29 Odo 1457/2005
Datum rozhodnutí: 30.08.2006
Dotčené předpisy: § 323 předpisu č. 513/1991Sb., § 133 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 1457/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně F. T., proti žalované Podpůrnému a garančnímu rolnickému a lesnickému fondu, a. s., o zaplacení částky 42,500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 281/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č.j. 19 Co 142/2005-80, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č.j. 19 Co 142/2005-80, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. ledna 2005, č.j. 25 C 281/2003-59, zamítl žalobu o zaplacení částky 42,500.000,- Kč a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že 22. května 1996 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, akciovou společností a M. N. (dále jen dlužník ) uzavřena smlouva o úvěru č. 221196020, ve znění dodatků (dále též jen smlouva o úvěru nebo smlouva ), kterou byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 50,000.000,- Kč. Splnění závazku dlužníka do výše 85 % jistiny poskytnutého úvěru, tj. do částky 42,500.000,- Kč, bylo - vedle dalších způsobů - zajištěno ručením žalované, založeným ručitelským prohlášením ze dne 11. června 1996. V článku 15 smlouvy o úvěru bylo dohodnuto, že smlouva je platná podpisem smluvních stran a nabývá účinnosti po předložení dohodnutých podkladů prokazujících zajištění úvěru a splnění dohodnutých podmínek uvedených pod písmeny a) až d) tohoto článku.

Dlužník závazek ze smlouvy o úvěru (a dalších smluv o úvěru) písemně uznal dne 2. února 2001 v celkové výši 121,699.956,82 Kč. Po výzvě k úhradě dluhu však nezaplatil a ručitelský závazek nesplnila ani žalovaná. Pohledávka ze smlouvy o úvěru postupně přešla smlouvou o prodeji podniku na Československou obchodní banku, a. s. a následně smlouvami o postoupení pohledávek na žalobkyni.

Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) dospěl k závěru, že uznání závazku dlužníkem ze dne 2. února 2001 (dále jen uznání závazku ) je neurčité a proto neplatné, pročež nemá účinky předpokládané ustanovením § 407 odst. 1 obch. zák. a právo žalobkyně je promlčeno.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2005, č.j. 19 Co 142/2005-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a uzavřel, že rozhodnutí je věcně správné, byť z jiných důvodů, než na kterých založil své právní posouzení věci soud prvního stupně.

Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že uznání závazku je platným právním úkonem, neboť z jeho obsahu je nepochybné, jaké závazky, ze kterých smluv o úvěru a v jaké výši dlužník uznal. Uznáním závazku je založena vyvratitelná domněnka trvání závazku v době uznání a podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. začala plynout od tohoto uznání nová promlčení lhůta; právo žalobkyně tak není promlčeno.

Uznání závazku podle § 323 odst. 3 obch. zák. - pokračoval odvolací soud - má účinky i vůči ručiteli a s ohledem na vyvratitelnost domněnky trvání závazku, tvrdí-li žalovaná, že závazek v době uznání neexistoval, má důkazní břemeno k tomuto tvrzení. Žalovaná se bránila tvrzením o neúčinnosti smlouvy o úvěru opírajícím se o znění článku 15 smlouvy, podle něhož byla účinnost odložena na dobu po předložení dohodnutých dokladů věřiteli. V této situaci bylo na žalobkyni, aby prokázala, že smlouva nabyla účinnosti a bylo plněno dle účinné smlouvy, když na žalované nelze požadovat, aby prokázala negativní tvrzení. Jelikož žalobkyně nabytí účinnosti smlouvy o úvěru neprokázala, plnila na základě neúčinné smlouvy a za takové plnění žalovaná neručí .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje v závěru, podle kterého smlouva o úvěru nenabyla účinnosti a proto plnění poskytnuté podle této smlouvy, je plněním bez právního důvodu, za které žalovaná neručí. Posoudil-li odvolací soud uznání závazku dlužníkem jako platné, pak otázka nabytí účinnosti smlouvy o úvěru je nadbytečná a předložení listin, na něž byla účinnost smlouvy vázána, není pro přiznání žalovaného nároku relevantní. V důsledku uznání závazku přešla důkazní povinnost o neexistenci závazku v době uznání na žalovanou, která důkazní břemeno v tomto směru neunesla. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, dovolatelka zdůrazňuje, že existuje-li platné uznání závazku, nemůže soud své rozhodnutí opřít o to, že nelze učinit spolehlivý závěr o existenci právního vztahu, ale musí vycházet ze skutečnosti, zda v řízení byla vyvrácena domněnka existence uznaného závazku. Není-li tato domněnka vyvrácena, musí mít soud existenci závazku za prokázanou.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává, je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. l písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, ve výkladu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. a řešení otázky důkazního břemene ohledně (ne)existence uznaného závazku.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (odstavec 3).

Uznáním závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. je založena vyvratitelná právní domněnka o trvání uznaného závazku v okamžiku jeho uznání. Důkazní břemeno trvání závazku v době uznání se tak přesouvá na dlužníka, který - má-li se zprostit povinnosti plnit - musí prokázat, že uznaný závazek neexistuje.

V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož založilo-li uznání dluhu vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 323 odst. 3 obch. zák. má uznání závazku účinky i vůči ručiteli, platí tento závěr i pro případ, je-li žalovaným ručitel.

V rozsudku ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněném v témže časopise č. 7, ročník 2003, pod číslem 113, pak Nejvyšší soud uzavřel, že kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§ 133 o. s. ř.), tímto účastníkem.

Dovodil-li odvolací soud, že uznání závazku dlužníkem je platným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák., je jeho (následné) právní posouzení věci co do řešení otázky důkazního břemene nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl dovolatelkou uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2006

JUDr. Petr Gemmel, v. r.

předseda senátu