29 Odo 1422/2005
Datum rozhodnutí: 29.08.2006
Dotčené předpisy: § 27 odst. 5 předpisu č. 328/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 1422/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně J. V., proti žalované Mgr. V. B., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce K. V., za účasti Finančního úřadu v P. jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 68/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2005, č.j. 15 Cmo 74/2005-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. února 2005, č.j. 22 Cm 68/2003-60, zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen sporné nemovitosti ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a vedlejšího účastníka na straně žalované (výroky II. a III.).

Z odůvodnění rozhodnutí - v návaznosti na obsah spisu - je zřejmé, že soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel ze skutečností, podle kterých:

1) rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. listopadu 1996, č.j. 7 C 70/96-12, který nabyl právní moci 18. listopadu 1996, bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů J. V. a K. V.;

2) J. a K. V. uzavřeli dne 19. prosince 1996 a 19. června 1997 dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle kterých se výlučnou vlastnicí v těchto dohodách specifikovaných nemovitostí stala žalobkyně;

3) Finanční úřad v P. rozhodnutím ze dne 21. května 1998, č.j. 11777/98/142970/323, které nabylo právní moci 1. března 1999, ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vymezil rozsah uplatnění zástavního práva k zajištění daňové pohledávky za úpadcem ve výši 5,552.074,- Kč (splatné 11. dubna 1997), tak, že předmětem zástavního práva jsou sporné nemovitosti. Zástavní právo vzniklo dnem doručení platebního výměru daňovému dlužníku (úpadci) - 12. března 1997;

4) usnesením ze dne 28. ledna 2002 sp. zn. 26 K 4/2002, Krajský soud v Plzni prohlásil konkurs na majetek dlužníka K. V. a správkyní konkursní podstaty ustavil Mgr. V. B.;

5) správkyně konkursní podstaty úpadce žalobkyni ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV ), přípisem datovaným 26. září 2003, doručeným žalobkyni 1. října 2003, vyzvala k vyplacení zajištěné pohledávky nebo ceny zástavy, a to ve lhůtě do třiceti dnů od doručení této výzvy, s tím, že nebude-li požadované plnění do konkursní podstaty poskytnuto, bude zástava (sporné nemovitosti) sepsána do soupisu majetku konkursní podstaty a posléze zpeněžena ve veřejné dražbě;

6) dne 3. listopadu 2003 správkyně konkursní podstaty sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce;

7) Finanční úřad v P. přihláškou ze dne 26. února 2002 přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce mimo jiné daňovou pohledávku ve výši 5,552.074,- Kč a uplatnil právo na její oddělené uspokojení z výtěžku prodeje sporných nemovitostí, přičemž správkyně konkursní podstaty uplatněnou pohledávku včetně práva na oddělené uspokojení uznala;

8) rozsudkem ze dne 9. června 2003, sp. zn. 15 Co 232/2003, Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. února 2003, č.j. 7 C 122/98-71, jímž bylo určeno, že vůči Finančnímu úřadu v P. jsou právní úkony - dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřené žalobkyní a úpadcem ve dnech 19. prosince 1996 a 19. června 1997 neúčinné;

9) žalobkyně je podle výpisu z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro P. k. ze dne 20. prosince 2004 (č.l. 52-53) výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí, které jsou zatíženy zástavním právem ve prospěch Finančního úřadu v P. podle výše zmiňovaného rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva;

10) žalobkyně k výzvě konkursního soudu podala včas žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty.

Odkazuje na shora uvedená skutková zjištění pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná správkyně konkursní podstaty sporné nemovitosti sepsala do konkursní podstaty v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání. Přitom považoval za rozhodující, že vůči vedlejšímu účastníku jsou neúčinné dohody o vypořádání bezpodílového vlastnictví manželů V. , jakož i to, že žalovaná pohledávku vedlejšího účastníka včetně práva na oddělené uspokojení uznala.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. června 2005, č.j. 15 Cmo 74/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, které správně hodnotil a z nichž vyvodil správný právní závěr o nedůvodnosti excindační žaloby. V situaci, kdy bylo prokázáno, že na sporných nemovitostech vázne zástavní právo ve prospěch konkursního věřitele (vedlejšího účastníka) a žalobkyně do rozhodnutí odvolacího soudu nevyplatila zajištěnou pohledávku, ani nesložila cenu zástavy, shledal postup správkyně konkursní podstaty souladným s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV. Navíc - pokračoval odvolací soud - existoval ještě další zákonný důvod pro soupis sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, a to ve smyslu ustanovení § 6 odst. 3 ZKV, když vlastnictví ke sporným nemovitostem žalobkyně nabyla na základě neúčinných právních úkonů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolatelka zejména akcentuje, že ustanovení § 27 odst. 5 ZKV nelze vykládat rozšiřujícím způsobem , postihujícím majetek, který nabyla (resp. zcela podstatně a prokazatelně rozšířila) až poté, kdy bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví dovolatelky a úpadce. Předmětem zrušeného bezpodílového vlastnictví manželů V. totiž byl i rozestavěný dům, který měl v březnu 1996 hodnotu 420.000,- Kč a k datu prohlášení konkursu 2,5 milionu Kč.

Za nesprávnou dovolatelka považuje rovněž argumentaci odvolacího soudu opírající se o ustanovení § 6 odst. 3 ZKV, která - podle názoru dovolatelky - pomíjí skutečnost, že po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů mohla žalobkyně do svého výlučného vlastnictví nabývat majetek, kterému pak náleží ochrana i v případě konkursu vedeného na majetek úpadce.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu i v potvrzujícím výroku ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o nákladech odvolacího řízení. Uvedené výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), přičemž dovolání - oproti očekávání dovolatelky - není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní význam rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka nezpochybňuje závěry soudů nižších stupňů co do existence pohledávky vedlejšího účastníka za úpadcem, ani jejího zajištění zákonným zástavním právem váznoucím na sporných nemovitostech. Žádné námitky neuplatňuje ani v tom směru, že by žalovaná sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, aniž by žalobkyni v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV vyzvala k úhradě zajištěné pohledávky či složení ceny zástavy.

Přitom výhrada, podle které byl do soupisu majetku konkursní podstaty sepsán majetek, který dovolatelka zcela podstatně a prokazatelně rozšířila až v době po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví dovolatelky a úpadce, není pro posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu relevantní, když úprava obsažená v ustanovení § 27 odst. 5 ZKV vychází právě z předpokladu, že jde o majetek osob (odlišných od úpadce), jejichž věci zajišťují pohledávky vůči úpadci. Navíc dovolatelka opomíjí, že dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, na základě kterých se stala výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí, jsou vůči vedlejšímu účastníku neúčinnými právními úkony.

Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani výtka dovolatelky, podle níž po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů mohla do svého výlučného vlastnictví nabývat majetek; na řešení takové otázky totiž právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá, nehledě k tomu, že dovolatelka existenci sporných nemovitostí k datu, k němuž bylo zrušeno její bezpodílové spoluvlastnictví s úpadcem, nezpochybňovala.

Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. srpna 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu