29 Odo 140/2001
Datum rozhodnutí: 19.02.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 140/2001-45

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce 1. J. o. s. J., spol. s r. o., zast. JUDr. P. S., advokátem, proti žalované V. M., podnikatelce, o nařízení předběžného opatření, k dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2001, čj. 7 Co 3260/2000-32, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 1. 2001, čj. 7 Co 3260/2000-32 potvrdil usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 11. 2000, čj. Nc 37/2000-25, který zamítl návrh, aby žalované bylo předběžným opatřením zakázáno nakládat s motorovými vozidly STEYR 19 SPZ JH 92-77, MAN 19 SPZ JHH 50-92 a SPZ JH 97-77, DAF FT 95 SPZ JHH 82-22, FELICIA SPZ JHH 39-14, a přívěsy KÖGEL SPZ JH 88-99 a PANAV SPZ OC 38-52, jakož i s právy, které žalované náleží na základě leasingových smluv, na jejichž podkladě uvedená motorová vozidla užívá. Odvolací soud dále rozhodl o snášení nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by žalovaná jako nájemce z leasingové smlouvy mohla disponovat, tedy i zcizovat předmětné automobily ještě za trvání leasingového vztahu mezi pronajímatelem a žalovanou. Žalobce tak neprokázal své tvrzení, že žalovaná, co by ekonomický nájemce, může dispozicemi s automobily zkrátit práva oprávněného v již zahájeném exekučním řízení, vedeném právě proti žalované. Žalovaná není vlastníkem předmětných věcí a nelze tedy rozhodnout o vydání předběžného opatření s tím, že by jí soud uložil zákaz dispozice s těmito automobily. Toto právo svědčí pouze vlastníku, tedy pronajímateli, předmětných automobilů. Pokud jde o návrh v té části, ve které se žalobce domáhá, aby žalované byl uložen zákaz nakládat s právy, které jí náleží na základě leasingových smluv s ohledem na skutečnost, že předmětné leasingové smlouvy nebyly doloženy, nemůže soud důvodnost nároku žalobce na vydání předběžného opatření v této části posoudit, když není zřejmé, o jaká práva se jedná.

Odvolací soud se na základě těchto skutečností ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a považuje návrh na vydání předběžného opatření o zákazu dispozic jako nedůvodný.

Dovoláním ze dne 1. 2. 2001 napadl žalobce výše uvedené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a navrhl zrušení tohoto usnesení včetně zrušení i rozhodnutí soudu prvního stupně.

V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že soudy obou stupňů neprovedly listinný důkaz leasingovými smlouvami, které se týkají předmětných motorových vozidel, ačkoliv to žalobce navrhoval. Žalobce rovněž označil osobu, která má smlouvy k dispozici a měla by je soudu předložit, a to podle § 129 odst. 2 o. s. ř. Soudy obou stupňů se spokojily konstatováním, že tato osoba na výzvu soudu nereagovala a zásadní důkaz zcela pominuly. Dovolatel v tom spatřuje vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř. ), a to s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolatel, jak vyplývá z výše uvedeného, dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodoval o návrhu na nařízení předběžného opatření, tedy nebylo rozhodováno ve věci samé.

Dovolací soud se proto nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li usnesením rozhodováno ve věci samé, je dovolání přípustné v případech uvedených v § 237 odst. 1 a § 238a odst. 1 o. s. ř.

V dovolání žalobce neuvedl důvod, v němž spatřuje takovou okolnost, která by zakládala přípustnost dovolání. Tímto důvodem přípustnosti dovolání není tvrzená vada řízení spočívající v nedostatcích dokazování, kterou dovolatel označil jako vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť tato vada by event. mohla být pokládána pouze za dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., nikoliv však za důvod přípustnosti dovolání.

Dovolací soud, a to s přihlédnutím k ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. konstatoval, že neshledal, že by předchozí řízení trpělo některou z vad řízení uvedenou v § 237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. (tzv. zmatečností řízení), i když takovouto vadu řízení žalobce v dovolání neuplatnil.

Dále dovolací soud posuzoval, zda dovolání není přípustné podle ust. § 238a odst. 1 písm. a) až f) o.s . ř. a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť usnesením odvolacího soudu nebylo změněno usnesení soudu prvního stupně [ písm. a)], ale toto usnesení bylo potvrzeno a taktéž nejde o rozhodnutí uvedená v písm. b) až f) uvedeného ustanovení.

Pro úplnost je vhodné uvést, že i tehdy měnil-li by odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno o nařízení předběžného opatření, by dovolání nebylo přípustné podle § 238a odst. 1 písm.a), věta za středníkem o. s. ř.

Nejvyšší soud, vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, proto rozhodl tak, že dovolání podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243d odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení a na to, že žalovanému podle spisu v řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 19. února 2002

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu