29 Odo 1318/2006
Datum rozhodnutí: 28.08.2008
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 191/1950Sb., § 19 předpisu č. 191/1950Sb., § 165 předpisu č. 40/1964Sb., § 40 předpisu č. 591/1992Sb.





29 Odo 1318/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně A. C. a. s., proti žalovaným 1) Ing. J. Z., zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, 2) Z. J., , zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, a 3) V. B., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 127/2004, o dovolání prvního a druhého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2006, č.j. 12 Cmo 426/2005-273, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. června 2005, č.j. 36 Cm 127/2004-205, ponechal vůči všem žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. března 2004, č.j. 36 Sm 88/2004-19, jímž uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 6,000.000,- Kč s 6% úrokem od 21. června 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu a náklady řízení.


Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - vyšel z toho, že:


1)dne 30. května 1996 byla mezi I. a p.b., a. s. (dále jen banka ) a společností E. D., a. s. (dále jen společnost ) uzavřena smlouva o úvěru, podle níž banka společnosti poskytla úvěr v částce 25,000.000,- Kč, jehož splacení bylo zajištěno (mimo jiné) vlastní směnkou vystavenou společností nikoli na řad banky na částku 25,000.000,- Kč se splatností shodnou s konečnou splatností úvěru, avalovanou žalovanými (dále jen sporná směnka );


2)smlouvu o převodu směnky ze dne 17. srpna 2001 převedla Č. o. b., a. s. spornou směnku na K. b. P., s. p. ú.;


3)smlouvu o převodu rektasměnky ze dne 5. srpna 2003 převedla Č. k. a. spornou směnku na žalobkyni (označenou původní obchodní firmou A. R. P., a. s.);


4)společnost byla ke dni 27. srpna 2003 vymazána z obchodního rejstříku, poté, co byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen konkurs na její majetek;


5)v konkursu vedeném na majetek společnosti byla Č. k. a. na pohledávku ze smlouvy o úvěru zjištěnou ve výši 35,455.725,20 Kč rozvrhovým usnesením přiznána a následně vyplacena jako oddělené věřitelce částka 1,126.496,10 Kč a jako věřitelce druhé třídy částka 460.364,17 Kč.


Cituje ustanovení § 175 odst. 1 a 4 občanského soudní řádu (dále jen o. s. ř. ), soud prvního stupně shledal opožděnými námitky prvního a druhého žalovaných co do nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a k těmto námitkám nepřihlížel.


Ve vztahu ke včasným a odůvodněným námitkám prvního a druhého žalovaných uzavřel, že převodem sporné směnky na žalobkyni se postavení těchto žalovaných nezhoršilo, když podle ustanovení čl. I § 11 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) lze rektasměnku převést jen ve formě a s účinky obyčejného postupu. Současně - vzhledem k námitce třetího žalovaného - zdůraznil, že doložka hodnota v zástavě na líci směnky je právně bezvýznamná, když nejde o situaci předvídanou ustanovením čl. I § 19 odst. 1 směnečného zákona (uvedená doložka se na směnku nedostala a ani nemohla dostat v souvislosti s rubopisováním směnky, byla tam umístěna při vystavení směnky ).


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2006, č.j. 12 Cmo 426/2005-273, k odvolání prvního a druhého žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto žalovaným potvrdil.


Odvolací soud prvé řadě přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož námitky uplatněné prvním a druhým žalovanými v podáních ze dne 4. a 11. října 2004 (rozuměj námitka nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a námitka, že rektasměnka je směnkou zastavenou) jsou opožděné. V této souvislosti akcentoval, že zásada koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se nevztahuje na námitky procesního charakteru, jež se dotýkají podmínek řízení , přičemž výhradu nedostatku aktivní věcné legitimace pod takové námitky podřadit nelze.


Dále se odvolací soud ztotožnil s hodnocením doložky hodnota v zástavě soudem prvního stupně, když směnku může dát do zástavy její majitel, tj. věřitel ze směnky, za účelem zajištění dluhu majitele směnky, nikoli směnečný dlužník , nehledě na to, že takovou doložku lze připojit k rubopisu (pak jde o zástavní rubopis), nikoli do textu směnky.


Proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyhodnotil námitky prvního a druhého žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu jako nedůvodné.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali první a druhý žalovaný dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu ustanovení § 241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Odvolacímu soudu především vytýkají, že se v rozporu s ustanovením § 103 a § 175 o. s. ř. nezabýval námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně.


Přitom akcentují, že aktivní legitimace k podání žaloby je podmínkou řízení, jejíž nedostatek lze namítat kdykoli za řízení a ke které soud přihlíží z úřední povinnosti ve všech stádiích řízení. V této souvislosti dovolatelé opakují, že žalobkyně směnku nabyla v rozporu s ustanovením § 13 odst. 6 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře) a že v souladu s ustanoveními § 39 a § 40 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen zákon o cenných papírech ) a § 165 až § 167 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) mohla zastavenou směnku Česká konsolidační agentura převést na jiného jedině formou veřejné dražby .


Konečně dovolatelé upozorňují, že v řízení nebyla předložena smlouva o prodeji podniku, uzavřená mezi bankou a Československou obchodní bankou, a. s. ze dne 19. června 2000 a nebylo tak doloženo, jakým způsobem byla směnka mezi shora označenými subjekty převedena.


Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobkyně shledává závěry soudu nižších stupňů správnými a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá.


Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).


Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.


Je tomu tak již proto, že závěr, podle něhož je nedostatek věcné legitimace (aktivní či pasivní) důvodem pro zamítnutí žaloby a nikoli nedostatkem podmínky řízení podle ustanovení § 103 a § 104 o. s. ř., jednoznačně vyplývá např. z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bodu XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000.


Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat ani z pohledu námitky, že rektasměnka byla - vzhledem k doložce hodnota v zástavě - předmětem zástavy a uspokojení se z této směnky bylo možné jen postupem předvídaným ustanovením § 165 a násl. obč. zák. ve spojení s ustanovením § 40 zákona o cenných papírech. Tato námitka byla totiž včas uplatněna pouze třetím žalovaným (a nikoli dovolateli), a navíc vychází z nepřijatelné představy dovolatelů, že dlužník (v daném případě ze smlouvy o úvěru) může dát do zástavy jím vystavenou vlastní směnku (směnku, na kterou má povinnost jako přímý dlužník sám plnit).


Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada, podle níž v řízení nebyla předložena smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi bankou a Československou obchodní bankou, a. s. dne 19. června 2000. Jednak touto výhradou není polemizováno s právním posouzením věci odvolacím soudem, jednak uzavření dotčené smlouvy je známo soudu z jeho činnosti (viz výpisy z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl BXXXVI, vložka 46 a oddíl B, vložka 1351).


Jelikož dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek


V Brně dne 28. srpna 2008


JUDr. Petr G e m m el


předseda senátu