29 Odo 1290/2004
Datum rozhodnutí: 10.05.2006
Dotčené předpisy: § 159a odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 1290/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně M. Č. proti žalovanému Z. d. S., vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 394/2003, o zaplacení 203.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2004, č. j. 7 Co 417/2004-54, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2004, č. j. 7 Co 417/2004-54 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 2 C 394/2003-34 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 2 C 394/2003-34, kterým tento soud rozhodl o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení.

Odvolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně o listinné důkazy, které se nacházejí ve spisu 4 C 1001/96 soudu prvního stupně, jakož i dalšími listinami tohoto soudu.

Z těchto listin zjistil, že spor ve věci 4 C 1001/96 byl zahájen na základě žaloby, která došla Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci 25. listopadu 1996 a žalobkyně se původně domáhala náhrady za znehodnocenou stavbu ve výši 836.456,- Kč. Při jednání 10. března 1998 rozšířila žalobu o 25.340,50,- Kč a při tomtéž jednání vzala žalobu zpět ohledně částky 96.460,- Kč s tím, že tato částka byla plněna dobrovolně. Soud změnu žaloby připustil.

Při jednání dne 25. ledna 2000 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 501.530,- Kč a soud řízení ohledně této částky zastavil.

Rozsudkem ze dne 26. dubna 2000, č. j. 4 C 1001/96-140 uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost poskytnout žalobkyni jako náhradu za znehodnocení vydaných nemovitostí v katastrálním území S. 131.667,- Kč formou postoupení pohledávky, kterou měl vůči F. Ch., s. r. o., L. Ohledně částky 132.133,50,- Kč žalobu zamítl.

Odvolací soud usnesením ze dne 30. října 2001, č. j. 8 Co 1813/2000-244 rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku, kterým soud žalobu částečně zamítl) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení poukázal odvolací soud na to, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února 2001, sp. zn. 26 K 3/2001 byl na majetek společnosti F.Ch., s. r. o., L. prohlášen konkurs, a proto nelze vykrýt případnou náhradu žalobkyně formou postoupení pohledávky žalovaného vůči této společnosti.

Z protokolu o jednání před Okresním soudem v Jindřichově Hradci ze dne 25. listopadu 2003 odvolací soud zjistil, že žalobkyně rozšířila žalobu o (správně na) částku 290.392,50 Kč s tím, že dosud nebylo vydáno znehodnocení ve výši 95.960,- Kč a v pohledávce 203.200,- Kč a k náhradě proto zbývá 290.392,50 Kč.

Žalovaný poukázal na to, že pokud jde o pohledávku 203.500,- Kč spadla F. Ch. s. r. o. L. do konkursu a žalobkyně trvala na tom, že tato pohledávka se vrací zpět žalovanému a žalovaný ji opět jako pohledávku žalobkyně eviduje.

Soud prvního stupně poté rozhodl o připuštění rozšíření žaloby o částku 163.725,50,- Kč. Následně bylo před soudem prvního stupně jednáno o uzavření smíru. Žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky 70.392,50,- Kč a poté byl uzavřen soudní smír, dle něhož se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni 225.000,- Kč, a to ve splátkách, které byly ve smíru dohodnuty. Poslední splátka měla být uhrazena do 31. prosince 2007 a byla sjednána ztráta výhody splátek. Soud prvního stupně uzavřený soudní smír schválil.

Z obsahu spisu podle odvolacího soudu vyplývá, že smír byl uzavřen za situace, kdy účastníci veškeré sporné nároky, týkající se znehodnocení vydaných staveb, vyřešili v uvedeném řízení uzavřeným soudním smírem.

Odvolací soud dále konstatoval, že v projednávané věci zastavil soud prvního stupně řízení s poukazem na ustanovení § 83 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), dle něhož zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Odvolací soud rozhoduje za situace, kdy uvedené řízení již neprobíhá, neboť bylo ukončeno schváleným soudním smírem a usnesení o schválení smíru nabylo právní moci dnem 12. prosince 2003. Existuje proto neodstranitelná překážka řízení, neboť z dokazování provedeného před odvolacím soudem je nepochybné, že v řízení před soudem prvního stupně ve věci sp. zn. 4 C 1001/96 byla komplexně vyřešena náhrada za znehodnocení staveb v Sumrakově a účastníkům v době, kdy uzavírali soudní smír, bylo známo, že dříve postoupená pohledávka, kterou měl žalovaný vůči F. Ch. s. r. o. L. přešla zpět na žalovaného. Tato pohledávka byla zahrnuta do vypořádání. Obecný zmocněnec žalobkyně byl při jednání před soudem prvního stupně dne 25. listopadu 2003 přítomen a z obsahu protokolu o jednání nevyplývá, že by po sdělení žalovaného, že uznává, že tato částka se vrací zpět do vypořádání v uvedeném sporu, cokoli proti této skutečnosti namítal. Jestliže poté vzal žalobu částečně zpět a uzavřel jako zástupce žalobkyně soudní smír, nelze podle odvolacího soudu dovodit nic jiného, než to, že soudním smírem byly vypořádány veškeré majetkové nároky, týkající se náhrady za znehodnocenou nemovitost čp. 1 v S. podle zákona o půdě.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dle názoru dovolatelky soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně posoudily obsah soudního spisu vedeného pod sp. zn. 4 C 1001/96 a dospěly k nesprávnému závěru o obsahu schváleného soudního smíru. V průběhu soudního jednání, na němž došlo k uzavření smíru, prostřednictvím svého zástupce uvedla, že dosud bylo vydáno znehodnocení ve výši 95.960,- Kč v býcích a v pohledávce 203.000,- Kč. Zbývá tak k náhradě 295.392,50,- Kč . Z výše uvedeného je podle žalobkyně zcela evidentní, že předmětem řízení byla pouze část celkového nároku žalobkyně, a to část zbývající právě po odečtení již vydaných náhrad, tj. částky 95.960,- Kč a předmětné částky 203.000,- Kč.

Dovolatelka tvrdí, že není pravda, že pohledávka 203.000,- Kč byla součástí soudního smíru. Na jednání konaném dne 25. listopadu 2003 byla žaloba rozšířena o 163.725,50 Kč, a to výlučně z důvodu znaleckého posudku Ing. P., který dospěl k jiné výši znehodnocení. K žádné jiné změně předmětu řízení ze strany žalobkyně nedošlo a jak již bylo uvedeno, žalobkyně výslovně uvedla, že pohledávka 203.000,- Kč není součástí žalované částky 295.392,50 Kč. V zápisu z jednání ani v usnesení samotném není obsažena žádná zmínka o tom, že by strany sporu mezi sebou soudním smírem upravily jiné nároky než ty, které byly žalobou uplatněny, ani není jakkoli naznačeno, že smír upravuje i jiné vztahy než ty, které byly předmětem řízení. Schválený smír rovněž neobsahuje žádný náznak, že strany chtěly mezi sebou upravit komplexně všechny právní vztahy nad rámec daného řízení.

Podle dovolatelky ani jeden z účastníků v průběhu jednání dne 25. listopadu 2003 nenavrhl, aby pohledávka 203.000,- Kč byla v rámci soudního smíru vypořádána, přičemž si obě strany byly vědomy toho, že o této pohledávce je vedeno samostatné soudní řízení u stejného soudu pod sp. zn. 2 C 394/2003, takže pokud by chtěly tuto pohledávku v rámci soudního smíru upravit, nepochybně by tak učinily výslovně a současně by si sjednaly i způsob ukončení tohoto řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Z obsahového hlediska je dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce, zda projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci rozsouzené, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 60/2001, 31/2002 a 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, v době uzavření smíru nebyla pohledávka ve výši 203. 000,- Kč předmětem sporu ve věci sp. zn. 4 C 100/96. Již v (později zrušeném) rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. dubna 2000, č. j. 4 C 1001/96 soud prvního stupně tuto pohledávku žalobkyni nepřisoudil s poukazem na to, že již byla uhrazena převodem pohledávky za F. Ch. s. r. o. L. Z protokolu o jednání dne 25. listopadu 2003 pak plyne, že žalobkyně při rozšíření žaloby, které podle svého vyjádření učinila na základě znaleckého posudku Ing. P. (jenž stanovil náhradu za znehodnocení staveb ve vyšší částce, než posudek předchozí), na částku 290.392,50 Kč vycházela z toho, že dosud bylo vydáno znehodnocení ve výši 95.960,- Kč a v pohledávce 203.000,- Kč a k náhradě proto zbývá 290.392,50 Kč. Z toho lze porovnáním výše jejího nároku podle uvedeného znaleckého posudku s částkou, o kterou rozšířila žalobu, dovodit, že o nárok na zaplacení částky 203.000,- Kč (která dosud nebyla předmětem sporu) žalobu nerozšířila. Částka 203.000,- Kč tedy nebyla předmětem řízení ve věci sp. zn. 4 C 100/96, což ostatně odpovídá tomu, že byla předmětem řízení v projednávané věci, zahájené na základě žaloby ze dne 9. dubna 2003.

To ovšem samo o sobě nebránilo tomu, aby byla i tato částka zahrnuta do soudního smíru zavřeného mezi účastníky, když teorie je jednotná v tom, že smír může svým rozsahem překročit předmět řízení (viz např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2003, s. 331).

Pokud by se však měl soudní smír týkat i nároků, které nebyly předmětem řízení, muselo by to z něj být jasně patrno. Tak tomu ale v projednávané věci není. V soudem schváleném smíru (tak, jak je citován soudy nižších stupňů) se pouze konstatuje, že se žalovaný zavazuje zaplatit žalobkyni částku 225.000,- Kč ve splátkách ve výroku uvedených. Za této situace nelze než dovodit, že se soudní smír týkal pouze nároku uplatněného v řízení, v jehož rámci byl smír uzavřen, a na částku uplatněnou v tomto řízení se tedy nevztahoval. Na tom nemůže nic změnit tvrzení zástupce žalovaného při jednání, že pohledávka 203.000,- Kč se vrací zpět žalovanému, a to tím spíše, že, jak shora uvedeno, ohledně povinnosti žalovaného tuto pohledávku uhradit již probíhal tento spor.

Protože závěr odvolacího soudu o tom, že o pohledávce, která je předmětem sporu v projednávané věci, bylo již rozhodnuto soudním smírem, je nesprávný, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 10. května 2006

JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu