29 Odo 125/2006
Datum rozhodnutí: 30.01.2007
Dotčené předpisy:





29 Odo 125/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně E. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. Č., o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v H. K. pod sp. zn. 34 Cm 126/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 2. listopadu 2004, č.j. 6 Cmo 84/2004-63, ve znění opravného usnesení ze dne 17. ledna 2005, č.j. 6 Cmo 84/2004-73, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7. 575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v P. k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 1. října 2003, č.j. 34 Cm 126/2002-42, jímž Krajský soud v H. K. ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13. května 2002, č.j. 34 Sm 197/2002-14 a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 175,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).


Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a na ustanovení čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) - v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že soud prvního stupně správně nepřihlédl k námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu vzneseným žalovaným po uplynutí třídenní námitkové lhůty , podle nichž směnka kryla závazek společnosti S. Č. CH. M., a. s., přičemž společnost faktury vztahující se ke směnce zaplatila a kauza směnky zanikla. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že směnka vlastní vystavená žalovaným má náležitosti vyžadované čl. I § 75 směnečného zákona a obrana žalovaného založená na výhradě nepředložení směnky k placení není důvodná.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm a) a b) o. s. ř.


Po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje v jeho závěru, že až po podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu uváděl skutečnosti, které rozšiřují okruh podaných námitek, pročež k nim nelze přihlížet. V této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že jím uváděné skutečnosti pouze konkretizují obranu obsaženou ve včasných námitkách.


Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolání, které podle jejího názoru neobsahuje dovolací důvody, bylo zamítnuto.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.


Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).


Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.


Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu o tom, zda výhrada žalovaného, že směnka zajišťovala závazek třetí osoby, který byl splněn, byla uplatněna ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, především postrádá potřebný judikaturní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc. Dovolatel navíc evidentně (a nesprávně) nerozlišuje mezi včas uplatněnou námitkou o zaplacení dluhu ze směnky a následně (a opožděně) vznesenou výhradou splnění směnkou zajištěné pohledávky.


Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s. ř.].


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně 30. ledna 2007





JUDr. Petr Gemmel, v.r.


předseda senátu