29 Odo 1232/2005
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1232/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. J. F., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Z. d. L. n. D. v likvidaci, proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr. Š. F., advokátkou, o zaplacení částky 1.159.027,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 63/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2005, č. j. 14 Cmo 20/2004-89, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. dubna 2005, č. j. 14 Cmo 20/2004-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce Z. d. L. n. D. v likvidaci) se žalobou podanou 25. dubna 2002 po žalovaném domáhala zaplacení částky 1.159.027,10 Kč s příslušenstvím (specifikovaným úrokem z prodlení). Jistinu žalované částky konkretizovala tak, že sestává z částky 825.000,- Kč, kterou si žalovaný jako likvidátor pozdějšího úpadce měl vyplatit (v době od 28. února 1999 do 25. ledna 2002) jako zálohu na odměnu bez právního důvodu, dále z částky 315.681,60 Kč kterou si žalovaný jako likvidátor pozdějšího úpadce vyplatil (v době od 2. ledna 1998 do 4. února 2002) jako náhradu cestovného a stravného rovněž bez právního důvodu (jelikož nedoložil cestovní příkazy se stručnou zprávou o výsledku pracovní cesty) a konečně o částku 18.345,50 Kč jako náhradu za 2 mobilní telefony a pouzdro, které žalovaný zakoupil ve dnech 12. června 1998, 4. července 2001 a 26. července 2001 a následně nedoložil jejich vyřazení z majetku pozdějšího úpadce.

Rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, č. j. 42 Cm 63/2002-46, ve znění opravného usnesení ze dne 12. března 2003, č. j. 42 Cm 63/2002-51, vydaným jako rozsudek pro uznání, Krajský soud v Hradci Králové uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do konkursní podstaty částku 1.159.027,10 Kč s příslušenstvím (ve výroku specifikovaným úrokem z prodlení).

Soud uzavřel, že ve věci byly ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, jelikož na usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. října 2002 (č. j. 42 Cm 63/2002-43), obsahující výzvu k vyjádření s poučením, že jinak se bude mít za to, že žalovaný nárok uznává, žalovaný nereagoval, ač mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 13. listopadu 2002.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 10. ledna 2005, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2005, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně o věci rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., přičemž v takovém případě jsou odvolacími důvody pouze důvody uvedené v § 205b o. s. ř.; ty však žalovaný v odvolání neuplatnil. I kdyby tak žalovaný učinil, neměl by pravdu, jelikož na výzvu k vyjádření dle § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. z 15. října 2002, jež mu byla doručena do vlastních rukou 13. listopadu 2002, žalovaný nereagoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že se blíže nezabývaly otázkou jeho odměny likvidátora pozdějšího úpadce a vyslovuje přesvědčení, že mu nárok na tuto odměnu vznikl. Dále uvádí, že se nemůže smířit ani s tím, že soudy přisvědčily námitkám správkyně konkursní podstaty, jež s odstupem několika měsíců až let hodnotila účelnost vykonaných služebních jízd, zdůrazňuje, že podle jeho názoru je činnost likvidátora oprávněn hodnotit pouze soud, popřípadě představenstvo družstva.

Dovolatel nepokládá za správný ani závěr soudů, že vycházely z fikce uznání nároku, jelikož se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil. V této souvislosti poukazuje na to, že v dané věci byl vydán platební rozkaz, proti němuž podal odpor; tím dal najevo, že se žalovaným nárokem nesouhlasí. Předpokládal, že soud nařídí jednání, kde blíže ústně vysvětlí skutečnosti týkající se žalovaných částek. Bylo pro něj velmi obtížné podávat vysvětlení k jednotlivým žalovaným položkám, když potřebné účetní doklady již předal správkyni konkursní podstaty.

Žalobkyně ve vyjádření má rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a dovolání neshledává důvodným.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá.

Z argumentace, jež se pojí k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. na přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá - oproti svému mínění - k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K této jeho dovolací argumentaci lze v jednotlivostech uvést následující:

Dovolací námitky zabývající se otázkou opodstatněnosti odměny likvidátora a možnosti správkyně konkursní podstaty posuzovat účelnost likvidátorem provedených služebních jízd, jsou pro věc bez významu vzhledem k omezením, jež odvolání proti rozsudku pro uznání klade ustanovení § 205b o. s. ř. Mohou-li být - jak se podává z označeného ustanovení - u rozsudku pro uznání způsobilým odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř., pak ovšem k argumentům jdoucím mimo takto vymezený okruh odvolacích důvodů nelze přihlédnout ani v mezích dovolacího řízení a důvod připustit dovolání pro jejich posouzení dán není.

K argumentům, z nichž dovolatel usuzuje na nesprávnost závěru, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, Nejvyšší soud uvádí, že ty především měly zaznít v odvolacím řízení; tam je ovšem dovolatel - ač se mu o způsobilém odvolacím důvodu dostalo řádného poučení v rozsudku soudu prvního stupně - neuplatnil. Tím se sám zbavil možnosti jejich projednání v odvolacím řízení (srov. i § 212a odst. 3 o. s. ř.). Ani prostřednictvím těchto argumentů se nadto Nejvyššímu soudu žádná otázka, jejíž řešení by mělo judikatorní přesah, k zodpovězení nepředkládá.

Ustanovení § 114b odst. 2 věty první o. s. ř. výslovně určuje, že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Z dikce § 114b odst. 1 o. s. ř. je též zřejmé, že je rozdíl mezi vyjádřením nesouhlasu se žalobou a obsahem vyjádření k žalobě vyžadovaným podle tohoto ustanovení.

Tvrdí-li dovolatel, že očekával, že po podání oporu proti platebnímu rozkazu soud nařídí jednání, jelikož odporem dal najevo, že se žalovaným nárokem nesouhlasí, uplatňuje tím argumenty, jejichž neopodstatněnost plyne přímo z textu zákona (z § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř.).

K námitce dovolatele, že pro něj bylo velmi obtížné podávat vysvětlení k jednotlivým žalovaným položkám, když potřebné účetní doklady již předal správkyni konkursní podstaty, Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež formuloval v rozsudku ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2006, pod číslem 49. V něm uzavřel, že vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas (srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. - odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. srpna 2007

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu