29 Odo 1363/2004
Datum rozhodnutí: 15.06.2006
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 328/1991Sb., § 27 odst. 1 předpisu č. 328/1991Sb., § 27 odst. 5 předpisu č. 328/1991Sb., § 126 odst. 5 předpisu č. 40/1964Sb., § 126 odst. 5 předpisu č. 191/1950Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 1363/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. F. D., proti žalovaným 1) J. K., 2) Ř. K. s. r. o., za účasti D. M., správkyně konkursní podstaty úpadkyně T., s. r. o. v B., jako vedlejší účastnice řízení na straně žalovaných, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 246/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2004, č. j. 11 Co 769/2002-198, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 22. června 2004, č. j. 11 Co 769/2002-198, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek ze dne 17. července 2002, č. j. 7 C 246/99-152, jímž Okresní soud v Přerově zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaných (J. K. a společnosti Ř. K. s. r. o) domáhal vyklizení ve výroku označených nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně vyvodil ze správně zjištěného skutkového stavu přiléhavé právní závěry. Konkrétně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku oprávněného zásahu správkyně konkursní podstaty úpadkyně T., s. r. o. v B., (soupisem nemovitostí ve vlastnictví žalobce do konkursní podstaty úpadkyně na základě postupu podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen ZKV ) byl žalobce vyloučen z výkonu vlastnického práva k nemovitostem.

Odvolací soud dále přihlédl k novým skutečnostem nastalým po rozhodnutí soudu prvního stupně. Konkrétně poukázal na to, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. května 2003, č. j. 6 Cmo 47/2001-246, potvrdil rozsudek ze dne 20. prosince 2000, č. j. 13 Cm 2/2000-78, v rozsahu, ve kterém Krajský obchodní soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobce vůči správkyni konkursní podstaty úpadkyně T., s. r. o. v B. domáhal i vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně. Vzal též v potaz, že dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004. Konečně přihlédl odvolací soud i k tomu, že 30. dubna 2004 proběhla veřejná dražba dobrovolná, v jejímž rámci nemovitosti vydražila do svého vlastnictví druhá žalovaná (Ř. K. s. r. o), která proto byla zapsána jako nový vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí. Na tomto základě odvolací soud dále uzavřel, že tím, že žalobci zaniklo vlastnické právo k nemovitostem, zanikl rovněž základní hmotněprávní předpoklad pro úspěšné uplatnění ochrany vlastnického práva formou vyklizení podle § 126 občanského zákoníku. Žalobce tak přestal být ve sporu aktivně věcně legitimován.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, odkazuje v této souvislosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ (správně jde o písm. c/) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), uváděje, že podobný případ nebyl dosud judikován . Konkrétně dovolatel namítá, že mnohokráte opakoval (a soudy nižších stupňů pominuly) že smyslem konstrukce vylučující postup správce konkursní podstaty podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečného rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu), je nepochybně zajištění spravedlivého postupu. Je-li tedy jedna osoba (dovolatel) jednak směnečným ručitelem, jednak zástavcem, není možné, aby jiný subjekt získal čerpání pohledávky dvojmo , tj., aby získal peněžní prostředky jak z realizace směnečného rukojemství tak prodejem zástavy prostřednictvím konkursního řízení . Soudy nadto měly možnost seznat dosud neukončené soudní spory, a to:

1) spor o neexistenci zástavního věřitele České spořitelny a. s. (nyní Konsolidační agentury), vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 134/2000,

2) spor o neexistenci zástavního věřitele České republiky - ministerstva zemědělství, vedený u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 40 Co 132/2004,

3) žaloba o neplatnost dražební vyhlášky ze dne 20. dubna 2004 , uplatněná u Krajského soudu v Ostravě, včetně návrhu na předběžné opatření k zastavení dražby sp. zn. 12 Cm 46/2004 a uplatněná k Okresnímu soudu v Přerově dne 24. dubna 2004, sp. zn. 9 C 112/2004 ,

4) žaloba o určení vlastnictví pro neplatnost dražby podaná dne 15. června 2004 u Okresního soudu v Přerově,

5) řízení o ústavní stížnosti dovolatele ze dne 30. května 2004, ve věci vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty.

Podle dovolatele si též nelze nepovšimnout, že Okresní soud v Přerově dne 25. června 2004 pod sp. zn. Nc 1877/2004 vydal usnesení v exekuční věci proti dovolateli k uspokojení pohledávky ze směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. července 1996 ve výši 6.424.123,14 Kč a nákladů předchozího řízení ve výši 258.584,- Kč. Tím dovolatel opět prokazuje dvojí uspokojování z téže pohledávky a protizákonnost postupu . Z uvedeného je patrno - uzavírá dovolatel - že dovolatel při bránění svého vlastnického práva nezanedbal žádnou okolnost. Soudy nižších stupňů pak nevyhodnotily správně nezákonnost jednání správkyně konkursní podstaty, která movité i nemovité věci zahrnula do konkursní podstaty, ačkoliv směnky, z nichž je dovolatel zavázán, takový postup vylučovaly. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vedlejší účastnice ve vyjádření nemá dovolání za důvodné, ztotožňujíc se s rozsudky soudů nižších stupňů.

Dovolání proti napadenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. O případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.

V rovině právního posouzení věci dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení toliko otázku, zda postup podle § 27 odst. 5 ZKV je uplatnitelný, jestliže osoba, která jako zástavní dlužník zajišťuje pohledávku vůči věřiteli z titulu zástavního práva, je současně i směnečným ručitelem dlužníka, pro kterého postup podle uvedeného ustanovení neplatí.

Na řešení této otázky však napadené rozhodnutí nespočívá (její zodpovězení mohlo mít vliv na výsledek řízení o dovolatelově vylučovací žalobě). Byla-li otázka příslušnosti nemovitostí ke konkursní podstatě vyřešena pravomocným zamítnutím vylučovací žaloby, nemá tvrzení, kterým dovolatel nadále brojí proti opodstatněnosti soupisu v řízení, v němž se domáhá vyklizení nemovitostí, žádnou právní relevanci.

Jelikož dovolatel se domáhá vyklizení z titulu vlastnického práva k nemovitostem, pak v situaci, kdy neuspěl s vylučovací žalobou ani v dovolání, přichází v úvahu jen dvě možnosti. Buď byly nemovitosti platně vydraženy (30. dubna 2004) nebo jsou nadále (v souladu s pravomocnými soudními rozhodnutími o zamítnutí vylučovací žaloby) sepsány v konkursní podstatě úpadkyně T., s. r. o. v B. V prvním případě je vlastnicí nemovitostí vydražitelka (druhá žalovaná) a nikoli dovolatel, ve druhém případě má právo s nemovitostmi nakládat (a ochrany proti neoprávněným zásahům se domáhat) správkyně konkursní podstaty (a nikoli dovolatel).

Také k otázce dvojího způsobu zajištění téže pohledávky se Nejvyšší soud již dříve vyjádřil. V usnesení ze dne 26. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1130/2004, správci konkursní podstaty přiznal právo sepsat do soupisu majetku konkursní podstaty předmět zástavy i při souběžném zajištění téže pohledávky zástavním právem a ručením (zde směnečným ručením). Přitom, odkazuje na bod XXXV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 9/2005 a 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že zástavní právo zaniká i tím, že zajištěnou pohledávku uhradí zástavnímu věřiteli namísto dlužníka ručitel (zde směnečný ručitel).

Na zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani (jen) z výčtu dalších sporů, které dovolatel v souvislostmi s nemovitostmi vede.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Toliko v mezích preventivního působení Nejvyšší soud dodává, že očekávání, jež dovolatel spojuje s průběhem jím vyjmenovaných řízení neobstojí ani v rovině konkrétního posouzení věci.

Spory o neexistenci zástavního věřitele nemají žádný vliv na to, zda nemovitosti byly platně zpeněženy v dražbě a stejně tak nelze účinně zpochybnit platnost veřejné dražby dobrovolné žalobou o určení vlastnictví (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003 i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto je Nejvyššímu soudu z jeho další rozhodovací praxe známo, že žaloba o určení vlastnictví již byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 27. dubna 2005, č. j. 7 C 226/2004 53, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2006, č. j. 12 Co 768/2005-85, přičemž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. června 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, zamítl i žalobcovo dovolání. V posledně cit. rozsudku také vysvětlil, proč nemá pro věc význam ani spor o určení neplatnosti dražební vyhlášky. Nejvyššímu soudu nezůstalo utajeno ani to, že dovolatel neuspěl ve věci vylučovací žaloby ani s ústavní stížností; tu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. října 2004, sp. zn. II. ÚS 344/04.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že u žalovaných a vedlejší účastnice, jimž ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 o. s. ř. vzniklo na náhradu těchto nákladů právo, takové náklady zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. června 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu