29 Odo 1259/2006
Datum rozhodnutí: 24.04.2007
Dotčené předpisy:





29 Odo 1259/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně R. a. s., zastoupené advokátem, proti žalované úpadkyni L. M., o zaplacení částky 117.093,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 57/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2006, č. j. 25 Co 130/2006-47, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 6 C 57/2005-35, Okresní soud v Jičíně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalované domáhala po prohlášení konkursu na majetek žalované zaplacení částky 117.093,79 Kč s 26,35% úrokem z prodlení od 26. března 2005 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku)


Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 12. června 2006 k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).


Odvolací soud (odkazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen stanovisko ) přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobu o zaplacení uvedené částky, podanou proti žalované po prohlášení konkursu na její majetek, je nutno zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace (proto, že oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty přešlo prohlášením konkursu na správce konkursní podstaty). K odvolacím námitkám dodal, že nedostatek pasivní věcné legitimace není nedostatkem podmínky řízení a že soud prvního stupně nepochybil ani v rovině poučovací povinnosti (o prohlášení konkursu na majetek žalované žalobkyni uvědomil a povinnost uvědomit ji o změně v osobě správce konkursní podstaty neměl).


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.


Zásadní právní význam dovolatelka spatřuje v dosavadním různém výkladu předmětného právního problému, tj. zejména s ohledem na ustanovení § 13 odst. 6 a § 22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání a namítá, že odvolací soud se nijak nevypořádal s výhradou, že výzva soudu prvního stupně ze dne 21. října 2005 neobsahuje poučení o tom, kdy se koná první přezkumné jednání a sdělení o změně osoby správce konkursní podstaty. Žalobkyně tak neměla vědomost o přesném datu prohlášení konkursu ani o konání přezkumného jednání. Má za to, že výzvy věřitelům, aby své pohledávky za úpadcem přihlásili u soudu, jenž prohlásil konkurs, jsou soudy formulovány nepřesně a postup soudů není jednotný. Vyjadřuje přesvědčení, že občanský soudní řád neobsahuje ustanovení, podle něhož po prohlášení konkursu nebo po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek do konkursu, nelze již podat žalobu proti úpadci, přičemž prohlášením konkursu nepřihlášené pohledávky nezanikají.


V doplnění dovolání žalobkyně považuje postup soudu prvního stupně za nesprávný, neboť ten vytvořil svým zamítavým rozhodnutím, jež bylo odvolacím soudem potvrzeno, překážku věci rozsouzené zabraňující žalobkyni uplatnit své právo po skončení řízení o konkursu znovu u soudu. Správně mělo být - dle názoru žalobkyně - řízení přerušeno do skončení řízení o konkursu.


Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích, tedy i v rozsahu, ve kterém odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř. ]. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.


Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).


Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.


Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, je pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamná dovolací námitka týkající se vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrada nesprávného procesního postupu soudu, který rozhodnutím ve věci vytvořil překážku věci rozsouzené oproti správnému postupu - dle názoru dovolatelky - jímž mělo být rozhodnutí o přerušení řízení do doby ukončení konkursu na majetek žalované.


Toliko v rámci preventivního působení (a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že zamítavý rozsudek v této věci žádnou překážku věci rozsouzené pro případné uplatnění téhož nároku vůči dlužnici po zrušení konkursu na její majetek nevytváří (novou skutečností, jež takový závěr vylučuje, je v takovém případě zpětný přechod dispozičních oprávnění ze správce konkursní podstaty na dlužnici).


Dovolací námitky k obsahu výzvy věřitelům k přihlášení pohledávek do konkursu, se netýkají věci, žádná takováto výzva nebyla žalobkyni zaslána, a to ani výzva soudu prvního stupně ze dne 21. října 2005 (viz č. l. 26 spisu), jež obsahuje pouze sdělení žalobkyni, že na majetek žalované byl prohlášen před zahájením řízení konkurs a výzvu, zda s ohledem na tuto skutečnost bere žalobu zpět, nebo činí jiné procesní návrhy. Obsahem výzvy věřitelům k přihlášení pohledávek do konkursu a jejími důsledky se soudy nezabývaly, tato otázka nebyla v řízení vůbec řešena. Pro řešení této otázky proto nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena. Jinou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu, dovolatelka Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.


Závěr, na kterém napadené rozhodnutí spočívá, je přitom v souladu s ustáleným výkladem podávaným Nejvyšším soudek k této otázce. Tak již pod bodem XXIII. stanoviska, str. 188-190 (364-366), Nejvyšší soud uzavřel, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní, že žalobu podanou úpadcem po prohlášení pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace, a že uvedené závěry se obdobně uplatní, je-li po prohlášení konkursu podána žaloba proti úpadci. Tytéž závěry Nejvyšší soud zopakoval (jako důvod odmítnutí dovolání) v usnesení ze dne 25. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 765/2006, jež se ve skutkové rovině typově shoduje s touto věcí.


Nejvyšší soud proto dovolání i v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) jako nepřípustné.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. dubna 2007


JUDr. Zdeněk Krčmář


předseda senátu