29 Odo 1212/2004
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 1212/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovanému V. H., zastoupenému JUDr. M. F., advokátkou, o zaplacení částky 73.865,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 Cm 640/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2004, č.j. 6 Cmo 218/2003-134, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. října 2003, č.j. 22 Cm 640/94-120, zastavil řízení co do částky 5.470,- Kč (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 68.388,35 Kč (výrok II.), žalobu ohledně částky 6,80 Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2004, č.j. 6 Cmo 218/2003-134, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. změnil tak, že žalobu ohledně částky 19.008,35 Kč zamítl, a co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 49.380,- Kč jej potvrdil. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 49.380,- Kč a výroku o nákladech řízení podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Byť dovolatel výslovně neodkazuje na žádný z dovolacích důvodů vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., je z obsahu dovolání zřejmé, že zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel snáší argumenty na podporu uplatněného dovolacího důvodu a navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, když napadeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnuto v obchodní věi o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Protože dovoláním dotčeným výrokem, tj. výrokem, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 49.380,- Kč, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je pro posouzení otázky přípustnosti dovolání podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.

Předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobkyně o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, bylo zaplacení úroků z úvěrů poskytnutých dle úvěrových smluv č. 5311-1034852-468 a č. 2508-1034852-468 ze dne 27. srpna 1991, uzavřených podle ustanovení § 382a hospodářského zákoníku. Tento žalobkyní tvrzený závazkový vztah účastníků je nepochybně vztahem vzniklým při podnikatelské činnosti obou účastníků a z procesního hlediska tak jde o věc obchodní.

Jelikož výše uvedený závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], dovolací soud se již nezabýval řešením otázky případného splnění dalších podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání pak nemohla být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o opravných prostředcích (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nepřípustným dovolací soud shledává dovolání žalovaného rovněž v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení, když přípustnost dovolání v tomto směru nelze z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání dovodit (viz např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. dubna 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu