29 Odo 1267/2005
Datum rozhodnutí: 24.11.2005
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 1267/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. L. D., proti žalovanému Ing. P. Ch., o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 366/2002, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2004, č.j. 9 Cmo 206/2004-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 11. února 2004, čj. 50 Cm 366/2002-49, kterým Městský soud v Praze neprominul žalovanému zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu; odvolací soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně do obou jeho výroků, podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a navrhuje napadené usnesení zrušit.

Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na prominutí zmeškání lhůty, není podle občanského soudního řádu přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Dle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo rozhodnuto ve věci samé; takovým usnesením však napadené rozhodnutí není. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto - § 79 odst. 1 o. s. ř. (srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí o prominutí či neprominutí zmeškání lhůty (stejně jako potvrzující usnesení odvolacího soudu), je rozhodnutím procesním, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé.

Zbývá dodat, že dovolání proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, není rovněž podle právní úpravy přípustnosti dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobci podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. listopadu 2005

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.

předsedkyně senátu