29 Odo 1511/2005
Datum rozhodnutí: 29.11.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1511/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v konkursní věci dlužnice N. CZ spol. s r. o., zastoupené advokátkou, o návrhu věřitele C. C. E. & E., G., zastoupeného advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 K 124/99, o dovolání věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2005, č. j. 2 Ko 41/2003 - 167, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Navrhující věřitel je povinen zaplatit dlužnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.934,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně dlužnice.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. února 2003, č. j. 33 K 124/99-117, odmítl - odkazuje na ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) a na ustanovení § 43 odst. 2 a § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - návrh věřitele (označeného v záhlaví tohoto rozhodnutí) na prohlášení konkursu na majetek dlužnice (N. CZ spol. s r. o.),

Soud uzavřel, že navrhující věřitel ani přes výzvu (obsaženou v usnesení tohoto soudu ze dne 6. prosince 2002, č. j. 33 K 124/99-101) doručenou mu 16. prosince 2002 neodstranil vady návrhu na prohlášení konkursu; konkrétně nevylíčil skutečnosti rozhodné pro závěr, že má vůči dlužnici splatnou pohledávku (§ 4 odst. 2 ZKV). Z návrhu na prohlášení konkursu není zřejmé, pro jaké pohledávky věřitel prohlášení konkursu navrhuje a v řízení tak není možno pokračovat.

K odvolání navrhujícího věřitele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením ze dne 2. června 2005 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že navrhující věřitel ani podáním ze dne 6. ledna 2003, jímž reagoval na výzvu soudu, neodstranil vady návrhu na prohlášení konkursu tak, aby o něm bylo možné věcně rozhodnout. Usnesení o odmítnutí návrhu pro vady není rozhodnutím ve věci samé, takže námitky, jež odvolatel proti tomuto rozhodnutí formuloval, jako by o věc samu šlo, jsou bezpředmětné.

V podání z 6. ledna 2003 odvolatel neuvedl nic o obsahu ústních dohod, na jejichž základě probíhala spolupráce mezi ním a společností Naturprodukt s. r. o., ani o obsahu operativních dohod, na jejichž základě této společnosti poskytoval tvrzená plnění a služby (o těchto službách, kromě toho, že šlo zejména o celní služby, neuvedl odvolatel nic bližšího). Odvolatel podle odvolacího soudu nerozlišuje mezi povinností tvrzení a povinností důkazní, když pro přezkoumání správnosti odvoláním napadeného usnesení je podstatné, že dovolatel neuvedl nic o obsahu ujednání, ze kterého by vyplývala oprávněnost, výše a splatnost jím tvrzených pohledávek. Způsob prokázání takových dohod by pak měl vyplývat právě z těch tvrzení, která v návrhu na prohlášení konkursu chybí a která nemohou nahradit ani fotokopie předkládaných dokladů (z nichž nelze obsah těchto ujednání zjistit).

Soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka odmítl. Jelikož soud nerozhodl ve věci samé, nebylo třeba nařizovat jednání ani podle § 115 o. s. ř., takže skutečnost, že napadené usnesení bylo vydáno v konkursním řízení, neměla vliv na procesní postup soudu prvního stupně. Odvolateli se přitom dostalo poučení o vadách jeho návrhu i o způsobu jejich odstranění. Soud též neměl důvod odstraňovat vady návrhu postupem podle § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV; to by odporovalo zásadě rovnosti účastníků řízení. Nebyly-li odstraněny vady návrhu na prohlášení konkursu, nebyl důvod posuzovat tvrzené pohledávky podle hmotného práva.

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhující věřitel dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel poukazuje na to, že soudu prvního stupně spolu s návrhem na prohlášení konkursu předložil k 27. prosinci 1999 listiny (účetní doklady) dle tohoto návrhu, další účetní doklady předložil v rámci odvolacího řízení v červnu 2000 a k výzvě soudu učinil 6. ledna 2003 podání, kterým reagoval na požadavek soudu. Ve druhém odvolacím řízení se pak kromě doložených příloh dovolával práva daného článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen Listina ) a postupu soudu ve smyslu § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV, upozorňuje současně na závěry auditora konstatujícího v rámci účetních závěrek za rozhodné období dluhy po lhůtě splatnosti delší 180 dnů ve výši cca 36 miliónů Kč. Z uvedeného dovozuje, že závěry soudů nižších stupňů, že neodstranil vady svého podání tak, aby o něm bylo možné věcně rozhodnout, nejsou v souladu s obsahem spisu.

Dovolatel připouští, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím výhradně procesním, poukazuje však na to, že z jeho pohledu jde o rozhodnutí konečné, fakticky se rovnající rozhodnutí ve věci. Způsob, jakým se odvolací soud vyrovnal s hodnocením všech jím předložených důkazů, není dle dovolatele v souladu se zákonem. Oprávněnost pohledávek je podle dovolatele dána např. podpisem osoby, která byla jak jednatelem společnosti N. s. r. o., tak jednatelem dlužnice, obsah ujednání byl vysvětlen v souladu se skutečností a splatnost pohledávek je dána na účetním dokladu a současně i účetní sestavou dlužnice.

Na podporu svého názoru, že došlo k porušení zákona při hodnocení jednotlivých důkazů, dovolatel cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. června 2003, IV. ÚS 283/2000, (jde o nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 30, ročníku 2003, části I., pod pořadovým číslem 90) pasáž týkající se ustanovení § 132 o. s. ř.

K tomu, kdy se dovolával postupu dle § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV, dovolatel uvedl, že tak činil podáním z 25. června 2000, tedy v době kdy soud měl povinnost vyzvat dlužníka k sestavení seznamu majetku a závazků, což soud prvního stupně neučinil; odvolací soud pak takový postup odmítl jako narušující rovnost účastníků před soudem. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí, maje za to, že jde-li o návrh na prohlášení konkursu, prolamuje zákon o konkursu a vyrovnání obecnou zásadu důkazního břemene věřitele (žalobce), který musí obecně dokázat vše, co tvrdí. Zákon o konkursu a vyrovnání tuto zásadu prolamuje tím, že soudu vymezuje povinnost vlastního ověření věřitelem tvrzených skutečností. Zákonné podmínky jsou dle dovolatelky vymezeny tak, že pro postup ve smyslu ustanovení § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV je rozhodné, že dlužníku byl doručen návrh na prohlášení konkursu. Tato podmínka byla v dané věci splněna, takže výzvou soudu dlužníkovi nemohlo dojít k porušení rovnosti účastníků.

Dovolatel dále namítá, že bylo - ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny - zkráceno právo jeho účasti na vlastním procesu, a to tím, že ačkoli bylo ve věci od roku 2000 již čtyřikrát rozhodnuto, soud ani v jednom případě nerespektoval jeho právo se před vydáním rozhodnutí k věci osobně vyjádřit , přesto, že se tohoto práva dovolával. Usuzuje, že označený článek Listiny nezná výjimku ani při odmítnutí žaloby.

Dlužnice ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Odkaz na nález Ústavního soudu neshledává přiléhavým, s tím, že dovolatel ani přes výzvu soudu neodstranil vady návrhu na prohlášení konkursu. Za irelevantní má námitku dovolatele týkající se užití § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV, s tím že soud neměl důvod tímto způsobem odstraňovat vady návrhu. Nedůvodná je podle dlužnice i výhrada týkající se zkrácení účasti dovolatele na řízení, s tím, že dovolatel se jí snaží zakrýt vady svého podání a neschopnost prokázat existenci pohledávek.

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud především poznamenává, že ačkoli procesní předpisy upravující náležitosti návrhu na zahájení řízení, doznaly od doby podání zkoumaného návrhu na prohlášení konkursu do odmítnutí tohoto návrhu změn v důsledku pozdějších novelizací zákona o konkursu a vyrovnání a občanského soudního řádu, náležitosti návrhu na prohlášení konkursu je nutno posuzovat podle právní úpravy účinné v době jeho podání (k 27. prosinci 1999), s tou výhradou, že se nepřihlíží k těm požadavkům na obsah návrhu, jež byly pozdějšími úpravami označených norem z jejich textu vypuštěny (vychází se z úpravy pro navrhovatele příznivější).

Podle ustanovení § 4 odst. 2 věty první ZKV ve znění účinném k 27. prosinci 1999 platilo, že jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují, že dlužník je v úpadku a že má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu.

V době, kdy o věci rozhodoval odvolací soud, platilo uvedené ustanovení ve znění, podle kterého, jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka.

Byl z něj tedy vypuštěn požadavek na uvedení okolností, které osvědčují, že dlužník má majetek postačující k úhradě nákladů konkursu.

Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. pak jak v době, kdy byl návrh na prohlášení konkursu podán, tak v době, kdy jej soud odmítl (ve znění účinném před 1. dubnem 2005), obsahovalo požadavek, aby návrh na zahájení řízení obsahoval (mimo jiné) vylíčení rozhodujících skutečností; možnost přiměřené aplikace občanského soudního řádu přitom v době podání návrhu na prohlášení konkursu upravovalo ustanovení § 3 odst. 1 ZKV a v době vydání napadeného usnesení (ve znění účinném před 1. dubnem 2005) § 66a odst. 1 ZKV.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele, že ve věci mělo být nařízeno jednání. Nehledě k tomu, že podle ustanovení § 66a odst. 2 věty druhé ZKV (ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení) jednání se nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné (srov. shodně § 3 odst. 2 větu druhou ZKV ve znění účinném k 27. prosinci 1999), platí, že je-li důvod odmítnout návrh na zahájení řízení podle § 43 odst. 2 o. s. ř., soud jednání nařizovat nemá a z hlediska hospodárnosti řízení ani nesmí. Představa, že by soud nařizoval jednání k věcnému projednání návrhu na zahájení řízení, jenž vzhledem k nedostatkům svých obsahových náležitostí způsobilým k věcnému projednání není, vyznívá absurdně. Postup soudu je v tomto ohledu ostatně v souladu s výslovnou dikcí občanského soudního řádu (ve znění účinném před 1. dubnem 2005), v tomto ohledu beze zbytku přiměřeně aplikovatelného. Ten v ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. výslovně určoval, že předseda senátu připraví jednání, nebylo-li rozhodnuto podle § 114 odst. 2 . Mezi rozhodnutími podle § 114 odst. 2 o. s. ř. je pak zařazeno i odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Jinak řečeno, zákon výslovně (a v souladu s logikou věci) počítá s tím, že při odmítnutí návrhu na zahájení řízení postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř. se jednání nenařizuje. O rozpor s článkem 38 odst. 2 Listiny nejde (Ústavní soud sám ostatně běžně a bez jakýchkoli pochybností o ústavnosti svého postupu odmítá neprojednatelné ústavní stížnosti rovněž bez jednání - srov. § 43 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Nesprávné jsou i úvahy dovolatele o důkazním břemenu v konkursním řízení. Tak již Ústavní soud v usnesení ze dne 17. března 19997, sp. zn. III. ÚS 363/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části II., pod pořadovým číslem 7 výslovně uzavřel, že na řízení o prohlášení konkursu se vztahují základní zásady občanského soudního řízení, zejména zásada dispoziční, z níž pro účastníky soudního řízení vyplývá, že mají uvádět své návrhy a dokazovat svá tvrzení. Soud v tomto řízení není veden zásadou oficiality. Nejvyšší soud pak v usnesení uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 53/2005 ), na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že věřitel, který podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně všech skutečností rozhodných pro závěr, že byl osvědčen dlužníkův úpadek.

Odtud se podává i zřejmá nesprávnost názoru, že zanedbání povinnosti tvrzení navrhujícím věřitelem by mělo či mohlo být napraveno tím, že příslušné údaje budou vyžadovány od dlužníka (postupem dle § 4a odst. 1 písm. b/ ZKV.). K tomu lze dodat, že podle ustálené soudní praxe (a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení) se návrh na zahájení řízení, který postrádá předepsané náležitosti a je proto věcně neprojednatelný, tomu, vůči němuž směřuje, nedoručuje (nemá doručovat), dokud nejsou odstraněny nedostatky bránící jeho projednání.

Zbývá určit, zda návrh na prohlášení konkursu vskutku trpěl nedostatky bránícími jeho věcnému projednání.

Nejvyšší soud již pod bodem VII., str. 174-176 (350-352) stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že ukládá-li ustanovení § 4 odst. 2 ZKV věřiteli, aby v návrhu na prohlášení konkursu uvedl okolnosti, které osvědčují, že dlužník je v úpadku, vymezuje tím obsahové náležitosti návrhu (to, co má být v návrhu tvrzeno, aby byl způsobilý k věcnému projednání). Jinak řečeno, v návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá (srov. str. 174 /350/). Tamtéž pokračoval úvahou, podle níž vedle charakteristiky vlastní splatné pohledávky proti dlužníkovi (§ 4 odst. 2 věta první ZKV) musí věřitel v návrhu uvést konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku nebo údaje, z nichž usuzuje, že dlužník zastavil platby, případně konkrétní okolnosti, které jej vedou k závěru o předlužení dlužníka. Na tyto závěry znovu odkázal např. v R 53/2005.

Požadavkem, aby navrhující věřitel charakterizoval vlastní splatnou pohledávku proti dlužníkovi , se (v návaznosti na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř.) rozumí, aby vylíčil rozhodující skutečnosti, z nichž lze usuzovat, že navrhující věřitel má (a jakou, tedy na jakém skutkovém základě vzniklou a v jaké výši) konkrétní splatnou pohledávku vůči dlužníku. Tomuto požadavku neodpovídá pouhé konstatování, že navrhující věřitel má vůči dlužníku splatné pohledávky ve výši 724.519,59 DEM (srov. bod I. návrhu na prohlášení konkursu, č. l. 2) nebo tvrzení o tom, že pohledávku v této výši uznala jiná společnost N. s. r. o. (srov. podání dovolatele z 25. června 2000, č. l. 36).

Z výše označeného usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. prosince 2002 je přitom patrno, že ten dovolatele mimo jiné vyzval, aby v určené dvacetidenní lhůtě doplnil návrh tím, že uvede 1/ kdy a co věřitel dlužnici plnil, 2/ na základě jakých skutečností (např. smlouvy) bylo plněno a 3/ z jakých ujednání vyplývala povinnost dlužnice plnit v požadované výši a v požadovaném čase (tj. kdy přesně a na základě čeho byly pohledávky splatné). Reagoval-li dovolatel na výzvu (podáním z 6. ledna 2003) jen obecnou charakteristikou původní obchodní spolupráce s příkladným výčtem služeb a údajem, že se tak dělo na základě ústních dohod (jejichž obsah nebyl konkretizován, stejně jako doba uzavření), nevylíčil tím skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na jeho konkrétní splatnou pohledávku vůči dlužníku. Soudy nižších stupňů pak správně uzavřely, že o skutkovém základu dovolatelových pohledávek ničeho nevypovídají ani dovolatelem předložené listiny (což je logické, tvrdí-li dovolatel, že dohody - jejichž obsah však nebyl vylíčen - byly uzavírány ústně). Takto formulovaný návrh na zahájení řízení by byl typově neprojednatelný i ve sporném řízení.

Lze tedy uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Jelikož zde nejsou ani vady, k jejichž existenci se u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Má-li dovolatel za to, že dlužnice je v úpadku, nic mu nebrání v tom, aby řádný (obsahující vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se jeho pohledávky a osvědčujících úpadek dlužnice) návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice podal znovu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem dlužnice. Dlužnici tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném před 1. září 2006 (dále jen vyhláška )

Sazba odměny za dovolací řízení se pak určuje podle § 8 písm. b/ vyhlášky, ve spojení s § 10 odst. 3, § 13, § 14 odst. 2 a § 15 vyhlášky částkou 3.100,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.550.- Kč, jelikož advokát dlužnice učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném před 1. září 2006), činí 75,- Kč. Spolu s náhradou za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 309,- Kč) tak činí částka přiznaná dlužnici k tíži dovolatele 1.934,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. listopadu 2007

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu