/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně A., s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované Č., a.s. p. n. d. a m. z., o zaplacení částky 238.393,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 368/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2002, č.j. 12 Cmo 45/2002-71, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2002, č.j. 12 Cmo 45/2002-71, se s výjimkou potvrzujícího výroku o věci samé zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2001, č.j. 7 Cm 368/98-50, zamítl žalobu na zaplacení částky 238.393,30 Kč s příslušenstvím, když dospěl k závěru, že žalovaná neporušila své právní povinnosti vyplývající ze zasílatelské smlouvy, že nebyla zjištěna ani skutečná škoda na zboží včetně požadovaného ušlého zisku a že mezi škodou a porušením závazku neexistuje příčinná souvislost.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 99.196,- Kč s 17 % úrokem z prodlení od 5. února 1998 do zaplacení, přičemž ve zbývající části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (první výrok). Dále odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že předmětem řízení je požadavek žalobkyně na zaplacení částky 238.393,30 Kč z titulu náhrady škody na přepravované zásilce. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva na základě nabídky žalované z 1. srpna 1997 a příkazu žalobkyně z 4. srpna 1997 (potvrzeného žalovanou téhož dne). Žalovaná se zavázala zajistit přepravu zásilky zboží z L. do B. za dohodnutou cenu 52.450,- Kč, a to ve dnech 8. až 16. srpna 1997. Skutečnost, že na přepravovaném zboží došlo ke škodě - jeho částečné ztrátě a poškození (znečištění), měl za osvědčenu nácestným škodním protokolem č. 293/97.

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že porušení povinnosti žalovanou ze závazkového vztahu ve smyslu ustanovení § 603 odst. 2 a § 758 obchodního zákoníku je dáno tím, že žalovaná při zajištění přepravy nepostupovala s odbornou péčí, jejíž součástí byla i povinnost upozornit žalobkyni na skutečnost, že pro dovoz alkoholu a cigaretových výrobků do R. platí dovozní kvóty, a že žalobkyně (jako vývozce) musí obstarat příslušná povolení či opatřit zboží příslušnými kolky . Obdržela-li žalovaná v tomto bodě neúplný příkaz, byla povinna podle ustanovení § 602 odst. 1 obchodního zákoníku žalobkyni na zjevnou nesprávnost, resp. neúplnost jejích pokynů upozornit. Skutečnost, že žalobkyně byla o existenci dovozních kvót informována z dřívější nabídky, shledal odvolací soud nevýznamnou a za rozhodující považoval obsah nabídky z 1. srpna 1997, která takové upozornění neobsahovala.

V situaci, kdy měl samotný vznik škody prokázán nácestným škodním zápisem č. 293/97 sepsaným 17. srpna 1997, odvolací soud dospěl k závěru, že mezi takto vzniklou škodou a shora uvedeným porušením povinností žalované je vztah příčinné souvislosti, a měl tak za naplněné podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 603 odst. 2 a § 373 a násl. obchodního zákoníku.

Rozsah skutečně vzniklé škody odvolací soud vzhledem k rozporům v provedených důkazech stanovil za použití ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a žalobu v tomto směru shledal důvodnou v jedné polovině žalobkyní uplatněné skutečné škody, tj. ohledně částky 99.196,- Kč. Přihlédl přitom i ke skutečnosti, že žalobkyně (respektive její zahraniční obchodní partner a příjemce zásilky) znemožnil žalované uplatnění jejího práva z reklamace u dopravce, případně práv z pojistné smlouvy u pojišťovny.

K námitce promlčení uplatněného nároku vznesené žalovanou při odvolacím jednání odvolací soud s odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 a § 212a odst. 3 o. s. ř. nepřihlédl, když přes poučení podle ustanovení § 119a o. s. ř. nebyla uplatněna před soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání, namítajíc, že v řízení nebyl prokázán nedostatek její odborné péče. Vycházejíc z ustanovení § 601 odst. 1 obchodního zákoníku, dovolatelka akcentuje, že požadavek odborné péče je zasílateli uložen pouze pro samotný akt sjednání způsobu a podmínek dopravy, nikoli pro dokumentaci, která má provázet zboží jako takové. Podmínky pro obchodování má naopak - dle názoru dovolatelky - znát ten, kdo určitý druh zboží vyváží a kupní smlouvy uzavírá. I pro případ, že by došlo k porušení povinnosti žalované při sjednávání přepravní smlouvy, došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním zasílatele , když za poškození a ztrátu zásilky nese odpovědnost dopravce, jelikož k jejímu poškození a ztrátě došlo v průběhu přepravy. Samotná přepravní smlouva byla uzavřena bezchybně, dopravce svou odpovědnost za škodu nepopíral, a jediným důvodem, proč nebylo plněno z pojistné smlouvy nebo z reklamace vůči dopravci, byla skutečnost, že škoda nebyla řádným způsobem zjištěna a doložena, za což ovšem žalovaná neodpovídá. Další výhrady dovolatelka směřuje proti aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., argumentujíc, že ke zjištění výše škody nedošlo z důvodů jdoucích k tíži žalobkyně.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhuje dovolání zamítnout, uvádějíc, že povinnost odborné péče se nevztahuje jen na samotný akt sjednání přepravy, ale na všechny úkony významné pro zasílatelskou smlouvu a obstarání přepravy. Za nepřípadný pokládá rovněž odkaz dovolatelky na okolnosti spojené s pojištěním zásilky, když existence pojištění přerušení příčinné souvislosti způsobit nemůže . Naopak za správnou považuje aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., když existence škody na zásilce byla prokázána, ale vzhledem k nepřesnému škodnímu zápisu mohly o její výši vzniknout pochybnosti.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Přestože dovolatelka uplatněné dovolací důvody výslovně nepodřadila pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z hlediska jejich obsahového vymezení je nepochybné, že odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud založil svůj závěr o důvodnosti žaloby (co do částky 99.196,- Kč s příslušenstvím) na tom, že žalovaná porušila povinnost pro ni vyplývající z ustanovení § 603 odst. 2 a § 758 obchodního zákoníku (rozuměj povinnost upozornit na neúplnost příkazu, pokud jde o existenci dovozních kvót - § 602 odst. 1 obchodního zákoníku), a že mezi tímto porušením a škodou vzniklou žalobkyni poškozením a částečnou ztrátou zboží při přepravě je příčinná souvislost. Současně nepřihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou až v průběhu odvolacího řízení.

Podle ustanovení § 601 obchodního zákoníku smlouvou zasílatelskou se zavazuje zasílatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu (odstavec 1). Zasílatel je oprávněn žádat, aby mu byl dán písemně příkaz k obstarání přepravy (zasílatelský příkaz), jestliže smlouva nemá písemnou formu (odstavec 2).

Ustanovení § 602 odst. 1 obchodního zákoníku dále určuje, že v rámci smlouvy je zasílatel povinen plnit pokyny příkazce. Zasílatel je povinen upozornit příkazce na zjevnou nesprávnost jeho pokynů. Neobdrží-li zasílatel od příkazce potřebné pokyny, je povinen požádat příkazce o jejich doplnění. Při nebezpečí z prodlení je však povinen postupovat i bez těchto pokynů tak, aby byly co nejvíce chráněny zájmy příkazce, které jsou zasílateli známé.

Při plnění závazku je zasílatel povinen s vynaložením odborné péče sjednat způsob a podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, jež vyplývají ze smlouvy a jeho příkazů nebo jež jsou zasílateli jinak známé. Zasílatel odpovídá za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, ledaže ji nemohl odvrátit při vynaložení odborné péče (§ 603 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku).

Jak je zřejmé z výše citovaného ustanovení zasílatel (při absenci jiné dohody) neodpovídá za škodu na zásilce vzniklou při přepravě věci, nýbrž pouze za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, tj. neodpovídá za případné porušení smlouvy sjednané s dopravcem a za škody vzniklé porušením přepravní smlouvy dopravcem.

Jelikož v daném případě dle skutkových zjištění soudů obou stupňů případná škoda na věci (převzaté zásilce) nevznikla při obstarávání přepravy, nýbrž při přepravě samotné, nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za takto vzniklou škodu ve smyslu ustanovení § 603 odst. 2 obchodního zákoníku.

Odpovědnost žalované za škodu tak mohla být dána pouze při splnění předpokladů určených ustanoveními § 373 a násl., popř. § 757 obchodního zákoníku.

Ustanovení § 373 obchodního zákoníku určuje, že kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl. (§ 757 obchodního zákoníku).

Odpovědnost za škodu v obchodních vztazích je odpovědností objektivní, přičemž předpoklady jejího vzniku (které musí být naplněny současně) jsou porušení povinnosti ze závazkového vztahu, popř. povinnosti stanovené obchodním zákoníkem, vznik škody a příčinná souvislost mezi tímto porušením a vznikem škody.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech, že žalovaná neupozorněním žalobkyně na neúplnost jejího pokynu (rozuměj neinformováním o existenci dovozních kvót) porušila povinnost pro ni vyplývající z ustanovení § 602 odst. 1 obchodního zákoníku, a že mezi tímto porušením povinnosti a vzniklou škodou je dán vztah příčinné souvislosti (samotný vznik škody nebyl dovolatelkou zpochybněn).

Při formulaci výše uvedených závěrů však odvolací soud nijak nekonkretizoval, jak zmíněná povinnost žalované souvisí s plněním jejího závazku dle zasílatelské smlouvy (rozuměj závazku obstarat přepravu ve smyslu uzavření smlouvy o přepravě věcí, když podle skutkových zjištění soudů obou stupňů nešlo též o provedení jiných úkonů potřebných k obstarání přepravy), a proč na absenci údajů o dovozních kvótách v pokynech žalobkyně v rámci zasílatelské smlouvy měla žalovaná v mezích svého (shora uvedeného) závazku žalobkyni upozornit. V odůvodnění rozhodnutí se rovněž nevypořádal s otázkou, v čem spatřuje existenci příčinné souvislosti mezi poškozením a částečnou ztrátou zboží při přepravě a neupozorněním žalované na existenci dovozních kvót.

Nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem pak brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a řízení před odvolacím soudem je tak postiženo jinou vadou ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., k jejíž existenci je dovolací soud povinen u přípustného dovolání přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna.

Důvodnou shledal odvolací soud rovněž námitku, jejíž prostřednictvím žalovaná zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o možnost vznesení námitky promlčení v průběhu odvolacího řízení.

Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v dalších rozhodnutích, formuloval a odůvodnil závěr, že účastník řízení může vznést námitku promlčení kdykoli za řízení (až do jeho pravomocného skončení) s tím omezením, že v režimu tzv. neúplné apelace se při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§ 205a, § 211a o. s. ř.).

Pokud se odvolací soud v rozporu s výše uvedeným závěrem důvodností námitky promlčení nezabýval, je jeho právní posouzení věci při řešení otázky promlčení uplatněného nároku neúplné a tudíž i nesprávné, a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první věta za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243b odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. dubna 2004.

JUDr. Ivana Štenglová, v. r.

předsedkyně senátu