29 Odo 1453/2005
Datum rozhodnutí: 29.11.2006
Dotčené předpisy:




29 Odo 1453/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) B. S., zastoupenému a 2) A. W., o zaplacení částky 36,951.699,71 Kč, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 318/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2005, č. j. 22 Co 974/2005-93, takto:

I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 14. června 2005, č.j. 22 Co 974/2005-93, jimiž Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci druhém o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.

II. Ve zbytku se dovolání zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 110.491,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 16. února 2005, č. j. 6 C 318/2004-63, zamítl ve vztahu k oběma žalovaným žalobu o zaplacení částky 36,951.699,71 Kč (výrok I.), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému (výrok II.) a rozhodl, že druhý žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně K. b., a. s. a společností T. O., s. r. o., (dále jen společnost nebo dlužník ) byla uzavřena dne 12. března 1996 smlouva o úvěru č. 71/95, ve znění dodatků č. 1, 2 a 3 (dále jen první smlouva o úvěru ), kterou byl společnosti poskytnut úvěr ve výši 25,000.000,- Kč a dne 15. března 1996 smlouva o úvěru č. 30/96, ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále jen druhá smlouva o úvěru ), kterou byl poskytnut společnosti úvěr ve výši 5,000.000,- Kč. Splnění závazků z obou smluv o úvěru bylo zajištěno ručitelským prohlášením prvního i druhého žalovaného ze dne 12. března 1995 - k první smlouvě o úvěru - do celé výše závazku 25,000.000,- Kč s příslušenstvím a ze dne 15. března 1996 ke druhé smlouvě o úvěru - rovněž do celé výše závazku 5,000.000,- Kč s příslušenstvím. Dne 25. března 1998 společnost písemně uznala závazek z první smlouvy o úvěru ve výši 31,276.195,05 Kč a z druhé smlouvy o úvěru ve výši 6,199.945,42 Kč, poskytnuté úvěry nesplácela a rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 1999 byl na společnost prohlášen konkurs. Právní předchůdkyně žalobkyně přihlásila do konkursu pohledávky z obou smluv o úvěru. Smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 25. března 2000 byly pohledávky z obou smluv o úvěru postoupeny žalobkyni. Žalobkyně byla v konkursu částečně uspokojena, a to částkou 7,852.437,- Kč a 1,640.615,49 Kč. Po splnění rozvrhového usnesení byl konkurs na společnost zrušen, usnesení nabylo právní moci dne 12. listopadu 2002 a ke dni 11. dubna 2003 byla společnost vymazána z obchodního rejstříku.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právně významnou skutečností, s ohledem na námitku promlčení vznesenou prvním žalovaným, je podle ustanovení § 402 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) přihlášení pohledávek z obou smluv o úvěru do konkursu. Uplatněním práva v konkursu se přetrhl běh promlčecí lhůty , a poněvadž věřitelka nebyla v konkursu zcela uspokojena, jde o situaci upravenou v ustanovení § 405 odst. 1 a 2 obch. zák. Po uznání závazku dlužníkem by promlčecí lhůta uplynula 25. března 2002, kdy probíhal konkurs, proto se podle ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. prodloužila do 12. listopadu 2003. Protože však dlužník zanikl výmazem z obchodního rejstříku ke dni 4. března 2003 (správně 11. dubna 2003 ), zánikem právnické osoby podle § 311 odst. 2 obch. zák. zanikl hlavní závazek a přestaly běžet lhůty , respektive promlčecí lhůta hlavního závazku uplynula. Tím odpadla překážka daná § 310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Uplynula-li věřitelce promlčecí lhůta ve vztahu k dlužníkovi dne 11. dubna 2003, pak i v případě prodloužení promlčecí lhůty podle § 405 odst. 2 obch. zák. uplynula rovněž vůči ručiteli dnem 11. dubna 2003. Právo žalobkyně je tak s ohledem na datum podání žaloby promlčeno, a to i ve vztahu k druhému žalovanému, neboť podle § 307 odst. 1 obch. zák. je povinnost více ručitelů plnit věřiteli solidární.

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. června 2005, č.j. 22 Co 974/2005-93, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se prvního žalovaného, včetně výroku II. o nákladech řízení, potvrdil a v části týkající se druhého žalovaného jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným (druhý výrok).

Ve vztahu k prvnímu žalovanému se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je co do úvah o promlčení práva žalobkyně za správné. K tomu uvedl, že přihláška pohledávky podle § 20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV ), má z hlediska uplatnění nároku stejný charakter jako jakýkoliv právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. Skončilo-li konkursní řízení 12. listopadu 2002, je pro posouzení věci rozhodné, zda bylo v tomto řízení o uplatněných nárocích rozhodnuto ve věci samé nebo rozhodnutí vydáno nebylo a uplatní se ustanovení § 405 obch. zák.

S odkazem na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 39/2002 ) odvolací soud konstatoval, že lze-li podle § 45 odst. 2 ZKV na základě seznamu přihlášek vést pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění, je možné tak učinit až po právní moci rozvrhového usnesení, neboť do té doby není závazně stanoveno, které ze zjištěných pohledávek budou uspokojeny a v jakém rozsahu, to znamená, které zaniknou a v jaké výši. Vydání rozvrhového usnesení není exekučním titulem, toto rozhodnutí nemá vliv na skutečnost, zda věřitelé mají za úpadcem pohledávky a v jaké výši, tato jistota byla zjednána zjištěním pohledávek. Seznam přihlášek je podle § 45 odst. 2 ZKV exekučním titulem, není však rozhodnutím a nemá ani účinky rozhodnutí. Z těchto závěrů vyplývá - pokračoval odvolací soud - že v konkursu nebylo vydáno rozhodnutí o uplatněných nárocích a promlčecí doba podle § 405 odst. 1 obch. zák. nepřestala běžet. Poněvadž měla skončit v průběhu konkursu, prodloužila se podle § 405 odst. 2 obch. zák. o jeden rok po skončení konkursu do 12. listopadu 2003. Zánik dlužníka výmazem z obchodního rejstříku nemá na běh promlčecí doby ve vztahu k ručitelům žádný vliv (§ 311 odst. 2 obch. zák). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zamítnutí žaloby proti prvnímu žalovanému je v souladu s § 388 odst. 1 obch. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje v závěru, že v konkursu nebylo vydáno rozhodnutí o nárocích uplatněných žalobkyní, promlčecí lhůta po dobu konkursu nepřestala běžet a uplynula dne 12. listopadu 2003 podle § 405 odst. 1 a 2 obch. zák. Vyjadřuje přesvědčení, že po právní moci usnesení o zrušení konkursu promlčecí doba, jež se podáním přihlášky do konkursu zastavila, počala opět běžet a skončila v listopadu 2005. Podle názoru vyjádřeného v díle Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, v rámci výkladu k ustanovení § 45 odst. 2 ZKV, se zrušením konkursu přetrhne původní promlčecí doba a začne běžet ohledně zjištěné pohledávky promlčecí doba nová. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.

S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním výslovně v obou výrocích týkajících se prvního žalovaného, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci druhém o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.

V potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud shledává dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným pro řešení otázky běhu promlčecí doby v konkursu zjištěné nevykonatelné pohledávky, která nebyla v konkursu zcela uspokojena.

Jelikož vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, podrobil Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením - dovolacímu přezkumu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

S přihlédnutím k době, kdy nabylo právní moci usnesení o zrušení konkursu na majetek dlužníka T. O., s. r. o. po splnění rozvrhového usnesení (12. listopadu 2002), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb.

Při úvaze o možném promlčení uplatněné pohledávky pak Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném v době, kdy mělo dojít k promlčení (12. listopadu 2003). Níže cit. ustanovení obchodního zákoníku však nedoznala změn ani do současné doby.

Podle ustanovení § 20 odst. 8 ZKV (jak platilo i v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka, tj. 4. února 1999), přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu.

Dle ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) ZKV, soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, též po splnění rozvrhového usnesení.

Ustanovení § 45 ZKV pak určuje, že zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l); platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím není dotčena (odstavec 1). Na základě seznamu přihlášek lze pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění (odstavec 2).

Z ustanovení § 402 obch. zák. se pak podává, že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva již v zahájeném řízení.

Podle ustanovení § 405 obch. zák., jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402 až 404 obch. zák., avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet (odstavec 1). Jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení (odstavec 2).

Již v R 39/2002 Nejvyšší soud vysvětlil, že rozvrhové usnesení není exekučním titulem, který by zakládal překážku věci rozsouzené pro řízení o pohledávce, která sice byla v konkursu zjištěna, ale nebyla uspokojena, s tím, že exekučním titulem dle § 45 odst. 2 ZKV je seznam přihlášek (jak dále plyne z dikce posledně označeného ustanovení, o exekuční titul jde jen ohledně té části zjištěné a v konkursu neuspokojené pohledávky, kterou úpadce výslovně nepopřel). Seznam přihlášek Nejvyšší soud tamtéž charakterizoval jako veřejnou listinu, která nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci.

Ustanovení § 402 obch. zák. současně předpokládá, že ke stavení běhu promlčecí doby dochází jakmile byl (věřitelem) učiněn právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva již v zahájeném řízení. Tomuto vymezení pak - se zřetelem k dikci § 20 odst. 8 ZKV - zcela odpovídá přihláška věřitelovy pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka.

Uplatní li věřitel nevykonatelnou pohledávku přihláškou podanou v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka a takto přihlášená a následně i v konkursu řádně zjištěná pohledávka není za trvání konkursu zcela uspokojena, pak platí, že nedošlo-li k potvrzení nuceného vyrovnání, je pravidelným a očekávaným výsledkem konkursního řízení jeho ukončení usnesením o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, které (stejně jako samotné rozvrhové usnesení) není exekučním titulem, na jehož základě by bylo možné pohledávku vymáhat v rozsahu, v němž nebyla uspokojena za trvání konkursu.

S přihlédnutím k účinku, jaký má popěrný úkon dlužníka na seznam pohledávek (srov. opět § 45 odst. 2 ZKV), pak zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení mohou nastat dvě situace:

1) Věřitel, jehož zjištěnou nevykonatelnou pohledávku dlužník v konkursu nepopřel, má v rozsahu, ve kterém nedošlo k uspokojení této pohledávky v konkursu, k dispozici exekuční titul, který není soudním rozhodnutím a jímž je - ve smyslu § 45 odst. 2 ZKV - seznam přihlášek (pohledávka takového věřitele se tedy v neuspokojeném rozsahu stala vykonatelnou).

2) Pohledávka věřitele, jehož zjištěnou nevykonatelnou pohledávku dlužník v konkursu naopak popřel, zůstává v rozsahu, ve kterém nedošlo k uspokojení této pohledávky v konkursu, i nadále pohledávkou nevykonatelnou.

V obou popsaných případech je plně odůvodněno postupovat při úvaze o promlčení pohledávky z obchodního závazkového vztahu podle § 405 obch. zák.

K odkazu dovolatelky na výše cit. dílo lze uvést, že názor tam formulovaný není nikterak zdůvodněn. Ze žádného z ustanovení obchodního zákoníku pak nelze dovodit, že by promlčecí doba, která ve smyslu § 402 obch. zák. a § 20 odst. 8 ZKV přestala běžet přihláškou nevykonatelné pohledávky do konkursu vedeného na majetek dlužníka, měla po zrušení konkursu (podle § 44 odst. 1 písm. b/ ZKV) začít celá běžet znovu. Obdobně to platí pro občanskoprávní závazky (srov. § 112 obč. zák.).

Přitom nelze přehlédnout, že se zřetelem k dikci § 27 odst. 5 ZKV (ať již ve znění platném ke 4. únoru 1999, kdy byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka nebo v době zrušení konkursu), dovolatelce nic nebránilo v soudním uplatnění pohledávky vůči žalovaným coby ručitelům dlužníka i za trvání konkursu vedeného na majetek dlužníka. Výše uvedené úvahy se připínají k osobě dlužníka jen proto, že podle § 310 obch. zák. se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi.

Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že promlčecí doba k části pohledávky žalobkyně splatné do data uznání závazku dlužníkem (rozuměj 25. března 1998) začala plynout podle § 407 odst. 1 obch. zák. od tohoto uznání, a ta část pohledávky, která do doby uznání závazku nebyla splatná, se stala splatnou podle § 14 odst. 1 písm. g) ZKV prohlášením konkursu.

Proto byl-li konkurs zrušen usnesením soudu vydaným podle § 44 odst. 1 písm. b) ZKV (po splnění rozvrhového usnesení), a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. listopadu 2002, pak v rozsahu, v němž pohledávky dovolatelky z obou smluv o úvěru nebyly v konkursu uspokojeny, promlčecí doba k jejich soudnímu uplatnění podle § 405 odst. 2 obch. zák. uplynula 12. listopadu 2003. Závěr odvolacího soudu o promlčení práva žalobkyně na zaplacení žalované částky je tak správný.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahového vymezení) správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a prvnímu žalovanému vznikly náklady za právní zastoupení sestávající z odměny advokáta ve výši 92.775,- Kč podle § 3 odst. 1 bodu 7, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a daně z přidané hodnoty 17.641,50 Kč, celkem ve výši 110.491,50 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. listopadu 2006



JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu