29 Odo 1205/2005
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1205/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně K. b., a. s., proti žalovaným 1. úpadkyni Q. T., s. r. o., zastoupené advokátem, 2. H. H., zastoupenému advokátem, 3. J. Š., 4. J. K., 5. V. I., zastoupenému. advokátem a 6. O. I., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 1,966.657,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 141/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2002, č.j. 4 Cmo 620/2000-99, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. února 2000, č.j. 27 Cm 141/96-53, ve znění opravného usnesení ze dne 31. května 2000, č.j. 27 Cm 141/96-87, uložil první žalované zaplatit žalobkyni částku 1,966.657,46 Kč s 25% úrokem z částky 1,891.426,28 Kč od 22. února 1996 do 31. ledna 1998 (výrok I.), žalobu o zaplacení téže částky vůči druhému až šesté žalovaným (jako zástavním dlužníkům), s tím, že splněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost pro další žalované a s tím, že ve vztahu k jednotlivým žalovaným je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku ve výroku specifikovaných nemovitostí (ve vztahu k druhému žalovanému dále jen sporné nemovitosti ) zamítl (výrok II.), řízení co do 25% úroku z částky 1,891.426,28 Kč od 1. února 1998 do zaplacení zastavil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VIII.).

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých :

1) dne 26. února 1993 uzavřela žalobkyně (jako věřitelka) s V. H. (jako dlužníkem) smlouvu o úvěru, na základě které dlužníku poskytla střednědobý účelový úvěr ve výši 2,500.000,- Kč (dále jen smlouva o úvěru ), kterážto částka byla ve dnech 1. března 1993 (2,000.000,- Kč) a 5. října 1993 (500.000,- Kč) převedena na účet uvedený ve smlouvě o úvěru;

2) dne 26. února 1993 byla mezi žalobkyní (jako zástavní věřitelkou) a druhým žalovaným (jako zástavním dlužníkem) uzavřena zástavní smlouva ke sporným nemovitostem ve vlastnictví druhého žalovaného, a to k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přičemž podle dohody stran měla smlouva nabýt účinnosti dnem povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, k němuž následně došlo 2. března 1993;

3) dodatkem č. 2 ke smlouvě o úvěru datovaným 13. května 1993, uzavřeným mezi žalobkyní a první žalovanou jednající V. H., se strany dohodly na změně v subjektu úvěru s tím, že počínaje 3. květnem 1993 je úvěrovým dlužníkem první žalovaná;

4) v listině označené převzetí závazků ze dne 3. května 1993 společníci první žalované F. I., V. H., J. Š. a V. I. prohlásili, že se dohodli na převzetí závazku ze smlouvy o úvěru;

5) v zápise ze dne 19. října 1995 F. I. a V. I. jako společníci první žalované prohlásili, že úvěry dle výše uvedené smlouvy o úvěru přešly na první žalovanou; H. H. současně sdělil , že byl o převodu závazků ze svého synovce na první žalovanou informován, tuto skutečnost vzal na vědomí a vyslovil souhlas s tímto převodem pohledávek a zástavního práva na nový závazek první žalované.

Cituje ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a ustanovení § 151b a § 531 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně prokázala existenci závazkového úvěrového vztahu mezi ní a V. H., včetně nesplacené výše závazku ze smlouvy o úvěru 1,966.657,46 Kč. Dodatkem č. 2 ze dne 13. května 1993 ke smlouvě o úvěru pak první žalovaná bez dohody s původním dlužníkem převzala dluh ze smlouvy o úvěru a stala se tak dlužnicí vedle V. H.. Listinou označenou převzetí závazku ze dne 3. května 1993 přitom k převzetí závazku první žalovanou nedošlo jednak proto, že tato dotčený právní úkon neučinila, jednak proto, že uvedený právní úkon neobsahuje projev vůle dlužníka.

Ve vztahu k druhému až šesté žalovaným soud prvního stupně žalobu zamítl, zdůrazňuje, že přes zápis zástavního práva do katastru nemovitostí ke vzniku zástavního práva v souladu s ustanovením § 151b obč. zák. nedošlo. Podle ujednání smluvních stran totiž měla zástavní smlouva nabýt účinnosti dnem povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, přičemž nebyla-li smlouva účinnou, nemohl být podán na jejím základě návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně a první žalované rozsudkem ze dne 17. října 2002, č.j. 4 Cmo 620/2000-99, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé vůči první žalované potvrdil, ve vztahu k druhému až šestému žalovaným jej změnil tak, že žalobě vyhověl, s tím, že splněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je první žalovaná povinna zaplatit zažalovanou částku jako úvěrový dlužník . V této souvislosti akcentoval, že úmyslem účastníků bylo zaměnit dlužníka z úvěrové smlouvy, jímž byl V. H. za první žalovanou , jejímž společníkem a jednatelem jmenovaný byl. Přitom úmysl první žalované nastoupit do úvěrového vztahu za úvěrového dlužníka byl vyjádřen v listině označené převzetí závazku , která splňuje požadavky vyplývající z ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. V situaci, kdy předmětná listina byla podepsána jednatelem první žalované a kdy ji podepsal rovněž V. H. (původní dlužník ze smlouvy o úvěru) a kdy ke změně v osobě úvěrového dlužníka dala souhlas i žalobkyně (viz dodatek č. 2 ke smlouvě o úvěru), shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně ohledně pasivní věcné legitimace první žalované správným.

Posuzuje důvodnost žalobou uplatněného nároku ve vztahu k druhému až šesté žalovaným, dospěl odvolací soud k závěrům od soudu prvního stupně odlišným. Především akcentoval, že ze zástavní smlouvy nelze dovodit úmysl účastníků vázat vznik zástavního práva na splnění jiné než zákonné podmínky (tj. vkladu do katastru nemovitostí), pročež ujednání o účinnosti zástavní smlouvy považoval za nadbytečné. V situaci, kdy podle výše zmíněné zástavní smlouvy zástavní právo ke sporným nemovitostem vzniklo a kdy se pohledávka žalobkyně (zástavní věřitelky) zajištěná zástavním právem stala splatnou 19. února 1996 (uplynutím jednoho měsíce poté, kdy byl úvěrový dlužník vyzván k úhradě celého dluhu), nejpozději však 25. ledna 1997, kdy nastala konečná splatnost úvěru, vzniklo žalobkyni právo na uspokojení pohledávky ze zástavy, a to v souladu s ustanovením § 151a odst. 1 a § 151f obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998). Za nevýznamnou považoval rovněž výhradu žalovaných, že k zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru nebyl vyzván V. H., když - na rozdíl od ručení - na existenci takové výzvy občanský zákoník vznik práva zástavního věřitele požadovat plnění po zástavním dlužníku neváže. Konečně jako nedůvodnou vyhodnotil námitku promlčení uplatněnou druhým až šestou žalovanými, jelikož žalobkyni vzniklo právo na plnění vůči zástavním dlužníkům nejdříve 26. ledna 1995, kdy dlužník přestal plnit úvěrové splátky a žaloba byla podána 1. března 1996.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítaje, že odvolací soud dospěl na základě nedostatečného právního a skutkového hodnocení k nesprávnému právnímu závěru .

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že listina označená převzetí závazku ze dne 3. května 1993 je dohodou o převzetí dluhu podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. Je tomu tak jednak proto, že neobsahuje označení smluvních stran, jednak proto, že V. H. listinu nepodepsal dvakrát, a to jako původní dlužník a jako jednatel první žalované. Navíc V. I., který měl podle názoru odvolacího soudu listinu podepsat jako jednatel první žalované, se jednatelem stal až na základě usnesení rejstříkového soudu ze dne 7. října 1993, tj. k 3. květnu 1993 jako statutární orgán první žalované právní úkony činit nemohl. Navíc ke změně v osobě dlužníka podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. nedala souhlas ani žalobkyně (věřitelka ze smlouvy o úvěru), když v dodatku č. 2 ke smlouvě o úvěru žádný souhlas uveden není. Uvedený dodatek sám o sobě pak není dohodou o převzetí dluhu proto, že podle svého obsahu jde o dohodu o změně subjektů úvěru a nikoli o změně v osobě dlužníka.

V situaci, kdy žalobkyně umožnila čerpání zbytku úvěru ze smlouvy o úvěru třetí osobě (rozuměj první žalované) a to bezesmluvně , byla žaloba s odkazem na plnění z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyní podána opožděně; původnímu dlužníkovi totiž nebyla adresována výzva ke splnění celého dluhu z titulu prodlení s jednotlivými splátkami , pročež nemohlo ani současně dojít ke vzniku nároku na sankční úroky .

Konečně dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně vzniku zástavního práva; akcentuje přitom ujednání, podle něhož zástavní smlouva měla nabýt účinnosti až dnem povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O tento případ jde i v projednávané věci, když rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno 7. února 2000 a odvolací řízení proběhlo, v souladu s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Dovolání druhého žalovaného je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají; Nejvyšší soud proto - jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Při řešení otázky vzniku zástavního práva ke sporným nemovitostem pak odvolací soud správně vycházel z ustanovení § 151b odst. 1 a 2 obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998), přičemž jeho právní posouzení věci je - co do povahy a právních důsledků ujednání o účinnosti zástavní smlouvy a z toho vycházejícího závěru o vzniku zástavního práva - v souladu se závěry formulovanými v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/1998, uveřejněném pod č. 86 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233, s nimiž se plně ztotožnil ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 14. května 2003, sp. zn. 21 Cdo 187/2003, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1026/2005). Námitky dovolatele, vycházející z právního názoru opačného, tak Nejvyšší soud opodstatněnými neshledává.

Jako nedůvodnou Nejvyšší soud hodnotí rovněž námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že první žalovaná převzala dluh V. H. ze smlouvy o úvěru, a to se souhlasem žalobkyně (§ 531 odst. 1 obč. zák.). Právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru totiž odpovídá skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem z provedených důkazů (srov. listina označená převzetí závazku ze dne 3. května 1993, ve spojení s dodatkem č. 2 ke smlouvě o úvěru a zápisem ze dne 19. října 1995), jakož i výkladovým pravidlům obsaženým v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.

V této souvislosti pak Nejvyšší soud doplňuje, že na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu by nic nezměnila ani akceptace námitky dovolatele, podle níž ke změně v osobě dlužníka ze smlouvy o úvěru z V. H. na první žalovanou nedošlo. Nic by se totiž nezměnilo na skutečnosti, že existuje dluh ze smlouvy o úvěru v dovolatelem nezpochybněné výši a že žalobkyně má vůči druhému žalovanému pohledávku z titulu zástavního práva, jímž byla pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěna. Totéž platí o výhradě, podle níž byl úvěr v rozsahu 2,000.000,- Kč čerpán V. H. a ve zbývajícím rozsahu co do částky 500.000,- Kč první žalovanou; v tomto směru je totiž rozhodující, že plnění bylo žalobkyní realizováno v souladu se smlouvou o úvěru převodem na ve smlouvě o úvěru specifikovaný účet.

V situaci, kdy ve smyslu ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. se zástavní věřitel může domáhat uspokojení ze zástavy, není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, tj. kdy předpokladem vzniku práva zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníku není výzva hlavnímu dlužníku k plnění, a kdy vzhledem k datu podání žaloby je zjevně nedůvodná i dovolatelem uplatněná námitka promlčení, Nejvyšší soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné; proto dovolání druhého žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2007



JUDr. Petr Gemmel



předseda senátu