29 Odo 1196/2005
Datum rozhodnutí: 23.05.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 1196/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Dr. V. Š., zastoupeného JUDr. F. P., advokátem proti žalovanému K. J., o zaplacení 1,500.000,- Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 15/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2005, č. j. 4 Cmo 322/2004 - 209, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2005, č. j. 4 Cmo 322/2004 - 209, o nákladech řízení se odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.075,- Kč, do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. září 1998, č. j. 3 Cm 15/96 - 108, tak, že ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. června 1998, č. j. 3 Sm 15/96 90 (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.)

V odůvodnění rozsudku odvolací soud především uvedl, že se zabýval tím, zda žalobce podal odvolání včas a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě.

Podle odvolacího soudu nebyl žalobci doručen rozsudek soudu prvního stupně náhradním způsobem uložením zásilky na poště ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. prosince 2000. Odvolacímu soudu se nepodařilo doplnit chybějící údaje na doručence k zásilce, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně žalobci doručován.

Protože s neúplně vyplněnou doručenkou nelze spojovat účinky náhradního doručení, je třeba vycházet z toho, že napadený rozsudek byl žalobci doručen teprve dne 8. října 1998. Odvolání podané na poště dne 23. října 1998 tak bylo podle odvolacího soudu podáno včas, tj. v zákonné patnáctidenní lhůtě ode dne doručení rozsudku.

Dále se odvolací soud zabýval námitkou neplatnosti směnky pro neurčitost směnečné sumy a uzavřel, že soud prvního stupně tuto námitku správně posoudil jako nedůvodnou s ohledem na stanovisko odvolacího soudu, který k této námitce již dříve zaujal právní názor, že směnka splňuje požadavek určitosti směnečné sumy, neboť výstavce směnky jednoznačně vyjádřil příkaz adresovaný směnečníkovi zaplatit majiteli směnky směnečný peníz v platné měně korunách českých. Proto je dle názoru odvolacího soudu směnka platná.

Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o zprostředkování ze dne 11. května 1995 (dále jen zprostředkovatelská smlouva), ze které vyplývá, že žalovaný hodlá získat finanční prostředky za pomoci žalobce jako zprostředkovatele. V této smlouvě žalovaný dále potvrdil, že obdržel příslib kvalitní bankovní záruky od S. B. C. Důvodem vystavení směnky bylo krytí nákladů zprostředkovatele spojených s naplňováním zprostředkovatelské smlouvy. Zároveň měla zajišťovat vyplacení zprostředkovatelské odměny.

Odvolací soud dovodil, že žalovaný se nemůže úspěšně bránit tím, že žalobci nelze přiznat plnění ze směnky tím, že k žádnému plnění ze smlouvy nedošlo. Z obsahu zprostředkovatelské smlouvy podle odvolacího soudu vyplývá, že splatnost směnky není vázána na splnění účelu smlouvy, takže je zcela nerozhodné, že před splatností směnky žalovaný úvěr nezískal.

Podle ustanovení článku III. smlouvy o zprostředkování měl žalobce jako zprostředkovatel povinnost vrátit směnku žalovanému jen v případě, že jednání s finančním poskytovatelem za jeho účasti bude marné a současně neporuší svou povinnost předložit kvalitní bankovní záruku od S. B. C.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že žalovaný tuto bankovní záruku nepředložil. Dopis ze dne 26. dubna 1995 od B. (B. F. I.) je pouze podmíněným příslibem zprostředkování bankovní záruky. Podmínky, za kterých byl žalobce povinen směnku žalovanému vrátit, tedy podle soudu nenastaly.

Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podal žalovaný dovolání, poukazuje co do jeho důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel odkazuje na námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu a zdůrazňuje, že jej žalobce dne 10. května 1995 při podpisu smlouvy o zprostředkování, kterou připravil, uvedl v omyl, když nazval bankovní záruku ze dne 26. dubna 1995 od B. B. F. I. kvalitním příslibem. Dovolatel tvrdí, že byl přesvědčen, že žalobce jako bývalý bankovní úředník zvolený postup garantuje . V této souvislosti dovolatel namítá též, že soud neprovedl důkaz výslechem svědka J. K., který opakovaně navrhoval.

Dovolatel dále argumentuje předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu, který rozsudek Vrchního soudu ze dne 12. dubna 2001, č. j. 4 Cmo 88/99 113 zrušil. Namítá, že odvolací soud nerespektoval uvedené rozhodnutí, když nevyzval poštu k doplnění potřebných údajů, na základě kterých by bylo možno učinit závěr o možném náhradním doručení, do doručenky, z čehož by se dle dovolatele dalo dovodit, že odvolání žalobce ze dne 20. října 1998 proti rozsudku Krajského obchodního soudu bylo podáno opožděně.

Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání žalovaného nejprve zabývá otázkou doručení, dále otázkou platnosti směnky a snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu, které považuje za správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozhodnutí).

Dovolání proti výroku o nákladech odvolacího řízení Nejvyšší soud odmítl [ve shodě s ustanovením § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] jako nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání proti uvedenému výroku (jenž, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení) nezakládá žádné z ustanovení přicházejících v úvahu (srov. § 237 až § 239 o. s. ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že tu nejde o potvrzující usnesení ani o usnesení ve věci samé .

Dovolání proti výroku ve věci samé je ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.

Nejvyšší soud se v první řadě zabýval tím, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem. Jak se podává z obsahu spisu, odvolací soud provedl dokazování v souladu s pokynem Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl žalobci doručen náhradním způsobem uložením zásilky na poště ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000 neboť se nepodařilo doplnit chybějící údaje na doručence. Za tohoto stavu nebylo možno uzavřít, že odvolání žalobce bylo opožděné. Námitka dovolatele o procesním pochybení odvolacího soudu proto není důvodná.

Dále se dovolací soud zabýval námitkou dovolatele, že jej žalobce při podpisu smlouvy o zprostředkování uvedl v omyl, když bankovní záruku ze dne 26. dubna 1995 od B. nazval kvalitním příslibem a poté připravil zprostředkovatelskou smlouvu. Tuto námitku posoudil odvolací soud jako nedůvodnou, když uzavřel, že žalobce nebyl povinen žalovanému směnku vrátit, neboť ten nedoložil kvalitní bankovní záruku o které v článku I. odst. 3 zprostředkovatelské smlouvy, prohlásil, že mu byla přislíbena.

S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, předložil žalovaný žalobci jako příslib bankovní záruky dopis ze dne 26. dubna 1995, ve kterém B. F. I. přislíbila žalovanému vystavení vyžádané bankovní záruky prostřednictvím š. bankovní společnosti v Z. (S. B.), a to nejméně v hodnotě 30,000.000,- USD. Aby mohla být bankovní garance vystavena, bylo nutno ve prospěch této švýcarské bankovní společnosti tuto částku zvýšenou o zprostředkovatelské poplatky zaplatit. Z uvedeného je zcela jednoznačně patrné, aniž by k tomu bylo třeba jakéhokoli odborného posouzení, že předložená listina nebyla bankovní zárukou, ale pouze příslibem, že tato záruka bude poskytnuta při splnění podmínek v příslibu stanovených. Závěr o tom, že žalovaný obdržel pouze příslib bankovní záruky, vyplývá i z článku I. odstavce 3 zprostředkovatelské smlouvy. Nemůže tedy obstát tvrzení žalovaného, že jej žalobce uvedl v omyl ohledně povahy předložené listiny. Nesplnil-li pak žalovaný následně podmínky pro poskytnutí záruky, není to, že se uplatní ujednání v článku III. zprostředkovatelské smlouvy důsledkem toho, že jej žalobce uvedl v omyl, ale důsledkem toho, že nesplnil podmínky pro poskytnutí bankovní záruky.

Tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl důkazy výslechem svědka dovolací soud neshledal, když odvolací soud řádně odůvodnil, proč navržený důkaz neprovedl.

Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, je správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobci náhradu nákladů právního zastoupení podle § 3 odst. 1 bod 6. a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. za jeden úkon právní pomoci ve výši 27.000,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení v částce 75,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2007

JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu