29 Odo 146/2001
Datum rozhodnutí: 04.12.2002
Dotčené předpisy: § 829 předpisu č. 40/1964Sb.




29 Odo 146/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce V. B., zast., advokátem, proti J. Z., zast. K. H., advokátem, o 187.105,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 C 354/96, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. října 2000, čj. 5 Co 2133/2000 - 177, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 32.645,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud shora označeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 3. 2000, čj. 2 C 354/96 - 157, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 5. 2000 čj. 2 C 254/96 - 164 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se, vyjma výroku v odstavci II. o nákladech řízení mezi účastníky, potvrzuje. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci II. o nákladech řízení mezi účastníky mění tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. V této věci se připouští dovolání.

Soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem zamítl návrh žalobce, aby mu žalovaný zaplatil částku 187.105,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 15. 4. 1996 do zaplacení. Zároveň rozhodl o nákladech řízení, jejichž náhradu žalovanému uložil žalobci a kromě toho zavázal žalobce (ve znění opravného usnesení) k povinnosti zaplatit státu svědečné.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ústně smlouvu o sdružení podle § 829 an. občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též obč. zák. ), sdružení pak zaniklo k 31. 3. 1996, přičemž nebylo prokázáno paritní rozdělení zisku sdružení za období jednoho roku, tj. v roce 1995. Lze důvodně předpokládat, že účastníci si dohodli zisk ze sdružení za rok 1995 investovat do podnikání v příštím období. Nebylo tedy prokázáno, že účastníci dohodli rozdělení zisku za rok 1995.

K odvolání žalobce odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 o. s. ř., převzal jeho skutková zjištění, aniž považoval za potřebné provádět další dokazování a konstatoval, že účastníci ústně uzavřeli smlouvu o sdružení, ve které se dohodli, že se budou podílet na majetku získaném společnou činností rovným dílem. V prvním účetním období ukončeném 31. 12. 1995 dosáhlo sdružení zisku, který byl rozdělen rovným dílem. Podíl žalobce na tomto zisku je předmětem žaloby. Sdružení zaniklo ke dni 31. 3. 1996.

Odvolací soud dovodil, že žalobce netvrdí, že zisk vytvořený sdružením k 31. 12. 1995 je součástí majetku získaného společnou činností sdružení k 31. 3. 1996, kdy sdružení zaniklo, a proto jeho nárok nemůže mít oporu v ust. § 841 obč. zák., ani v žádném dalším ustanovení obč. zák. Nárok žalobce není podložen ani ustanovením § 835 obč. zák., i když se účastníci na 50% podílech na společném majetku včetně zisku dohodli. Z takové dohody však neplyne nárok žalobce na zisk docílený k 31. 12. 1995. Žádná dohoda o rozdělení zisku docíleného v r. 1995 mezi účastníky uzavřena nebyla.

Pokud se žalobce odvolával na ust. § 12 zákona o dani z příjmu, jde o předpis správního práva, z něhož žádný občanskoprávní nárok vzniknout nemůže.

Jestliže nárok žalobce na vyplacení 50% zisku, dosaženého k 31. 12. 1995, neplyne z ust. § 829 an. obč. zák., ani z dohody účastníků, není nárok důvodný. Odvolací soud proto ani nepovažoval za potřebné zkoumat, zda zisk byl účetní uzávěrkou žalovaného stanoven správně a jak byl použit a návrh na znalecké dokazování označil za neodůvodněný.

Odvolací soud ve věci připustil dovolání s tím, že za otázku zásadního právního významu považuje problém, zda ust. § 829 an. obč. zák. zakládá občanskoprávní nárok účastníka sdružení na vyplacení podílu na zisku v účetním roce, jehož konec není totožný se zánikem sdružení, popř. zda takový nárok plyne z jiného hmotněprávního ustanovení obč. zák. Dovolání k právní otázce formulované žalobcem v odvolání, odvolací soud nepřipustil, protože se mu nejevila jako otázka zásadního právního významu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s odkazem na ust. § 239 o. s. ř.

Dovolatel opakuje své námitky a argumenty, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Má za to, že pokud nebylo prokázáno, jak si v ústně uzavřené smlouvě o sdružení podle § 829 an. obč. zák. účastníci dohodli rozdělení zisku, měl být zisk rozdělen napůl. Zásadní pochybení soudu je v tom, že žalobce by měl prokazovat dohodu o rozdělení zisku, ač zákon sám způsob rozdělení zisku řeší. Nesprávná je i úvaha soudu, že sdružení nemohlo být uzavřeno na dobu jednoho roku. Každý účastník sdružení musí každoročně zisk vykázat v daňovém přiznání a není-li finančnímu úřadu prokázána jiná dohoda, je povinen každý účastník zdanit jednu polovinu zisku. Pokud oba účastníci vložili zisk do sdružení, musela by se tato skutečnost promítnout v účetnictví, a to by bylo možno prokázat znaleckým posudkem, který žalobce bezvýsledně v řízení navrhoval.

Dovolatel opětovně poukazuje na ust. § 12 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, o způsobu rozdělení příjmů a výdajů při společném podnikání na základě smlouvy o sdružení (rozdělení rovným dílem anebo v prokázané výši), a dále na sdělení Ministerstva financí ČR k cit. ustanovení pod č. 281/36980/94, o účtování ve sdružení. Z toho dovolatel dovozuje, že zisk, vytvořený účastníky sdružení, se nemůže rozplynout, příp. jej nemůže odčerpat pouze jeden z účastníků a už vůbec nemůže být převeden do dalšího roku, aniž by to bylo doloženo účetními doklady. Povinností žalovaného, který vedl za sdružení účetnictví, tedy bylo splnit to, co mu ukládá cit. zákon a metodické sdělení MF ČR. Žalovaný se naopak snažil prokázat, že zisk vytvořený za rok 1995 se v podstatě ztratil v průběhu I. čtvrtletí roku 1996 způsobem, který žalobce nemohl ovlivnit.

Podle názoru dovolatele je jasné, že sdružení za rok 1995 vytvořilo zisk (plusový rozdíl mezi příjmy a výdaji) a z tohoto zisku měl žalobce obdržet žalovanou částku, neboť nárok na polovinu plyne přímo ze zákona. Proto není nutné zkoumat, zda účastníci měli uzavřenu dohodu o způsobu rozdělení zisku. Akceptuje-li se účetní závěrka za rok 1995, činí nárok žalobce částku 187.103,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 15. 4. 1996. V opačném případě by měl doložit žalovaný, že zisk bez právního důvodu neznámým způsobem odčerpal. Žalobce několikrát navrhoval, aby znaleckým posudkem byla provedena rekonstrukce účetnictví za období roku 1995 a poté za první čtvrtletí 1996. Každé účetní období, tj. kalendářní rok, musí být podle zákona o účetnictví uzavřeno.

Dovolatel namítá, že vůbec neobstojí odůvodnění rozsudku, že lze důvodně předpokládat, že účastníci dohodli zisk za rok 1995 investovat do podnikatelských záměrů pro příští období. Pokud by zisk ponechal účastník sdružení dále ve sdružení, muselo by se to promítnout i v účetnictví v následujícím roce, jako zaúčtovaný vnos účastníků. Závěr soudu popírá i písemné vyjádření žalovaného žalobci, že činnost sdružení považuje za ukončenou k 31. 12. 1995. Soud se nedostatečně zabýval otázkou, kdy sdružení fakticky, nikoli právně, ukončilo svou činnost. Skutečnost, že sdružení skončilo fakticky k 31. 12. 1995 dokládají i výpovědi dané pracovníkům ze strany žalovaného k 31. 12. 1995 (založeny ve spise) a potvrzení firmy Kočí, že je ochotna uvolněné pracovníky přijmout. Znalecký posudek by pak měl dokázat způsob rozdělení resp. předání příjmů podle účetních dokladů. Podle dovolatele se nabízí otázka, z jakého důvodu byl povinen platit daň z příjmů z něčeho, co neobdržel, ač to obdržet měl.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalobce jen opětovně opakuje argumentaci z předchozího řízení, s níž se již soudy správně vypořádaly. Okolnost, že sdružení bylo založeno na dobu jednoho roku a skončilo činnost k 31. 12. 1995, není ničím doložena. Z dokazování naopak vyplývá, že sdružení bylo založeno na dobu neurčitou a skončilo k 31. 3. 1996. Žalobce si tu odporuje, když v žalobě o zaplacení 57.165,- v jiném sporu u Okresního soudu v Písku sám uvedl, že sdružení skončilo činnost k 31. 3. 1996. To je protokolárně obsaženo i v protokolu mezi účastníky pořízeném dne 14. 8. 1997. Taktéž dohody o ukončení pracovního poměru s pracovníky k 31. 12. 1995 byly následně zrušeny, protože byla zajištěna i další práce pro počátek roku 1996, což bylo v řízení potvrzeno i svědecky. Ze všech zjištěných skutečností vyplývá, že sdružení bylo uzavíráno na dobu neurčitou a zisk vytvořený za předchozí období byl spotřebován v následujících zimních měsících, což je u stavebních firem běžné. Při skončení účetního období roku 1995 bylo provedeno vyúčtování pro daňové účely, ale zúčtovaný zisk zůstal nadále ve sdružení pro krytí nákladů v zimním období. Pokud by byl akceptován názor žalobce, znamenalo by to, že by muselo ke konci toho kterého období být provedeno vypořádání mezi účastníky a sdružení by vždy začínalo od samého začátku, jen s vklady účastníků.

Žalovaný z uvedených důvodů považuje dovolání za zjevně bezdůvodné a navrhuje jeho odmítnutí a přiznání náhrady nákladů řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání je v daném případě přípustné podle ust. § 239 odst. 1, neboť přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí vyslovil odvolací soud. Poněvadž však současně ve výroku nevymezil, pro které právní otázky zásadního významu dovolání připouští, je dovolání přípustné pro všechny otázky zásadního právního významu, na kterých napadený rozsudek spočívá, resp. je založen.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vymezil otázku zásadního právního významu zda ustanovení § 829 a následující zakládá občanskoprávní nárok účastníka sdružení na vyplacení podílu na zisku v účetním roce, jehož konec není totožný se zánikem sdružení, případně zda takový nárok účastníku řízení plyne z jiného hmotněprávního ustanovení o. z. .

Dovolací soud podotýká, že dovoláním opírajícím se o ustanovení § 239 o. s. ř., lze uplatnit jen otázky, které mají právní význam, tzn. jejichž řešení se zakládá na právní interpretaci a právní aplikaci, nikoli otázky skutkové, např. nesprávné či nedostatečné skutkové zjištění apod.

Z obsahu dovolání žalobce lze dovodit, že v podstatě nastoluje stejnou právní otázku, která je pro rozhodnutí v dané věci určující.

V tomto bodě nelze se žalobcem souhlasit.

Odvolací soud správně položil právní otázku, zda lze žalobcem uplatňovaný nárok opřít o příslušná ustanovení občanského zákoníku. Dovolací soud poukazuje na to, že zákonná úprava smlouvy o sdružení je jako právní institut komplexně obsažena v ust. § 829 až 841 obč. zák. Tato úprava má z větší části dispozitivní povahu a účastníci by se proto mohli dohodnout na vyplácení podílu na zisku v určitých časových obdobích (např. každoročně) ve smlouvě. Smluvní ujednání v této otázce však mezi účastníky v daném případě prokázáno nebylo.

Z toho plyne, že v posuzovaném případě v otázce vyplácení podílu na majetku včetně podílu na zisku platí zákonná úprava, která pamatuje pouze na vypořádání majetku (včetně zisku) získaného výkonem společné činnosti sdružení při rozpuštění sdružení ve smyslu ust. § 841 obč. zák. Žalobci nelze přisvědčit, tvrdí-li, že zákon způsob rozdělení zisku - za období kalendářního roku - řeší resp. upravuje.

Jestliže tudíž roční vypořádání podílu na zisku z činnosti sdružení nelze dovodit ani z hmotněprávní úpravy v zákoně, ani ze smlouvy o sdružení, pak takový nárok postrádá právní základ.

Pokud dovolatel argumentuje daňovými a účetními předpisy, není taková právní argumentace relevantní. Tyto předpisy finančněprávní, popř. i administrativněprávní povahy mají jiný smysl a účel a nemohou (bez výslovné právní úpravy) založit nárok obchodněprávní povahy.

Z uvedeného se podává, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze ani z hlediska posouzení předmětné otázky zásadního právního významu vytknout pochybení. Dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. ve vazbě na ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. není naplněn a Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), když napadené rozhodnutí je správné.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel neměl úspěch a je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady právního zastoupení v dovolacím řízení, a to odměnu ve výši 32.570,- Kč (ust. § 3, § 16 vyhl. č. 484/2000 Sb., advokátní tarif) a paušál 75,- Kč za jeden úkon právní služby (podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tedy částku 32.645,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně 4. prosince 2002

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu