29 Odo 1403/2006
Datum rozhodnutí: 19.10.2006
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 12 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb., § 18 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb.





NEJVYŠŠÍ SOUD


ČESKÉ REPUBLIKY


29 Odo 1403/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Tomáše Brauna, v právní věci žalobce Ing. F. M., proti žalovanému Ing. V. K., jako správci konkursní podstaty úpadce M. D., o určení neexistence soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 18/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č. j. 15 Cmo 52/2006-87, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.933,75 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného JUDr. R. K.


O d ů v o d n ě n í:


Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 4. listopadu 2005, č. j. 43 Cm 18/2004-54, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o určení, že částečná kopie žaloby na vypořádání BSM manželů D., založená na č. l. 1228-1238 ve spise vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 71/95 není soupisem konkursní podstaty podle ustanovení § 18 ZKV . Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu § 80 písm. c/ občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. ), poukazuje dále na to, že nespokojenost účastníka konkursního řízení (zde šlo o konkursního věřitele) s tím, jak správce konkursní podstaty vystupuje při výkonu své funkce (například při sestavování soupisu konkursní podstaty) je řešitelná postupy podle § 12 (ve spojení s § 18) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ).


Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, dožaduje se zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání opírá o zásadní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní význam rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že jeho právní mocí by došlo nastolení možná ustáleného ale nesprávného právního názoru, že účastník konkursního řízení se v průběhu konkursního řízení nemůže domáhat svých práv žalobou podle § 80 písm. c/ o. s. ř. V dovolání pak podrobně snáší argumenty na podporu tvrzení, že jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán.


Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, zdůrazňuje, že účelem žaloby ve své podstatě bylo dosáhnout toho, aby mu jako správci konkursní podstaty úpadce bylo následně uloženo sestavit jiný soupis konkursní podstaty.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) totiž řešil otázku naléhavého právního zájmu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21 nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 90/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a přiléhavě vysvětlil také vazbu na úpravu obsaženou v ustanoveních § 12 a § 18 ZKV. Důvod změnit ustálenou rozhodovací praxi soudů na základě argumentů obsažených v dovolání pak Nejvyšší soud neshledal. V rovině obecného výkladu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. ani v rovině aplikace těchto závěrů na daný případ tedy Nejvyšší soud zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé nespatřuje.


Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto. Procesně úspěšnému žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen vyhláška ).


Sazba odměny za dovolací řízení pak činí podle § 5 písm. c/, ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky 3.100, - Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak jde o částku 1.625,- Kč. S náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 308,75 Kč (zástupce žalovaného osvědčil, že je plátcem této daně) proto dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 1.933,75 Kč.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně 19. října 2006


JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.


předseda senátu