29 Odo 122/2001
Datum rozhodnutí: 30.05.2002
Dotčené předpisy: § 239 předpisu č. 99/1963Sb., § 1 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb.




29 Odo 122/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice O. P., a. s., o návrhu věřitelů A) J. D., B) C m. f. a. s., C) C r. f. a. s. v likvidaci, a D) Č.k. a., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 K 156/99, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2000, č. j. 1 Ko 160/2000 - 203, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 29. března 2000, č. j. 80 K 156/9954, prohlásil k návrhu věřitelů A) J. D., B) C m. f. a. s., C) C r. f. a. s. a D) K. b. P., s. p. ú. konkurs na majetek dlužnice O. P., a. s. Soud prvního stupně - cituje ustanovení § 1, § 2 odst. 3 a § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdejším znění, to jest ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb. (dále též jen ZKV ) - dospěl k závěru, že navrhující věřitelé doložili své pohledávky za dlužnicí, přičemž její úpadek měl za osvědčený též ze sdělení dalších věřitelů. Dlužnice je tedy v úpadku formou insolvence, neboť není schopna plnit své splatné závazky. Tvrzení dlužnice, že rozhodnutím odvolacích soudů bylo potvrzeno její vlastnictví vůči řadě nemovitostí, nevzal soud v úvahu, uzavíraje, že tato skutečnost by měla vliv jen na posouzení otázky, zda dlužnice je předlužena, nikoli na posouzení její insolvence.

K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. listopadu 2000, č. j. 1 Ko 160/2000 - 165 (nyní č.l. 203), usnesení soudu prvního stupně potvrdil, vycházeje v souladu s článkem II. bodu 3. zákona č. 105/2000 Sb. - ze zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30. dubna 2000. Odvolací soud odkázal na ustanovení § 1 odst. 2 a § 12a odst. 1 ZKV a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně. Ze skutečnosti, že dluh úpadkyně vůči věřitelům C) a D) byl splatný v prvním případě v roce 1995 a ve druhém případě ve splátkách od roku 1995, přičemž k úplnému zaplacení mělo dojít v říjnu 1999, dovodil, že úpadkyně není schopna dostát svým závazkům v časovém horizontu přijatelném pro věřitele. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, maje za to, že otázka, zda soud prvního stupně správně přihlédl k pohledávce věřitele B), ačkoliv tato nebyla doložena pravomocným soudním rozhodnutím, není zásadního právního významu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala úpadkyně včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř., tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).

Rozhodnutí odvolacího soudu má podle dovolatelky po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, neboť řeší celou řadu právních otázek, která nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena. Především - pokračuje dovolatelka - nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena celá řada otázek souvisejících s pohledávkou věřitelky D). Odvolací soud věc nesprávně posoudil v závěru o existenci pohledávky této věřitelky vůči dovolatelce. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací posoudil insolvenci dlužníka jinak než je řešena ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ). Odvolací soud opomněl rozhodnout o připuštění dovolání pro řešení této právní otázky insolvence dlužníka.

Dovolatelka dále snáší v dovolání podrobné argumenty na podporu závěru, že jsou dány jí uváděné dovolací důvody a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Zákonem č. 239/2001 Sb. o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, byla s účinností ke dni 1. září 2001 zřízena Česká konsolidační agentura se sídlem v Praze, Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona je tato právnická osoba právním nástupcem původní věřitelky D) K. b. P., státního peněžního ústavu, která byla ke stejnému dni zrušena. Nejvyšší soud proto jako s účastnící řízení namísto původní věřitelky D) dále jednal s Č. k. a..

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné, jelikož usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím. Napadené rozhodnutí pak nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 odst. 1 o. s. ř. daná věc nesplňuje proto, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí dovolání nepřipustil.

Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolatelkou výslovně uplatňovaného. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z pohledu výše formulovaných zásad Nejvyšší soud napadenému rozhodnutí zásadní význam po právní stránce nepřisuzuje. Oproti mínění dovolatelky neshledává Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů co do pojetí dlužníkova úpadku za rozporná se závěry formulovanými ve výše cit. stanovisku. Shodně s bodem XIV. stanoviska (str. 181 /357/) totiž vycházejí ze zásady, že úpadek dlužníka je ve smyslu § 1 odst. 2 věty první ZKV naplněn proto, že splatné pohledávky věřitelů není schopen (a nikoli jen ochoten) uhradit. V tom, zda obecně správná východiska soudů při zkoumání dlužníkova úpadku obstojí v konkrétní věci (zda v tomto případě vskutku existují pohledávky vůči dlužníku po lhůtě splatnosti, jež dlužník nebyl schopen uhradit) zásadní význam rozhodnutí po právní stránce nespočívá, jelikož řešení takto formulovaného problému svým významem nepřesahuje rámec této věci.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. května 2002

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu