29 Odo 145/2004
Datum rozhodnutí: 09.09.2004
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 145/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovaným 1) J. H., zastoupenému, advokátem, 2) V. P., zastoupenému opatrovnicí V. H., pracovnicí Krajského soudu v Ústí nad Labem, 3) V. B., a 4) B., v. o. s., o zaplacení částky 8,645.142,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 32/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 6 Cmo 309/2002-124, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. ledna 2001, č.j. 26 Cm 32/97- -56, zastavil řízení co do 24 % úroku od 1. dubna 1995 do 24. dubna 1998 a co do 6 % úroku od 25. dubna 1998 do zaplacení (výrok I.) a žalovaným uložil zaplatit žalobkyni částku 8,645.142,- Kč s 18 % úrokem od 25. dubna 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 345.808,- Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku, s tím, že všichni žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně a že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných J. H. a V. P. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Předmětem řízení - pokračoval odvolací soud - je žalobkyní uplatněné právo na zaplacení zbytku nesplaceného úvěru poskytnutého prvnímu žalovanému smlouvou o úvěru ze dne 5. října 1993 (dále jen úvěrová smlouva ) ve výši 8,645.142,- Kč. Vzhledem k odvolacím námitkám prvního žalovaného odvolací soud přezkoumal zejména správnost právního posouzení věci co do závěru o povaze dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě datovaného 23. května 1994 (dále jen dodatek č. 2 ). Přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že dodatek č. 2 je dohodou o přistoupení k závazku podle ustanovení § 533 občanského zákoníku, a to s odkazem na jeho obsah a posloupnost a návaznost právních úkonů jednotlivých účastníků smluvního vztahu (rozuměj dodatků č. 1 a č. 3 k úvěrové smlouvě).

V této souvislosti odvolací soud akcentoval, že v dodatku č. 2 je výslovně uvedeno, že jde o přistoupení k závazku, přičemž žalobkyně (věřitelka) vyslovila souhlas právě s přistoupením k závazku a nikoli s převzetím dluhu.

Výhrady prvního žalovaného, který dodatek č. 2 považoval za dohodu o převzetí svého dluhu čtvrtou žalovanou ve smyslu ustanovení § 531 občanského zákoníku, měl odvolací soud za vyvrácené rovněž tím, že v době jeho uzavření (tj. k 23. květnu 1994) již byli z úvěrové smlouvy zavázáni dva solidární dlužníci (první žalovaný jako úvěrový dlužník a druhý žalovaný, který k tomuto závazku přistoupil dodatkem č. 1 ze dne 10. ledna 1994), v důsledku čehož mohlo dojít jedině k přistoupení dalšího solidárního dlužníka a nikoli k převzetí dluhu jednoho ze dvou solidárních dlužníků, aniž by to bylo v dohodě výslovně uvedeno.

Jelikož odvolací soud neshledal pochybení ani v procesním postupu soudu prvního stupně, který neprovedl důkaz výslechem prvního žalovaného, když měl skutkový stav za dostatečně zjištěný listinnými důkazy, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním dotčeném potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je postižen i procesní vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci , tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Dovolatel zdůrazňuje, že dodatkem č. 2 došlo k převzetí jeho dluhu čtvrtou žalovanou ve smyslu ustanovení § 531 občanského zákoníku, když z obsahu tohoto právního úkonu jednoznačně vyplývá (aniž by pro vyjasnění případných výkladových rozporů bylo třeba použít výkladová pravidla podle ustanovení § 35 občanského zákoníku), že byly splněny všechny zákonné předpoklady k tomu, aby došlo k platnému převzetí dluhu.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož je převzetí dluhu vyvráceno i tím, že v době uzavření dodatku č. 2 byli z úvěrové smlouvy zavázáni dva solidární dlužníci, a proto mohlo dojít jedině k přistoupení dalšího solidárního dlužníka a nikoli k převzetí dluhu jednoho ze dvou solidárních dlužníků, považuje za rozporný s hmotným právem.

Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nepřipustil doplnění dokazování jeho účastnickou výpovědí, popřípadě výpovědí dalších žalovaných či svědků, a to za účelem odstranění pochybností, pokud jde o výklad dodatků k úvěrové smlouvě.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého dodatek č. 2 je smlouvou o přistoupení k závazku ve smyslu ustanovení § 533 občanského zákoníku a nikoli dohodou o převzetí dluhu podle ustanovení § 531 občanského zákoníku, přičemž zmíněný závěr vybudoval na výkladu tohoto právního úkonu (jeho obsahu), posloupnosti a návaznosti právních úkonů jednotlivých účastníků smluvního vztahu a na tom, že žalobkyně (věřitelka) vyslovila souhlas právě s přistoupením k závazku a nikoli s převzetím dluhu.

Přezkum shora uvedeného závěru - dle přesvědčení Nejvyššího soudu - především postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního úkonu, mající význam právě a jen pro projednávanou věc.

Úvahy odvolacího soudu, podle nichž je názor dovolatele ohledně charakteru dodatku č. 2 jako dohody o převzetí dluhu vyvrácen dále tím , že v době jeho uzavření již byli z úvěrové smlouvy zavázáni první a druhý žalovaný a dodatkem č. 2 proto mohlo dojít jedině k přistoupení dalšího solidárního dlužníka a nikoli k převzetí dluhu jednoho ze dvou solidárních dlužníků, a posouzení jejich správnosti z pohledu dovolatelem tvrzeného rozporu s hmotným právem, nejsou pro rozhodnutí významné. Ani jejich případná nesprávnost by totiž nebyla způsobilá ničeho změnit na závěru, podle něhož je sporný právní úkon dohodou o přistoupení k dluhu (založeném na výkladu tohoto právního úkonu a na vyhodnocení okolností, za nichž byl učiněn), ani na závěru o absenci zásadního právního významu přezkumu této právní otázky (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54).

Na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu by ostatně neměla vliv ani akceptace argumentu dovolatele ohledně právního posouzení dodatku č. 2 ve smyslu ustanovení § 531 občanského zákoníku, když vzhledem k absenci souhlasu žalobkyně (která jako věřitelka svolila k přistoupení k dluhu a nikoli k převzetí dluhu) ke změně v osobě dlužníka dojít nemohlo.

Přípustnost dovolání pak není způsobilá založit ani námitka dovolatele o existenci procesní vady, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci , jelikož na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když k výhradám podřaditelným dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).

Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 9. září 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu