29 Odo 1278/2004
Datum rozhodnutí: 31.05.2005
Dotčené předpisy: § 114b předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 1278/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně A. P., a. s. proti žalovanému Ing. P. L., o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 154/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2004, č.j. 7 Co 1240/2004-58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 30. ledna 2004, č.j. 2 C 154/2003-24, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 500.000,- Kč s 20% úrokem z prodlení z částky 109.748,- Kč od 1. září 2003 do zaplacení a na nákladech řízení 43.000,- Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 114b a § 153a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) - přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že v daném případě byly splněny všechny podmínky vyžadované výše uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu pro vydání rozsudku pro uznání, pročež shledal rozhodnutí soudu prvního stupně z pohledu přípustných odvolacích důvodů (§ 205b o. s. ř.) správným. Přitom akcentoval, že usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř. může být obsaženo - a o tuto situaci v projednávané věci šlo - i ve výroku platebního rozkazu, když v tomto směru odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 16. září 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, zastávaje názor, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [tj. dovolávaje se přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci [odstavec 2 písm. a)] a uplatňuje výhradu existence vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)].

Dovolatel akcentuje, že v případech, kdy žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu, je nutno důsledně postupovat podle ustanovení § 114b odst. 1, 2 o. s. ř.; soud prvního stupně měl proto žalovaného usnesením vyzvat, aby se ve věci vyjádřil. Podle přesvědčení dovolatele tak měl soud doručit současně jednou zásilkou platební rozkaz a usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř., s tím, že v usnesení měl určit lhůtu k podání vyjádření, která počíná ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Pokud by byla důsledně oddělena forma platebního rozkazu od formy usnesení k podání vyjádření, nedošlo by ke zbytečnému nepochopení a nedorozumění účastníka řízení, který zcela zbytečně vlivem nesprávné praxe soudu prvního stupně marně čekal na doručení předmětného usnesení .

Argumentaci odvolacího soudu založenou na akceptaci závěru vysloveného Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 16. září 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, shledává dovolatel nepřípadnou již proto, že v kontinentálním systému práva soudní rozhodnutí nejsou pramenem práva a nejsou tedy právně závazná pro všechny subjekty (vyjma rozhodnutí Ústavního soudu), neboť zavazují pouze účastníky řízení . Navíc odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatel nepovažuje za správné, když zásada, podle níž se podání či rozhodnutí mají posuzovat podle jejich obsahu a nikoli dle jejich formy , se nemůže vztahovat na soudní rozhodnutí.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady akcentující existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, pokud jde o možnost, aby usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř. bylo obsaženo ve výroku platebního rozkazu, je pak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou nejen odkazovaným rozhodnutím ze dne 16. září 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, nýbrž i např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004.

Protože podle přesvědčení Nejvyššího soudu nejsou právní závěry, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, a které byly dovoláním žalovaného zpochybněny, rozporné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (a možnost jejich rozporu s hmotným právem je vyloučena již tím, že jde o výklad ustanovení § 114b o. s. ř.), není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2005



JUDr. Petr Gemmel ,v.r.

předseda senátu