29 Odo 144/2001
Datum rozhodnutí: 29.04.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 144/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl ve věci žalobců A) J. Č. a B) J. Č., oba zast. advokátem, proti žalovaným 1) P. Š., a 2) V. Š., oba zast. advokátem, o 682.660,- Kč s přísl. ze směnky, vedené u městského soudu v Praze pod sp. zn. Sm 257/96 k dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.11.2000, č.j. 5 Cmo 664/2000-91, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci B) na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem 7.575,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce.

III. Žalovaní a žalobkyně A) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27.11.2000, č.j. 5 Cmo 664/2000-91 potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. Sm 257/96-83, v němž tento soud odmítl námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu ze 16.5.1996, č.j. Sm 257/96-7; dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a proti svému rozhodnutí nepřipustil dovolání.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že ve svém předchozím usnesení zrušil obdobné usnesení soudu prvního stupně a tak žalovaným umožnil, aby doplnili potřebná tvrzení k námitce, že se v místě doručení i v době doručování směnečného platebního rozkazu nezdržovali.

Žalovaní, přesto, že byli odvolacím soudem poučeni a jsou právně zastoupeni, nesplnili svou povinnost tvrzení ohledně toho, že nebylo možné směnečný platební rozkaz jim doručit náhradním způsobem.

Odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaných na připuštění dovolání a neshledal otázku řešenou ve svém rozhodnutí za zásadní ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2000.

Dovoláním ze dne 11.1.2001 napadli žalovaní výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.

V odůvodnění dovolání žalovaní zejména uvedli, že při doručování směnečného platebního rozkazu došlo k pochybení, neboť byl zasílán jako jediná zásilka na adresu Manželé P. Š., V. Š. , což je v rozporu s judikaturou soudů, např. se stanoviskem Nejvyššího soudu č.j. Prz 36/97, č.j. Rc V/68, rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. Cz 183/67, Rc 19/68. Podle názoru žalovaných měl být směnečný platební rozkaz doručen znovu, a to každému žalovanému zvlášť, čímž by byla žalovaným dána možnost podat námitky ve stanovené lhůtě. Podle žalovaných jim byla v průběhu řízení tímto nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2000, neboť nemohli podat námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Dále žalovaní uvedli, že jim v průběhu řízení nebyla dána možnost osobně vypovídat před soudem, neboť soud prvního stupně ani soud odvolací jednání nikdy nenařídil a tím bylo řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2000.

Žalovaní se dále domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., ve znění účinné do 31.12.2000], neboť nesprávně zhodnotil doručování směnečného platebního rozkazu jednou zásilkou na jedinou doručenku oběma účastníkům naráz jako účinné doručení a proto posoudil podané námitky jako opožděné, přesto, že lhůta k podání námitek nezačala žalovaným běžet.

Dovolání je podle žalovaných přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.200, protože rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a rozhodnutí je v rozporu s uvedenou judikaturou.

Žalovaní proto navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil v plném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V podání z 21.2.2001 se k dovolání vyjádřil žalobce B) a uvedl, že dovolání nepřináší žádné nové právní skutečnosti, na jejichž základě by mělo být usnesení odvolacího soudu zrušeno. Žalobce se ztotožnil s právními názory vyjadřovanými v rozhodnutích soudů nižší instance a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud s ohledem na bod 17, hlavu I, část dvanáctou přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl dovolání podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o. s. ř. ) a podle § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o usnesení, je dovolání proti takovémuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

V daném případě bylo usnesení odvolacího soud potvrzeno usnesením soudu prvního stupně, jimž soud prvního stupně odmítl námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 16.5.1996, č.j. Sm 257/96-7, pro opožděnost.

Z toho je zřejmé, že dovolání není přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř., neboť se nejedná o žádný z případů, popř. rozhodnutí zde uvedených.

Podle § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., ať již jde o přípustnost dovolání vyslovenou soudem či přípustnost dovolání vyplývající z toho, že dovolací soud dospěl k názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je podmínkou přípustnosti to, že jde o rozsudek či usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé.

Dovolání, vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodováno ve věci samé, nemůže být přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř., ani podle odst. 2 téhož ustanovení.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu může být nakonec přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní uvedli, že jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu při doručování směnečného platebního rozkazu odňata možnost jednat před soudem dle ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení tedy je, že v průběhu řízení postupoval soud nesprávně, tj. zejména v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, což způsobilo, že účastník nemohl uplatňovat v řízení svá procesní práva, např. navrhovat důkazy, účastnit se jednání apod. Toto ustanovení však již nedopadá na samotné rozhodnutí, tj. na případné nedostatky při rozhodování, kdy jde obvykle o vadu spočívající v nesprávném posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].

Odnětí možnosti jednat před soudem spatřují žalovaní v tom, že jim nebyl řádně doručen směnečný platební rozkaz a tím byli zkráceni ve svých procesních právech podat včas proti němu námitky.

Ze spisu vyplývá, že směnečný platební rozkaz ze 16.5.1996, č.j. Sm 257/96-7 byl žalovaným doručován jako jedna zásilka určená do vlastních rukou, s adresou Manželé P. Š., V. Š., U. r. 137, V. . Písemnost byla uložena na poště 4.6.1996, neboť po druhém pokusu o doručení dne 3.6.1996 se zásilku nepodařilo doručit.

Žalovaní podali dne 10.4.1998 námitky proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu a tento den podali i návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek

Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17.4.1998, č.j. Sm 257/96-7 byly námitky žalovaných jako pozdě podané odmítnuty.

Vrchní soud v Praze usnesením ze 6.8.1998, č.j. 5 Cmo 452/98-24 zrušil výše uvedené usnesení Krajského obchodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nebylo rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze 23.11.1998, č.j. Sm 257/96-30 se žalovaným zmeškání lhůty k podání námitek neprominulo. Na základě odvolání žalovaných proti tomuto usnesení poté Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3.3.1999, č.j. 5 Cmo 68/99-43 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu byly poté usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19.4.1999, č.j. Sm 257/96-46, ve znění usnesení z 19.5.1999, č.j. 257/96-54, odmítnuty.

Na základě odvolání žalovaných proti posléze uvedenému usnesení Krajského obchodního soudu v Praze Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.9.19999, č.j. 5 Cmo 367/99-62 toto usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je nutné dát žalovaným možnost, aby prokázali, že se v místě doručení v době, kdy byl doručován směnečný platební rozkaz nezdržovali a proto nemohla být zásilka doručena náhradním způsobem dle § 47 odst. 2 o. s. ř.

Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 2.12.1999, č.j. Sm 257/96-94 námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu opět odmítl.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 13.3.2000, č.j. 5 Cmo 41/2000-80 uvedené usnesení Krajského obchodního soudu v Praze opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení se odvolací soud zabýval otázkou náhradního doručení žalovaným v případě společné zásilky a dospěl k názoru, že náhradní doručení není v tomto případě vyloučeno. Žalovaným však byla znovu dána možnost, aby v dalším řízení prokázali svoje tvrzení, že se v místě doručení směnečného platebního rozkazu nezdržovali.

Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 31.8.2000, č.j. Sm 257/96-83 opět námitky odmítl proto, že žalovaní byli nečinní při prokazování tvrzení, že se v době náhradního doručování nezdržovali v bydlišti (místě doručování). Toto usnesení bylo odvolacím soudem potvrzeno a je napadeno dovoláním.

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaní měli možnost uplatnit svoje procesní práva, což také učinili, a to zejména v jejich odvoláních a soud jim v tom nikterak svým postupem nebránil.

Žalovaní, jak vyplývá z jejich podání, nesouhlasí s právním hodnocením soudů ohledně tzv. náhradního doručení směnečného platebního rozkazu, tj. s tím, že soudy dospěly k závěru, že jim tento platební rozkaz byl doručen náhradním způsobem postupem dle § 47 odst. 2 o. s. ř. Toto hodnocení je však již činností rozhodovací, jde o otázku právního posouzení. Případné nesprávnosti v právním posouzení nemohou být vadou řízení, kterou má na mysli ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a zakládat i přípustnost dovolání, ale mohou být dovolacím důvodem dle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolání není přípustné podle ust. § 238a odst. 1, § 239 odst. 1 a 2 a ani podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Dovolací soud s ohledem na ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) až e) a g) o. s. ř., i když tyto vady nebyly v dovolání uplatněny.

Pokud žalovaní dále namítali, že soud prvního stupně ani soud odvolací nenařídil ve věci jednání, je třeba uvést, že podle § 175 odst. 3, 2. věty o. s. ř. pozdě podané námitky odmítá předseda senátu, aniž by bylo nařizováno jednání. Taktéž odvolací soud nemusí podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nařizovat jednání, směřuje-li odvolání proti usnesení, což je posuzovaný případ.

Nejvyšší soud proto podle § 237 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 odst. 1 a 2, § 242 odst. 3 a § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, 1. věty per analogiam tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci B) na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč (bod 10, hlava I., část dvanáctá zák. č. 30/2000 Sb., § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), neboť procesně zavinili, že dovolání bylo odmítnuto.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 29. dubna 2002

JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.

předseda senátu