29 Odo 1324/2004
Datum rozhodnutí: 29.03.2005
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 328/1991Sb., § 27 předpisu č. 328/1991Sb.




29 Odo 1324/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce V. Č., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému Ing. J. B., jako správci konkursní podstaty úpadkyně V. S. + S. spol. s r.o., zastoupenému, advokátkou, o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 Cm 5/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2003, č.j. 6 Cmo 116/2001 - 57, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 31. července 2001, č.j. 34 Cm 5/2001 - 16, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyloučení níže popsaných nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně. Odvolací soud vyšel ze zjištění (jež korespondují se zjištěními provedenými soudem prvního stupně), že žalobce se stal podle kupní smlouvy uzavřené dne 13. listopadu 1995 vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 363, katastrální území O. P., obec O., a to pozemku parc. č. 1709, o výměře 179 m2 - zastavěná plocha, objektu bydlení č. p. 87, postaveném na parc. č. 1709 a pozemku parc. č. 1710 - zahrada, o výměře 237 m2. Jde o nemovitosti, na nichž vázne zástavní právo podle smlouvy ze dne 16. května 1995, k zajištění pohledávky zástavního věřitele ze smlouvy o úvěru ze dne 15. května 1995 uzavřené mezi zástavním věřitelem a úpadkyní ve výši 9.900.000,- Kč. Tato pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávky postoupena společnosti K. s.r.o., a přihlášena v konkursu prohlášeném na majetek úpadkyně s právem na oddělené uspokojení podle § 28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ); takto také byla při přezkumném jednání zjištěna. Žalovaný sepsal nemovitosti do konkursní podstaty úpadkyně poté, co žalobce nevyhověl jeho výzvě ze dne 13. září 2000 k vyplacení zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny zmíněných nemovitostí doručené žalobci 23. září 2000. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud posoudil postup žalovaného, pokud nemovitosti sepsal do konkursní podstaty, v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV. Jako nepodstatné pro rozhodnutí ve věci vyhodnotil odvolací soud námitky žalobce spočívající v tom, že prodávající porušili závazek provést výmaz zástavního práva věřitele, a že bratr žalobce do nemovitostí investoval značné finanční prostředky.

Proti rozsudku odvolacího soudu - do výroku ve věci samé - podal žalobce včasné dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolatel namítá, že nemovitosti byly do konkursní podstaty zapsány neoprávněně, jelikož odvolací soud nevzal v úvahu, že jeho bratr investoval do nemovitostí kolem 1,000.000,- Kč, a ohledně této skutečnosti nepřipustil dokazování. Kromě toho poukazoval na to, že žalovaný jej řádně nevyzval k zaplacení zajištěné pohledávky, protože doručená písemná výzva zněla na částku 9,900.000,- Kč, přičemž hodnota nemovitostí i po rekonstrukci nedosahovala ani 28 % částky požadované po něm správcem konkursní podstaty. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření považuje dovolání s poukazem na ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. za nepřípustné.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ani po zvážení všech kriterií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně významné po právní stránce nepokládá.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvod odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Námitka, že dovolací soud nehodnotil investice bratra žalobce do sepsaných nemovitostí, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť pro rozhodnutí ve věci není podstatná. Není totiž způsobilá jakkoli zvrátit závěr o opodstatněnosti soupisu nemovitostí (uvedená okolnost může být pouze důvodem k tomu, aby se bratr žalobce peněžitých nároků vzniklých z bezdůvodného obohacení majetku podstaty investicemi, které na tento majetek vynaložil, domáhal v konkursu vedeném na majetek úpadkyně).

Závěr, že nebyly splněny předpoklady pro soupis nemovitostí podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, účinně nezpochybňuje ani tvrzení dovolatele, že výzva z 13. září 2000 zněla na částku 9,900.000,- Kč, ačkoli hodnota nemovitostí i po rekonstrukci nedosahovala ani 28 % této částky. V tomto ohledu Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr (v rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2004, pod číslem 219), že tvrzení, že částka požadovaná výzvou dle § 27 odst. 5 ZKV neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, je ve sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV) právně významné, jen jestliže osoba, které je výzva určena, uhradila v určené lhůtě do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá. Nadto nelze přehlédnout, že žalobce v mezích této námitky směšuje výši zajištěné pohledávky s cenou nemovitostí (srov. dikci § 27 odst. 5 ZKV).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve výroku na nákladech řízení zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), a řízení nebylo již dříve skončeno (shodně srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu