29 Odo 1335/2006
Datum rozhodnutí: 26.06.2008
Dotčené předpisy: § 708 předpisu č. 513/1991Sb., § 709 předpisu č. 513/1991Sb., § 710 předpisu č. 513/1991Sb., § 303 předpisu č. 513/1991Sb., § 304 předpisu č. 513/1991Sb., § 306 předpisu č. 513/1991Sb.




29 Odo 1335/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Č. r. M.f., proti žalovaným 1) P. s. r. o. v likvidaci, 2) JUDr. P. P., 3) RNDr. J. P., všem zastoupeným JUDr. M. P., advokátkou, 4) Ing. Z. F., zastoupenému JUDr. R. B., CSc., advokátem, a 5) Ing. Z. H., zastoupenému JUDr. M. P., advokátkou, o zaplacení částky 13,052.837,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku, pod sp. zn. 5 C 237/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č.j. 29 Co 399/2005-495, takto:

I. Dovolání se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 29. dubna 2005, č.j. 5 C 237/2003-469, zamítl žalobu, kterou se Č. k. a. (dále jen agentura ) domáhala vůči první žalované P. s. r. o. v likvidaci (dále též jen společnost ) zaplacení částky 7,420.065,65 Kč s 7,3% úrokem z částky 6,700.000,- Kč od 12. ledna 2002 do zaplacení a s 20% z prodlení z téže částky od 12. listopadu 2002 do zaplacení (výrok I.). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 13,052.836,50 Kč se 7,3% úrokem z částky 6,700.000,- Kč od 12. listopadu 2002 do zaplacení a s 20% úrokem z prodlení z téže částky od 12. listopadu 2002 do zaplacení, a to vůči druhému až pátému žalovaným (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VII.).

Soud prvního při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel z toho, že:

1) dne 30. června 1998 byla mezi Č. s., a. s. (dále jen spořitelna ) a společností uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru č. 228-074-98 (dále též jen smlouva o kontokorentním úvěru ), podle níž se spořitelna zavázala poskytnout společnosti krátkodobý kontokorentní úvěr do výše úvěrového rámce 10,000.000,- Kč, a to na financování provozních potřeb, s tím, že úvěr bude veden na běžném účtu (vedeném spořitelnou), a to tak, že spořitelna provede příkazy k platbám nebo poskytne peněžní prostředky ve prospěch společnosti jiným dohodnutým způsobem, i když k tomu společnost nemá na účtu potřebné peněžní prostředky. Konečný termín splatnosti úvěru byl sjednán ke dni 30. června 1999;

2) prohlášeními o ručitelském závazku č. P 181/98, č. P 182/98, P 183/98, č. P 184/98 a č. P 185/98, datovanými 30. června 1998, druhý až pátý žalovaní jako ručitelé ve smyslu ustanovení § 303 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) prohlásili, že uspokojí spořitelnu, jestliže společnost nesplní závazky vzniklé na základě smlouvy o úvěru ze dne 30. června 1998, ve které se strany dohodly o úvěru ve výši 10,000.000,- Kč, a to včetně případných závazků vzniklých odstoupením od smlouvy nebo prohlášení úvěru za splatný věřitelem v určené lhůtě ;

3) dopisem ze dne 5. června 1998 společnost požádala spořitelnu o poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 10,000.000,- Kč, s tím, že úvěr by byl čerpán jednorázově ke dni 1. července 1998 a splacen rovněž jednorázově ke dni 30. června 1999;

4) smlouvou o postoupení pohledávky č. 392 ze dne 30. listopadu 1999 postoupila spořitelna pohledávku vyplývající ze smlouvy o kontokorentním úvěru vůči společnosti K. b. P., s. p. ú.;

5) spořitelna dne 1. července 1998 poskytla na účet společnosti částku 9,998.679,87 Kč a následně dne 13. července 1998 touto částkou vyrovnala debet z předchozí kontokorentní smlouvy ;

Odkazuje na ustanovení § 497 obch. zák., soud prvního stupně uzavřel, že plnění poskytnuté spořitelnou společnosti 1. července 1998 ve výši 9,998.679,87 Kč nebylo plněním ze smlouvy o kontokorentním úvěru. Spořitelna totiž složila na účet společnosti uvedenou částku o jeden den dříve, než byl podán návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí , přestože ve smlouvě o kontokorentním úvěru bylo ujednáno, že dlužník ještě před čerpáním úvěru spořitelně předloží potvrzený návrh na zahájení řízení o povolení vkladu . Agentura navíc neprokázala, že by společnost dala příkazy k čerpání kontokorentního úvěru. Převedla-li spořitelna výše uvedenou částku na starší dluh společnosti z kontokorentní smlouvy uzavřené v roce 1997 , stalo se tak rovněž bez příkazu společnosti.

Proto soud prvního stupně, při respektování skutečnosti, že rozsudkem ze dne 1. října 2004, č.j. 5 C 237/2003-422, pravomocně uložil společnosti zaplatit agentuře částku 5,632.771,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. září 2000 do zaplacení (z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého společnosti na úkor spořitelny plněním bez právního důvodu) žalobu vůči společnosti ve zbývajícím rozsahu zamítl.

V situaci, kdy se druhý až pátý žalovaní jako ručitelé zavázali, že spořitelně uhradí závazek společnosti ze smlouvy o kontokorentním úvěru a nikoli závazek vzniklý z jiného právního důvodu (z bezdůvodného obohacení), shledal vůči nim žalobu nedůvodnou v plném rozsahu.

Krajský soud v Praze k odvolání agentury rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č.j. 29 Co 399/2005-495, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že:

a) společnosti uložil zaplatit agentuře částku 7,420 065,65 Kč s 7,3% úrokem z částky 6,700.000,- Kč od 12. ledna 2002 do zaplacení a s 20% úrokem z prodlení z téže částky od 12. listopadu 2002 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho z žalovaných č. 2) až 5) zaniká v rozsahu plnění povinnosti plnit prvního žalovaného ,

b) druhý až pátý žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně agentuře částku 13,052.836,50 Kč se 7,3% úrokem z částky 6,700.000,- Kč od 12. ledna 2002 do zaplacení a s 20% úrokem z prodlení z téže částky od 12. listopadu 20002 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit ostatním žalovaným, a to včetně prvého žalovaného ,

a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poté, co zopakoval dokazování listinami, a to smlouvou o zřízení a vedení běžného účtu ze dne 13. června 1996, smlouvou o kontokorentním úvěru, ve znění úvěrových podmínek, prohlášeními o ručitelských závazcích druhého až pátého žalovaných ze dne 30. června 1998, upomínkami ze dne 20. prosince 2000, odsouhlasením zůstatku firmy k 31. prosinci 2001 a historií účtu společnosti ke dni 30. září 2003, na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žaloba je zcela důvodná.

Podle odvolacího soudu je nutno vzít v úvahu že kontokorentní úvěry jsou obecně upraveny v ustanovení § 710 obch. zák. a jsou zvláštním druhem úvěru, který je typický právě tím, že je spojen s běžným účtem . Práva a povinnosti stran při uskutečnění těchto plateb se řídí smlouvou o úvěru tak, jak je upravena v ustanovení § 497 a násl. obch. zák., jimiž je čerpán úvěr v rámci dohodnutého limitu . Z běžného účtu dlužníka jsou prováděny platby i tehdy, nejsou-li kryty jeho vlastními prostředky, a to až do výše poskytnutého finančního limitu v daném případě Kč 10 mil . Kontokorentní úvěr se povoluje na určité období a k jeho závěru musí být účet vyrovnán, tj. ke dni 30. června 1999 . Spořitelna umožnila čerpání tohoto úvěru společnosti a je nesporné, že úvěr nebyl splacen, tj. debet nebyl majitelem účtu vyrovnán , pročež agentuře vznikl nárok na zaplacení požadované částky včetně smluveného příslušenství.

V této souvislosti dále odvolací soud akcentoval, že ze smlouvy o kontokorentním úvěru vyplývá oprávnění věřitele vázat čerpání úvěru na předložení dokladů prokazujících vznik jeho zajištění , nicméně záleží pouze na věřiteli v jakém rozsahu a jakým způsobem pohledávku zajistí a zda úvěr poskytne se zajištěním či bez něj . Navíc návrh na povolení vkladu zástavní smlouvy byl ke dni 2. července 1998, k čerpání kontokorentního úvěru došlo v částce 9,998,679,80 Kč až dne 13. července 1998 . V situaci, kdy kontokorentní úvěr poskytnutý spořitelnou podle smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 1. července 1997 nebyl společností ke dni jeho splatnosti vyrovnán (tato skutečnost nebyla mezi účastníky sporná) a běžný účet společnosti se tak nacházel v debetu, postupovala spořitelna správně, vyrovnala-li tento debet poskytnutím finančních prostředků z nové smlouvy .

Vycházeje z toho, že společnosti závazek vůči agentuře ze smlouvy o kontokorentním úvěru, zajištěným prohlášeními o ručení druhého až pátého žalovaných, vznikl, shledal odvolací soud žalobu důvodnou jak ve vztahu ke společnosti, tak i ve vztahu k druhému až pátému žalovaným (§ 303 a § 306 odst. 1 obch. zák.)

Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání.

Čtvrtý žalovaný přitom co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského obchodního řádu (dále jen o. s. ř. ) a zdůraznil, že jeho ručitelský závazek se vztahoval toliko a jedině na uspokojení věřitele - spořitelny a neumožňoval, aby nadále trval i v případě postoupení pohledávky na jakoukoli třetí osobu . Navíc prohlášení o ručení považoval za neurčité, a to vzhledem k vymezení závazku, za jehož splnění dlužníkem se zaručil. Konečně namítl, že i v případě ručení, jak je dovozováno Krajským soudem v Praze, by ručitel neručil za závazek vzniklý na základě uvedené smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 30. června 1998, ale za závazek uhradit debet na běžném účtu dlužníka způsobený opětovným poskytnutím peněžních prostředků na úhradu předcházejícího dosud neuhrazeného úvěru dlužníka, když takovýto závazek není postihován ani výše uvedenou citovanou smlouvou úvěru ze dne 30. června 1998 a ani obecnými úvěrovými podmínkami X./96 .

Jelikož nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 710 obch. zák. a soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

První, druhý, třetí a pátý žalovaní v dovolání zejména zdůrazňují, že výroky rozsudku odvolacího soudu jsou zřejmým popřením zásady akcesority ručení a tudíž jsou v rozporu s hmotným právem , když při případném výkonu rozhodnutí by mohla být po ručitelích požadována až částka 13,052.836,50 Kč s příslušenstvím, tj. více než činí dle dovoláním napadeného rozsudku povinnost první žalované.

Odvolací soud pominul existenci již pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně, které se zcela vypořádalo s žalovanou jistinou , a dovolatelé prezentují úvahu , zda může soud při totožnosti předmětu řízení, resp. stejného nároku, stejných skutkových tvrzení rozhodnout tak, že část žalobního nároku bude přiznána z určitého právního důvodu (v daném případě bezdůvodného obohacení dle soudu prvního stupně) a zbytek nároku je žalobci přiznáván z důvodu vrácení plnění z úvěrové smlouvy ; potud zastávají názor, že zákon takovou situaci nepřipouští . Dále výše uvedení dovolatelé polemizují se závěry odvolacího soudu ohledně důvodu připsání částky na účet ve výši 9,998.679,87 Kč (jde o účet společnosti, na němž byl evidován předchozí nesplacený kontokorentní úvěr ze smlouvy uzavřené 1. července 1997 v částce 9,995.211,32 Kč). Společnost totiž na zmíněný účet uvedenou částku nevložila, ani nedala příkaz k tomu, aby spořitelna uvedenou částku na její účet poskytla ze svých zdrojů. Jelikož důvod pro poskytnutí těchto prostředků spořitelnou z vlastních zdrojů na účet společnosti nebyl dán a rozhodně důvodem nemohla být smlouva o kontokorentním úvěru (poskytnutí prostředků z vlastních zdrojů na účet dlužníka není pojmovým znakem kontokorentního úvěru), dovolatelé (ručitelé) za závazek společnosti k vrácení uvedené částky neodpovídají.

Současně dovolatelé zdůrazňují, že převodem částky 9,998.679,87 Kč na běžný účet společnosti si spořitelna vytvořila předpoklady pro to, aby později (13. července 1998) téměř shodnou sumu mohla převést na starší nesplacený kontokorentní úvěr.

Neobstojí-li závěr odvolacího soudu, podle něhož společnosti vznikl závazek ze smlouvy o kontokorentním úvěru, není správné ani právní posouzení věci odvolacím soudem co do existence ručitelského závazku dovolatelů.

Navíc dovolatelé upozorňují, že byli několikrát upomínáni věřitelem o zaplacení, přičemž věřitel požadoval zaplacení různých částek; potud poukazují na rozpor mezi žalovanou částkou a částkou uvedenou ve výzvě věřitele ručiteli a namítají porušení zásady subsidiarity , na níž spočívá právní úprava vymáhání plnění na ručiteli uvedená § 306 obch. zák. .

Konečně dovolatelé poukazují na pochybení odvolacího soudu spočívající v porušení ustanovení § 157 a § 132 o. s. ř.. Souhlasili sice s tvrzením agentury, že výše debetu je rovna kontokorentnímu úvěru, nicméně tak učinili s výhradou, podle níž spořitelna připsala na účet společnosti bez její žádosti 10,000.000,- Kč a společnost úvěr podle smlouvy o kontokorentním úvěru nečerpala. S uvedenou výhradou se odvolací soud nijak nevyrovnal, ani nevysvětlil, proč spořitelna uzavřela se společností novou smlouvu o kontokorentním úvěru, když na účtu společnosti byl debet ve výši 10,000.000,- Kč vzniklý dle smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené v roce 1997.

Setrvávajíce na námitce, že agentura neunesla důkazní břemeno ohledně poskytnutí finančních prostředků společnosti na základě smlouvy o kontokorentním úvěru, dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Původní žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.

V průběhu dovolacího řízení ke dni 31. prosince 2007 zanikla původní žalobkyně (Č.k. a.) bez likvidace, přičemž jejím právním nástupcem se stala Č. r. M. f. (§ 20 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů). Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 11. června 2008, č.j. 29 Odo 1335/2006-585, ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 a 3 rozhodl, že v řízení bude pokračovat jako s žalobkyní s Č. r. M.f.

Jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal Nejvyšší soud zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 708 obch. zák. (ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o běžném účtu, smlouvy o kontokorentním úvěru a připsání a odepsání peněžních prostředků z běžného účtu společnosti spořitelnou) smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby na určitou měnu běžný účet pro jeho majitele (odstavec 1).

Podle ustanovení § 709 obch. zák. banka je povinna přijímat na běžný účet v měně, na kterou zní, peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a z peněžních prostředků na běžném účtu podle písemného příkazu majitele účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě vyplatit mu požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám. Nevyplývá-li z příkazu doba, kdy má být platba provedena, je banka povinna platbu provést v den, který následuje po doručení příkazu (odstavec 1).

Podle § 710 obch. zák., je-li ve smlouvě stanoveno, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když nemá k tomu potřebné peněžní prostředky na účtu, řídí se práva a povinnosti stran při uskutečnění těchto plateb smlouvou o úvěru (§ 497 a násl.).

Problematikou tzv. kontokorentního úvěru se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 20. května 2005, sp. zn. 32 Odo 466/2005.

V něm zdůraznil, že ustanovení § 710 obch. zák. upravuje možnost, aby se ve smlouvě o běžném účtu smluvní strany dohodly na zřízení tzv. kontokorentního účtu, jenž umožňuje - do sjednané částky - provedení příkazu k platbám, i když k tomu nejsou na účtu potřebné finanční prostředky (tj. možnost povoleného debetu na běžném účtu). Dohoda ve smyslu ustanovení § 710 obch. zák. může být obsažena ve smlouvě o běžném účtu (§ 708 obch. zák.), přičemž vzhledem k jeho dispozitivní povaze (srov. ustanovení § 263 obch. zák.) nelze vyloučit, že dohoda zahrnující toto ujednání bude uzavřena následně; v takovém případě představuje změnu obsahu smlouvy o běžném účtu podle ustanovení § 516 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), spočívající v obecné povaze v rozšíření služeb, jež banka poskytuje majiteli účtu, o závazek realizovat příkazy k platbám i v případě, kdy na běžném účtu není dostatek finančních prostředků.

Dohodou ve smyslu ustanovení § 710 obch. zák., tj. uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru, vedeném na běžném účtu, proto nejsou - není-li dohodnuto jinak - dotčena práva a povinnosti pro smluvní strany z již dříve uzavřené smlouvy o běžném účtu (§ 708 obch. zák.), k němuž je kontokorentní úvěr sjednán.

Z ustanovení § 710 obch. zák. pak nelze dovodit povinnost banky připisovat peněžní prostředky v rozsahu rámce kontokorentního úvěru ve prospěch běžného účtu, když povinnost poskytnout sjednané prostředky splní banka tím, že provede příkazy k platbám. Shora uvedený závěr formulovaný v soudní praxi např. v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2000, sp. zn. 5 Cmo 512/99, sdílí i Nejvyšší soud.

Není-li právně významné, zda peněžní prostředky dle kontokorentního úvěru byly na účet připsány či nikoli, není důvod ani činit rozdíl, pokud jde o oprávnění banky použít peněžní prostředky na běžném účtu na zaplacení svých pohledávek z úvěrů, mezi prostředky na běžný účet připsanými a prostředky poskytnutými bankou v rozsahu kontokorentního úvěru podle ustanovení § 710 obch. zák.

Jelikož od shora uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, je pro řešení otázky, zda spořitelně vznikla vůči společnosti pohledávka ze smlouvy o kontokorentním úvěru, rozhodující, zda spořitelna mohla bez příkazu, popř. souhlasu společnosti (majitele účtu) použít finanční prostředky poskytnuté v rámci sjednaného úvěrového rámce smlouvou o kontokorentním úvěru na úhradu své pohledávky za společností vzniklé podle předchozí smlouvy o kontokorentním úvěru (rozuměj smlouvy uzavřené mezi spořitelnou a společností 1. července 1997 č. 220-096-97).

V této souvislosti přitom Nejvyšší soud předesílá, že - jak je zřejmé ze skutkových zjištění odvolacího soudu v návaznosti na obsah spisu - spořitelna a společnost uzavřely 13. června 1996 smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu v české měně (dále jen smlouva o běžném účtu ) podle ustanovení § 708 a násl. obch. zák. (čl. 296-298), přičemž na tomto běžném účtu byl veden jak úvěr poskytnutý smlouvou o kontokorentním úvěru ze dne 1. července 1997, tak i úvěr poskytnutý smlouvou o kontokorentním úvěru ze dne 30. června 1998. Souhlas společnosti s tím, aby spořitelna prováděla úhrady svých splatných pohledávek z úvěru z běžného účtu, na kterém je veden kontokorentní úvěr, a to bez příkazu nebo souhlasu společnosti, pak vyplývá z ustanovení bodu 6. smlouvy o běžném účtu, jakož i z ustanovení VI. smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 1. července 1997 (tuto skutečnost ostatně připustili i žalovaní viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 26. listopadu 2003 - čl. 338 až 340). Ve smlouvě o kontokorentním úvěru ze dne 30. června 1998 se pak smluvní strany (spořitelna a společnost) dohodly, že spořitelna má právo použít k započtení svých pohledávek vzniklých na základě smlouvy peněžní prostředky na běžném účtu uvedeném ve smlouvě, nebo na kterémkoli jiném účtu společnosti vedeném u spořitelny (viz čl. V. smlouvy o kontokorentním úvěru ve spojení s bodem I. obecných úvěrových podmínek č. X/1996). Ze shora uvedeného je pak nepochybné, že oprávnění spořitelny k použití peněžních prostředků na běžném účtu společnosti k úhradě pohledávek z obou smluv o kontokorentním úvěru nebyla omezena konečnými termíny jejich splatnosti (tj. daty 30. června 1998, resp. 30. června 1999), nýbrž - z logiky věci - trvají až do úplné úhrady pohledávek vzniklých z těchto smluv, resp. do zániku vztahu založeného smlouvou o běžném účtu.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož spořitelně vznikla pohledávka vůči společnosti ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 30. června 1998, tak Nejvyšší soud považuje za správný.

Důvodnými Nejvyšší soud neshledává ani další výhrady dovolatelů (ručitelů) co do existence jejich povinnosti k plnění z titulu ručení.

Podle ustanovení § 303 obch. zák., kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.

Podle ustanovení § 304 obch. zák. ručením lze zajistit jen platný závazek dlužníka nebo jeho část. Vzniku ručení však nebrání, jestliže závazek dlužníka je neplatný jen pro nedostatek způsobilosti dlužníka brát na sebe závazky, o němž ručitel v době svého prohlášení o ručení věděl (odstavec 1). Ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 2).

Podle ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. věřitel je oprávněn domáhat splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu.

Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že prohlášení druhého až pátého žalovaných o ručitelském závazku obsahují označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník; plně tak vyhovují požadavku ustanovení § 303 a § 304 odst. 2 obch. zák. (k tomu srov. např. závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, včetně v uvedeném rozhodnutí obsažené argumentace ohledně určitosti zajišťovaného závazku).

Akceptovatelná pak není ani námitka čtvrtého žalovaného o omezení ručitelského závazku pouze na jednoho věřitele (spořitelnu), když obecně takové omezení ručitelského závazku nepochybně možné je (viz rozhodnutí uveřejněné pod číslem 61/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nicméně z obsahu prohlášení o ručitelském závazku takové omezení ani za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. dovodit nelze.

Na důvodnost dovolání pak nelze usuzovat ani z hlediska dovolací argumentace, podle níž spořitelna (popř. její nástupce) ve výzvách k plnění učiněných vůči ručitelům uváděla rozdílné údaje co do výše požadovaného plnění. Je tomu tak již proto, že věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli (§ 306 odst. 1 obch. zák.), aniž by ho k takovému plnění musel předem vyzvat (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp.zn. 29 Odo 405/2005).

Zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu pak nejsou způsobilé ani výhrady dovolatelů, podle nichž jim nebyl znám obsah smlouvy o běžném účtu, ani to, že společnost měla závazek vůči spořitelně ze smlouvy o kontokorentním úvěru vedeném na tomto běžném účtu. To, že kontokorentní úvěry budou vedeny na běžném účtu totiž jednoznačně vyplývá jak ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 1. července 1997, tak ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 30. června 1998, nehledě na to, že druhý až pátý žalovaný v době uzavření smluv o kontokorentním úvěru byli společníky společnosti.

Neopodstatněnou shledává Nejvyšší soud i argumentaci dovolatelů co do jimi tvrzeného porušení ustanovení § 132 a § 157 o. s. ř., když důvod, pro který spořitelna připsala na účet společnosti téměř 10,000.000,- Kč bez žádosti společnosti, není pro rozhodnutí ve věci významný, což platí rovněž o důvodu, pro který spořitelna se společností uzavřela novou smlouvu o kontokorentním úvěru , ačkoli na účtu společnosti byl debet ve výši 10,000.000,- Kč ze smlouvy 1997 . Použila-li spořitelna úvěrové prostředky dle smlouvy o kontokorentním úvěru na úhradu závazku společnosti ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 1. července 1997, realizovala pouze oprávnění založené smlouvou o běžném účtu a postupovala v souladu se smlouvami o kontokorentním úvěru; v tomto jednání spořitelny pak nelze spatřovat důvod, pro který by společnost neměla povinnost plnit dle smlouvy o kontokorentním úvěru a ručitelé závazky vzniklé dle prohlášení o ručení, k tomuto závazku společnosti se vztahující.

Na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrady, že při případném výkonu rozhodnutí by mohla být po ručitelích požadována částka vyšší, než proti hlavnímu dlužníku (společnosti) a že - vzhledem k právní moci vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. října 2004, č. j. 5 C 237/2003-422, jímž bylo společnosti uloženo zaplatit agentuře 5,632.771,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení bezdůvodného obohacení - již odvolací soud nemohl posoudit zbývající část uplatněné pohledávky co do jejího právního důvodu odlišně (jako pohledávky ze smlouvy o kontokorentním úvěru). Výše ručitelského závazku druhého až pátého žalovaných je totiž limitována výší závazku společnosti, přičemž není vyloučeno, aby se věřitel domáhal úhrady pohledávky pouze po ručitelích, aniž by současně žaloval hlavního dlužníka. Akceptace názorů dovolatelů o nemožnosti odlišného právního posouzení pohledávky, jejíž úhrada je předmětem řízení, by znamenala, že by se žalobce dostal do procesní pasti, když není osobou subjektivně legitimovanou k podání odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně a byl by definitivně zbaven možnosti dosáhnout v odvolacím řízení přezkumu správnosti právního závěru soudu prvního stupně, dle kterého nešlo o pohledávku ze smlouvy o kontokorentním úvěru, nýbrž o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení. Navíc z prostého porovnání částek přisouzených agentuře vůči společnosti a ručitelům rozhodnutími soudů nižších stupňů je evidentní, že povinnost k plnění uložená společnosti je v souhrnu vyšší, než povinnost k plnění uložená ručitelům, a to o 11% úrok z prodlení z částky 5,632.771,- Kč za dobu od 1. září 2000 do zaplacení.

Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu