29 Odo 1238/2006
Datum rozhodnutí: 28.08.2008
Dotčené předpisy: § 845 předpisu č. 40/1964Sb., § 120 předpisu č. 99/1963Sb.





29 Odo 1238/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. M. R., advokátem, proti žalovanému L. T., zastoupenému JUDr. R. C.Ph.D., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 125/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2006, č.j. 7 Cmo 495/2004-57, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. září 2004, č.j. 3 Cm 125/2004-32, v plném rozsahu zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 3. května 2004, č. j. 3 Sm 28/2004-7, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 65.364,- Kč s 6% úrokem od 18. července 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 218,- Kč a náklady řízení.


Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce půjčil žalovanému částku uvedenou na směnce (65.364,- Kč) a to v souvislosti se vstupem žalovaného do systému společnosti S. I. (dále jen společnost ). Vstup žalovaného do společnosti , pak - pokračoval soud prvního stupně - nelze charakterizovat jako uzavření pracovního poměru či podnikání na základě živnostenského listu, když podle charakteru činnosti této společnosti uváděné ve všeobecných obchodních podmínkách, jakož i na základě právního rozboru advokáta Mgr. K. z Č. T. , šlo jednoznačně o hru, jejímž cílem bylo získat co nejvyšší počet účastníků této hry při co nejvyšším počtu vkladů jednotlivých účastníků .


Cituje ustanovení § 845 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), soud prvního stupně shledal důvodnou námitku žalovaného, podle níž není směnka vymahatelná, neboť její vystavení odporuje zákonu. Pokud totiž žalovaná směnka měla zajišťovat pohledávku z půjčky poskytnutou vědomě žalobcem žalovanému do hry ve společnosti, nelze pohledávku ze hry platně zajistit, a to ani směnkou. Žalovaná směnka má tak nedovolenou kauzu, a proto takovou směnku nelze vymáhat .


Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. února 2006, č.j. 7 Cmo 495/2004-57, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.


Odvolací soud především vytknul soudu prvního stupně, že své rozhodnutí založil na skutkových zjištěních, jež nemají oporu v provedeném dokazování a ani jiným způsobem nevyšly v řízení najevo. Mezi účastníky sice bylo nesporné, že vystavená směnka sloužila k zajištění závazku žalovaného ze smlouvy o půjčce, přičemž žalobce si byl vědom toho, že poskytnuté finanční prostředky budou žalovaným použity k zaplacení vstupního poplatku společnosti, spornou však byla otázka, zda lze činnost této společnosti považovat za hru ve smyslu ustanovení § 845 obč. zák.; přitom takový závěr, podle názoru odvolacího soudu, nelze učinit ze žádného z provedených důkazů. Právní rozbor totiž pouze popisuje a hodnotí činnost společnosti jako zprostředkování prodeje vzdělávacího kurzu firmy F. f. S. A. L. , přičemž účastníkům těchto kurzů je nabízena spolupráce při distribuci předmětného vzdělávacího programu s možností získání předem dohodnuté provize. Z hlediska způsobu prodeje se dle autora rozboru jedná o typický příklad strukturního prodeje zboží či služeb nazývaný rovněž multilevel marketing , jehož principem je vytváření hierarchické sítě dalších prodejců distribuovaných produktů. Z provedených důkazů tak nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že v daném případě nejde o běžnou obchodní činnost založenou na zprostředkování prodeje konkrétních produktů, ale čistě jen o skryté provozování nedovolené (tzv. pyramidové) hry. V situaci, kdy přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) žalovaný jiné důkazy, způsobilé namítanou skutečnost prokázat, nepředložil ani neoznačil, odvolací soud uzavřel, že neunesl důkazní břemeno co do tvrzení, že směnka sloužila k zajištění půjčky poskytnuté vědomě do hry, a uvedenou námitkou se tudíž povinnosti směnku zaplatit neubránil.


Jelikož žalovaný neprokázal ani svá tvrzení stran dohody účastníků o splatnosti poskytnuté půjčky (vázané na získání odměny ze hry ) a kdy namítané nepředložení směnky k placení nemůže mít na povinnost žalovaného směnku zaplatit žádný vliv, neboť žalovaný na směnce vystupuje v pozici výstavce směnky vlastní (přímého směnečného dlužníka), vzniklo žalobci právo požadovat vše, co lze žádat podle čl. I § 48 a § 49 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ).


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že: a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.


Dovolatel akcentuje, že soudy nižších stupňů neprovedly důkaz jeho účastnickou výpovědí, který měl sloužit k prokázání skutečnosti, že aktivity vyvíjené společností ve všech směrech naplňují znaky činnosti, jež je v České republice vnímána jako pyramidová hra . Žalovaný měl ve své výpovědi popsat předmět školení uskutečněného společností, což by prokázalo, že se skutečně jednalo o hru, nikoli o běžnou zprostředkovatelskou činnost .


K argumentaci, že směnka byla emitována za účelem zajištění pohledávky, jež byla vědomě poskytnuta do hry, zdůrazňuje, že u společnosti jde o činnost, kdy účastník do aktivit společnosti vloží peněžní prostředky a čeká, zda následně získá více peněžních prostředků, než kolik vložil. Případný výnos vkladatele není závislý ani na práci, ani na zhodnocení peněžních prostředků, ale na faktu, zda následně přibyde tolik dalších účastníků, aby z vkladů těchto účastníků vkladatel získal výnosy. Proto vyjadřuje přesvědčení, že shora popsaná aktivita společnosti je hrou.


Uzavíraje, že provozování hry S. je českými soudy kvalifikováno jako trestný čin nedovolené hry a sázky a vtahování dalších účastníků do této hry je kvalifikované jako pomoc při výše uvedeném trestném činu (vtažení žalovaného do nepoctivé hry S. je nepochybně i jednáním, které se příčí dobrým mravům), dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.


Nejvyšší soud, respektuje zásadu koncentrace směnečného řízení (§ 175 odst. 1 o. s. ř.) a jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal zejména správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož se žalovanému nepodařilo prokázat, že směnkou zajištěná pohledávka je pohledávkou z půjčky do hry.


Podle ustanovení § 845 odst. 1 obč. zák. výhry ze sázek a her nelze vymáhat; vymáhat nelze ani pohledávky z půjček, poskytnutých vědomě do sázky nebo hry. Takové výhry a pohledávky nelze ani platně zajistit.


Právní teorie vymezuje pojem hry následovně.


Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 241, uvádí, že hra může být jednostranná, když slibuje jedna strana druhé straně plnění závislé na výsledku hry, která se hraje podle určitých pravidel, nebo dvoustranná (vícestranná), když se jí účastní více stran. Na rozdíl od sázky předpokládá hra určitou činnost stran (fyzickou nebo duševní, typicky sportovní soutěže). Podmínkou platnosti hry je zachování stanovených nebo dohodnutých pravidel.


V pojetí občanského zákoníku je hra smlouvou, kterou se jedna strana zavazuje, že poskytne druhé smluvní straně plnění pro případ, že nastane určitá událost. Od sázky se hra liší především tím, že dosažení události je závislé na činnosti některé či obou smluvních stran, která probíhá podle stanovených herních pravidel. Není rozhodné, zda hra vyžaduje určité intelektuální, kombinační či jiné schopnosti, stejně tak není podstatné, na kolik se tyto schopnosti podílejí na výsledku hry a nakolik je výsledek hry určen náhodou. Smlouva o hře je zásadně úplatná. Pokud by mezi stranami nebyla sjednána úplata, nebylo by možno hovořit o výhře, která je pojmovým znakem smlouvy o hře. Závazek poskytnout plnění (výhru), který je předmětem hry, může být peněžitý i nepeněžitý, může spočívat v činnosti i opomenutí. V případě, že je smlouva o hře oboustranně zavazující, není vyloučeno, aby závazek poskytnout plnění měly strany v různé výši (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1175).


Smlouvu o hře lze vymezit jakožto pojmově smlouvu synallagmatickou, konsensuální, bezformální a odvážnou, která může být uzavřena písemně, ústně i konkludentně. Oproti sázce, kde výsledek záleží na ověření určité události, či na tom, zda určitá událost nastane, aniž by se na ní některý z kontrahentů podílel vlastním přičiněním, u hry je dosažení výsledku nemožné bez uskutečnění určité činnosti jedním, vícero či všemi kontrahenty (srov. JUDr. Tomáš Dvořák, Právník č. 1/2001, str. 60).


Jelikož odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno, že směnka zajišťuje pohledávku z titulu půjčky do hry poskytnuté tomuto žalobcem, Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že otázkou důkazního břemene se zabýval již v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5 ročník 2002, pod číslem 86. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být o věci samé rozhodnuto v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky poučit.


Vycházeje z výše uvedeného vymezení pojmů hry (ve smyslu ustanovení § 845 obč. zák.) a důkazního břemene, Nejvyšší soud souhlasí se závěry odvolacího soudu, podle kterých ze skutkových zjištění nelze dovodit, že: 1/ žalobce poskytl žalovanému půjčku do hry (resp. že vztah vzniklý mezi společností a žalovaným, na základě něhož žalovaný společnosti uhradil částku získanou půjčkou od žalobce, byl hrou) a 2/ vrácení půjčky bylo vázáno získání odměny ze hry ve výši půjčky (vkladu do hry).


Je tomu tak již proto, že činnost, kterou žalovaný mohl (po zaplacení částky, odpovídající výši žalobcem poskytnuté půjčky, společnosti) vykonávat a za kterou mu od společnosti náležela dohodnutá odměna, za účast na hře považovat nelze.


Na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž soudy nižších stupňů neprovedly žalovaným navrhovaný důkaz jeho účastnickou výpovědí. Odvolací soud totiž, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, přiléhavě vysvětlil, proč navržený důkaz neprovedl (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96 a ze dne 8. října 2002, sp.zn. II. ÚS 385/01). S jeho závěrem, že účastnický výslech žalovaného, který by měl odpovědět na otázky, co bylo předmětem školení a jak dlouho se žalovaný v souvislosti se společností školil (viz protokol o jednání ze dne 9. září 2004 - č.l. 31), nesměřoval ke zjištění okolností významných pro řešení otázky, zda v daném případě šlo o hru či nikoli, přitom Nejvyšší soud souhlasí.


Konečně Nejvyšší soud neshledává - z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu - opodstatněné ani výhrady akcentující trestně právní aspekt provozování hry společností a rozpor jednání žalobce (žalovaným tvrzené vtažení do nepoctivé hry ) s dobrými mravy. Neunesl-li totiž žalovaný důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že šlo o půjčku do hry, jsou jeho úvahy o nepoctivosti hry a o vtažení do hry právně nevýznamné.


Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. srpna 2008


JUDr. Petr G e m m e l


předseda senátu